Lojzíkova cesta
Strýc Lojzík dopil poslední škopek v Kolibě na Pasekách, poručil si ještě chodníčkovů štamprlu slivovice a vydal se tak jako každý pátek temnou nocí domů do chalupy pod Hradišťkem. A jak si to tak štráduje dom, s veselou písničkou na rtu, tu najednou se před ním mihotá jakési světýlko.
„Co to, světluška?“
Honem ji zaplaší čaganem, ještě jí pohrozí pěstí a pokračuje v cestě. Když tu se před ním objeví další světýlko.
„To je ale zvláštní světluška, takovou jsem ještě neviděl, to bude určitě bludička. A vypadá jak štamprle!“
Natáhne ruku, aby tu štamprlu vzal, když v tom ona zmizí.
“No tóto?“
Lojzík zakroutí nevěřícně hlavou, chvíli si múdruje pod fůsy, pokrčí rameny a jde dál. Daleko však nedojde a spatří třetí světýlko.
„No tož to ne, to bude nějaké znamení. Já si měl dát na cestu ještě jednu štamprlu slivovice i do druhé nohy, abych nezabloudil“.
Ale protože Lojzík nebyl hloupý a vždy si věděl rady, vytáhnul z náprsní kapsy malou placatku a dopřál si pořádný lok. Takto posilněn se pustil na cestu a hřál ho dobrý pocit z toho, jak na zrádné bludičky vyzrál. A opravdu, už žádnou bludičku neviděl a neviděl ani to, že cesta je nějaká hrbolatá a bahnitá. Ani strmý svah, kamení a potůček ho nevyvedly z míry, však co, na Valašsku je to samý krpál a kamení roste i na poli. Když už se mu zdálo, že dneska je to z koliby nějak daleko, došel ke stavení.
„Tož jsem došél, jen kde jsou dveře?“
Dlouho dveře nemohl najít, ani klíč od nich, když na něj padla únava, a tak rozbalil kožu z berana ulehl na zem a usnul.
Když se ráno probudil, nevěřícně hleděl kolem sebe. Místo před chalupou si ustlal v jakémsi splavu, jaké štěstí, že je tak suchý rok a voda se z potoka ztratila. Než zase našel cestu dom, měl dost času vymyslet příběh o tom, jak jej bludičky svedly z cesty a on pak v lese našel poklad. A aby mu jeho žena Mariánka uvěřila, v nedaleké ohradě z krku ovečky sebral malý mosazný zvoneček, který vyleštil, až vypadal jak zlatý.
Od výchozích souřadnic vede bludičkami značená, v noci viditelná cesta, která vás přivede až k pokladu s logbookem. Nečekejte však, že to bude bez problémů. A především pozor na to, aby byl panák stále nalitý, v opačném případě by to byl konec cesty i pokladu. Pro hledání doporučujeme kvalitní baterku nebo čelovku (a nejlépe obě), pevné boty do terénu, odvahu a možná že i trochu trpělivosti. Keš je (obvykle) celoročně přístupná, v zimě je potřeba brát ohled na sníh, v létě zase na porost. A ještě poslední rada: nebuďte jako strýc Lojzík a nepijte.
Všechny osoby a děje zachycené v úvodním textu jsou smyšlené a jakákoliv podobnost s existujícími bytostmi, nebo skutečnostmi je čistě náhodná.