244000
138000
PROLOG
V místě, kde míval levé ucho, cítil bušení v rytmu srdečního tepu. Rychlé,
panické. Hlasitě a trhaně ze sebe vyrážel dech. Ve vzdálenosti několika kroků od
něj se Nora skláněla nad stolem, na němž ležela pistole a nůž. Měla zkřivenou
tvář, ale už neplakala.
„Prosím,“ zašeptal chraptivě. „Já nechci. Prosím.“
Teď vzlykla, krátce a suše. „Buď zticha!“
„Proč mě nepustíš? Máme šanci, tak mě prosím rozvaž, ano? Ano?“
Nereagovala. Její pravá ruka se rozechvěle vznášela nad zbraněmi, které se
matně leskly ve světle holé žárovky.
Strach mu ochromil tělo. Zkroutil se na židli, jak mu dovolila pouta.
Zařezávala se do masa palčivě a tvrdě jako ocelová lana.
Já za to přece nemůžu, já za to přece nemůžu, já za to…
Přimhouřil oči, ale hned je zase úplně otevřel. Musí vidět, co se stane.
Nořina ruka teď ležela na noži.
„Ne!“ vykřikl. Myslel si, že křičí. „Pomoc, proč mi nikdo nepomůže!“ Ale
právě teď ho hlas zradil. Ztratil se. A brzy bude pryč všechno, navěky. Jeho
dech, pulz, jakákoli myšlenka, všechno.
Slzy, které si nemohl otřít, mu zamlžily pohled na Noru, která pořád ještě
stála u stolu. Vyrazil ze sebe táhlý naříkavý zvuk, tišší než výkřik, hlasitější než
zasténání. Zamrkal.
Zvedla pistoli, její pravice se třásla jako ruka stařeny. „Je mi líto,“ pronesla.
On sebou zoufale trhal kupředu, dozadu, málem převrátil židli. Ucítil na
spánku chladný kov a zadržel dech.
„Zavři oči,“ řekla.
Její ruka na jeho hlavě, jemná. Cítil její strach, stejně velký, jako byl ten
jeho. Ale ona bude dál dýchat, mluvit, žít.
„Ne,“ zašeptal a vzhlédl k Noře, která teď stála přímo před ním. Přál si, aby
její jméno nikdy nezaslechl.
I když téměř celou trasu můžete absolvovat prakticky celoročně, finální krabička podléhá Pravidlům lezení na pískovci v CHKO Český ráj. Dodržujte prosím tedy především časové omezení od 1. listopadu do 31. března a také zákaz lezení na mokré nebo vlhké skále.