Jak jsem byl prvním poválečným „turistickým průvodcem“
v Českých Budějovicích
MUDr. Miloslav Hlach, 2009
V roce 1921 se valná většina budějovických dětí narodila doma, jen malý počet v porodnici, já jsem se ale narodil v kasárnách. V kasárnách 5. dělostřeleckého pluku na Pražské silnici a sice v takzvané „štábní budově“. To je ta s plechovou věžičkou, kde nyní sídlí Hasičský záchranný sbor.
Můj otec byl totiž rotmistrem Československé armády a jeho trvalá přítomnost v kasárnách byla tehdy žádoucí. Bydlilo tam pět rodin a tak jsem o chlapecké kamarády neměl nouzi. Od narození, přes batolecí, předškolní i školní věk jsem byl stále mezi vojáky - a koňmi, protože dělostřelecký pluk byl tehdy závislý na tažné síle koní. Byly tam ovšem i koně jízdní. Od těch dob mám koně rád a považuji je za moudré, trpělivé a rozhodně nejkrásnější mezi užitkovými zvířaty.
Kasárna na Pražské třídě jsem důvěrně znal a jejich místopis jsem si pamatoval i v roce 1945, kdy jsem je po mnoha letech znovu navštívil a to během jednoho dne dokonce dvakrát.
Když končila válka, ukončil jsem i já svou kariéru pomocného speditéra v Praze (totální nasazení) a vydal jsem se na kole domů do Budějovic. Přihlásil jsem se do nově vznikající organizace jmenované „Služba československé mládeže“. Sídlila v zadní části biografu Kotva na Lineckém předměstí. Tam jsme spali, živili jsme se tím, co nám daly maminky. Měli jsme jednotné oblečení - montérky ukořistěné na letišti. Měli jsme i dost zbraní, zejména pušek, které jsme získali na hlubockém nádraží od maďarských vojáků, kteří se jich ochotně a rádi zbavili. Vykonávali jsme strážní služby a věřili jsme tenkrát, že jsou velice platné. O život jsme ale nepřišli hlavně proto, že zbytky Wehrmachtu prchaly ve zmatku do amerického zajetí a nechtěly se zdržovat přestřelkami s budějovickými kluky.
Nejdříve jsem byl pověřen strážní službou na železničním mostě přes Vltavu u Voříškova dvora, přes který tehdy vedla trať na Plzeň. Tam jsem přišel o starý bicykl velmi nedobrovolnou výměnou za dvě vojenské pušky i s náboji a čtyři ruční granáty. Téže noci jsem hlídkoval v Krajinské třídě spolu s mladším, stejně nezkušeným, ale ještě daleko horkokrevnějším spolubojovníkem. Stáli jsme v místech, kde byl obchod TeTa. K ránu tudy projížděla z centra směrem k Mariánskému náměstí kolona nákladních aut s prchajícími německými vojáky, kteří stáli kolem dokola ložního prostoru s připravenými zbraněmi. Můj „spolubojovník“ z přemíry nadšení a nedostatku rozvahy vystřelil. Odpovědí byla salva. Podloubí v Krajinské třídě se mi vždycky líbilo, ale od té doby jsem si je zvlášť oblíbil, protože nám ty masivní zděné sloupy zachránily život. Němci neměli čas se s námi zdržovat a uháněli dále na západ.
Následující den hlásil městský rozhlas, že se od Třeboně a Jindřichova Hradce blíží jednotky Rudé armády. Usoudili jsme, že účtování s Wehrmachtem přenecháme jim a vydali jsme se k Rudolfovu. Na kopci Baba jsem nasedl na lafetu děla a ujal se poprvé funkce průvodce. Přes Vráto, pod viadukt, kudy se tehdy dalo ještě snadno projet, kolem sadů na Mariánské náměstí a na moji milou Pražskou třídu. Poučoval jsem svojí lámanou ruštinou vojáky o cestě, o které možná od svých předsunutých zvědů stejně věděli a dojel jsem s nimi až k bráně „svých“ kasáren na Pražské.
V kině Kotva mi pak náčelnictvo uložilo úkol hlídat přes noc Dlouhý most. Byl jsem tam sám, protože většina mladistvých bojovníků odešla k maminkám na večeři a do vlastní postele. Stál jsem na Dlouhém mostě poctivě téměř celou noc, nevěda co by mi mohlo hrozit a co bych proti tomu mohl dělat.
Když se rozednívalo, přijelo od Čtyř Dvorů vozidlo. Nikdy předtím jsem takové neviděl a teprve později jsem zjistil, že se jmenuje JEEP. Ve vozidle sedělo pět vojáků ve mně dosud také neznámých uniformách. Byli to Američané, jak jsem poznal podle vlaječky. Jeden z nich byl polského původu a tak jsme se dost snadno „slovansky“ domluvili. Hledali kontakt s Rudou armádou. Vzali mne do vozidla a zase jsem vystupoval v roli průvodce.
Jeli jsme přes Mariánské náměstí, zase Pražskou třídou a do „mých“ kasáren.
Ve vratech kasáren stálo několik strážných. Jeden z nich, později jsem zjistil, že takhle vypadá staršina, vyslechl moji slovansky vyjádřenou zprávu, že Američané hledají nějakého velitele. Odběhl, za chvíli se vrátil a slovy i posuňky nás vyzval, abychom ho následovali. Klusal a my za ním pomalu jeli „džípem“. Od hlavní brány, kolem bývalé „marodky“ a bývalé plukovní „basy“, alejí ke kryté jízdárně, pak šikmo přes dvůr k zadním vratům kasáren mířícím k železniční trati a k Dobrovodskému potoku. Na jeho pokyn strážní bránu otevřeli, my jsme projeli a brána se zase zavřela. Nevěděl jsem tenkrát - a nevím to vlastně ani dnes - zda ruský velitel, nemaje příslušný rozkaz, nevěděl co si s Američany počít, nebo maje rozkazy věděl, že kontakt není žádoucí.
Američané pokrčili rameny a když jsem jim oznámil, že tam žádný další vojenský objekt není, mne vzali do vozidla a já jsem je dovedl na Dlouhý most zpět. Pak odjeli ke své jednotce kamsi k Vodňanům a já jsem dosloužil svoji stráž.
Ráno jsem ukončil své působení ve II. světové válce.