Keš vás zavede na místo, kde na Velký pátek roku 1350 došlo k vyvraždění téměř všech židovských obyvatel města.
Příležitost k pogromu se naskytla o velikonočních svátcích roku 1350. Podnětem se stalo působivé kázání neznámého františkánského mnicha dne 25. března 1350 na Zelený čtvrtek ve františkánském kostele. Během sugestivního líčení utrpení Krista uchopil jeden z přítomných žoldnéřů z oltáře krucifix a vyzval shromážděné, aby pomstili Kristovu smrt. Narychlo ozbrojený dav lůzy se pod jeho velením vydal ochotně do ghetta pomstít smrt Páně, ale hlavně zbavit se Židů, které nenáviděli a jejichž majetek je lákal. Došlo k obrovskému krveprolití, kterému padla za oběť většina chebských Židů. Velký počet Židů byl zahnán do úzké uličky mezi Židovskou a Provaznickou ulicí, kde byli povražděni. Ulička nese dodnes neoficiální název Zavražděných a stala se námětem chebských pověstí.
Mira Mladějovská - Chebské pověsti 1948
Ulice zavražděných
Bylo sychravé ráno před Velikonocemi roku 1350. Jemně padal déšť. V chebských ulicích však bylo nezvykle živo. Se všech stran se sbíhali lidé. Dav rostl, hučel jako nezkrotný vír. V židovské ulici, v rohovém domě do Jakubské ulice, šel té chvíle pomaloučku a bezstarostně starý Izák s košíčkem do sklepa. Zaslechl za sebou drobné krůčky.
„Kdo je zde?“
„Dědečku, chci s tebou do sklepa.“
„Běž domů k matce, moje drahá Sáro. Zde je na tebe zima.“
„Dědečku, můj hodný dědečku, chci býti s tebou.“
Ve sklepě nebylo slyšet, jak se rychlými kroky rozvášněný dav hnal do židovské ulice. V hlubokém sklepě starý Izák se Sárou neslyšeli údery na vrata, praskot povolujících prken, zoufalé výkřiky obyvatel, kteří byli vyhnáni do ulice. Nikdo nevěděl proč a kam. Ve sklepě Izák klidně hovořil dále.
„Dušičko moje malá, jen jdi k matce. Musím ještě uklidit, jdi, mé děťátko.“
„Nech mě u sebe, dědečku,“ prosilo děvčátko.
Zatím dav zuřil v Izákově bytě. Vedral se do všech komnat jako zkázonosná smršť. V bytě bylo vše převráceno. Obsah almar ležel na zemi. Lidé šlapali po krajkách, výšivkách a cínu. Vzájemně si rvali kořist z rukou.
Jeden dlouhý a vyzáblý otrhanec s krkavčíma očima zařval nadávku proti židům. Podrážděný dav se rozběsnil k šílenství.
V tutéž dobu ve sklepě klidně prohodil děd: „Jsem hotov, pojď, moje panenko.“
„Dědečku, já se bojím. Dědečku, moc se bojím! Neslyšíš? Myslím, že jde čert.“
„Co to povídáš za nesmysl, moje drahá Sáro. To se ti jen zdá za to, že jsi neposlechla a nezůstala u své matky.“
Když vystupovali po schodech, bylo již ticho v domě. Takové neobyčejné, hrozivé ticho. Vkročili do kuchyně. Hrůza je obešla z toho, co viděli! Nádobí a potraviny se válely po zemi, vše bylo rozdupáno a pošpiněno. Skříně prázdné a jejich dvířka byla vypáčena.
„Rebeko, Rebeko,“ zavolal stařec. Ale jen ticho bylo mu odpovědí.
„Mami,“ zakvílela holčička a vypukla v pláč.
Šli z místnosti do místnosti a všude stejná zkáza a spoušť. Zašli i k sousedům. Ani tam však nikoho nenašli, pouze žalostně rozházené a zničené předměty. Stařec vyčerpán usedl do nejbližší lenošky. Tiše, tichounce naříkal. Vtom zaslechl hbité blížící se kroky. Před Izákem stanul mladý kantor Šalamoun. Stál před ním v celé své pružné kráse, zahalen roztrhanými cáry potřísněnými krví. Stál a prudce oddychoval. Jeho oči jiskřily, ale rozčilením nebyl schopen slova.
„Co se stalo,“ tázal se zděšený stařec, „mluv!“
„Tys živ!“ vyhrkl konečně mladík. „Myslel jsem, že dnes vyvraždili celý náš kmen a že jsem unikl pouze sám. Nevím, co a jak se vlastně stalo. Prý nějaký kněz nebo hejtman poštval dav. Hnali nás jako dobytek na jatky. Všechny, starce, ženy i děti. Všichni jsme byli vehnáni do Úzké uličky a tam tekla krev a kosila smrt. Jako zázrakem jsem unikl a nyní jdu dům od domu, ale všude je ticho, pusto a prázdno. Jen tebe tu nalézám.
„Běda, běda nám všem! Neviděl jsi Rebeku a Jakuba? Neviděl jsi malou Ráchel a mého miláčka Abrahámka?“
„Neviděl... nevím... jazyk nechce vysloviti... uprostřed ulice leží rozdupaná Rebeka.“
Izák žalostně vykřikl a roztrhl svůj plášť.
„Prchněme!“ zašeptal kantor Šalamoun.
„Ne, ne hned, chci najít své mrtvé a pohřbíti je.“
„Mrtvé zanech osudu, je-li ti život milý.“
„Na životě mi nezáleží, je téměř ukončen. Mne víže pouze úcta k mrtvým.“
„Dědečku, já se bojím,“ ozvala se v koutku malá Sára.
„Hleď, Izáku, Sára - Pro tu musíš žít!“
„Mrtvé neopustím, pokud nebudou v klidu pod zemí. Pak odejdu. Snad v noci. Jdi, vyzvídej!“
Již byla tma, když se kantor vrátil. Nebyl sám. Několik lidí ho následovalo.
„Izáku, všichni z našeho rodu, které jsem poznal, jsou pohřbeni. Pracovali jsme horečně, tajně obezřele. Jako lupiči jsme nesli drahá těla v temnu noci do velikých společných hrobů na našem hřbitově uprostřed ghetta. Nyní pojď, honem pojď. Našel jsem bezpečný východ z města.“
Zatím se v ghettu vynořovaly ze tmy stíny s ranci a ranečky a opatrně se ploužily podél tmavých zdí a mizely v temnu.
Ráno, když se rozednívalo, nebylo po nich ani památky. Pouze poblíž Mostecké brány našel ponocný tělo mrtvého starce a vedle něj malou plačící holčičku. Stařec byl Izák. Zemřel žalem a vedle něho se choulila malá vymrzlá Sára. Ponocný neznal jejich jmen. Soucitně pohladil děcko, vzal je za ruku a pravil s vlídným úsměvem: „Pojď Mařenko do mého domu. Zahřeješ se.“
Tak zůstala Izákova vnučka ve městě svých předků. Do dnešního dne se vyhýbají lidé úzké uličce, ve které chebští židé byli povražděni a která se na jejich památku dodnes zve: Ulice zavražděných.
Text převzat z publikace Osudy chebských židů (Jana Chmelíková)
Obrázek nakreslila Tereza Zieczowská (14 let, Cheb)
Přeji příjemný odlov.
