1938 - DELOSTRELECTVO Mystery Cache

Další ze série keší věnovaných československé armádě z roku 1938. Tentokráte o dělostřelecké výzbroji naší armády.

Po první světové válce zůstalo na našem území velmi málo dělostřeleckého vybavení. Pouhých 53 děl převážně od školních útvarů. Naše republika, ale měla něco nám v té době mohla závidět každá velmoc. Byla jím dělovka Škoda v Plzni. Tento obří závod, dokázal pokrýt potřebu c. a k. armádu v lehkých dělech ze 70% a v dělech těžkých dokonce ze 100%. V jejích halách zůstalo rozpracovaných nových 253 děl a přibližně 500 minometů, které nebylo možné  rychle dokončit v důsledku rozpadu sítě dodavatelů, kteří se ocitli v jiném státě. Vznikající armáda se proto musela spokojit s výzbrojí, kterou tvořilo něco málo přes 250 starých repasovaných děl a minometů. K některým z nic se ovšem nepodařilo sehnat munici a tak nemohly byt nasazeny v konfliktu proti Maďarsku už v prvním roce své existence.

Ohromné zkušenosti s výrobou dělostřelectva a kapacita dělovky v Plzni slibovali do budoucna zlepšení situace.  I přes mohutné investice do armády ve třicátých letech a částečné prosazení pokrokových názorů na taktické využití dělostřelectva nebyla československá armáda zcela připravena na manévrovací boj.  Valné část  zavedených děl byla odkázána pouze na hipotrakci. Což ovšem v není v přímém rozporu s terénem, ve kterém měla čs. Armáda bojovat. Členité pohraničí  a Českomoravská vysočina  se svou řídkou komunikační sítí neumožňovaly všeobecné zavedení moto trakce.  Československá armáda tehdy nedisponovala teréním automobilem schopným bezpečně překonat to co hipotrakce. Navíc udržování velkého vozového parku odčerpávalo značné prostředky. Na druhou stranu koně bylo možné pronajmout zemědělcům a v případě války je umístit k útvarům. Také jejich válečné ztráty mohly být doplňovány rekvírováním ostatních koní. Z důvodů vysokého daňového zatížení dávali civilní autodopravci přednost automobilům menším, které se k armádní službě hodily jen málo. Provoz  motorových vozidel byl poměrně drahý a svým rozsahem neodpovídal možnostem a potřebám jinak vysoce rozvinuté země. Hipotrakce přitom nedávala přílišnou naději pro zvýšení přesunové rychlosti dělostřelectva. Tabulková rychlost přesunu děla s hipotrakcí byla pouhé 3 km/hod..

Organizace čs. dělostřelectva v roce 1938 odpovídala uspořádání  jiných, moderněji koncipovaných evropských armád. S ohledem na charakter terénu převládaly ve výzbroji houfnice  a kanónů byla asi jen třetina. Ve výzbroji se nacházeli také moždíře, minomety a kanóny proti útočné vozbě (KPÚV)  a další speciální dělostřelectvo. Podle palebných úkolů a zařazení se čs dělostřelectvo dělilo na lehké (divizní), hrubé (sborové),těžké, protiletadlové a speciální (například chemické). K dělostřelectvu patřily u zpravodajské, pozorovací, balónové a zvukoměrné roty.

Dělostřelectvo lehké.

V mírových dobách se skládalo ze šestnácti pluků vybavených kanóny do ráže 8 cm a houfnicemi do ráže 10,5 cm. Patřily sem i horská a jezdecké děla, která tvořila výzbroj horských oddílů a jezdeckých brigád. Od lehkých děl se očekávala vysoká pohyblivost, rychlá příprava k palbě proti živým cílům a méně odolným krytům a bezprostřední palebná podpora pěchoty. Z toho důvodu byl ke každé pěší divizi přiřazen jeden dělostřelecký pluk, číslovaný shodně s číslem divize. Ten se skládal ze třech oddílů (2 houfnicové a jeden kanónový). Houfnicové oddíly sestávaly ze třech tří dělových baterií 10,5 cm houfnic vz.14/19. Kanónový oddíl rovněž tři baterie, ale po čtyřech 7,65 cm kanónech vz.17. V závěru zářijové mobilizace disponovaly lehké dělostřelecké pluky zhruba 383 bateriemi, z nichž bylo i přes veškerou snahu pouze 60 motorizovaných.

10,5 cm lehká houfnice vz. 14/19

Nejrozšířenějším čs. lehkým dělem byla 10 cm polní houfnice vz.14/19, která po náročné modernizaci ve dvacátých letech stále ještě v době mobilizace dosahovala slušné úrovně. V terénu se houfnice dopravovala tažena šestispřežím ve dvou spojených jednotkách (dělo a kolesna). V letech 1939-1941 byla naplánována náhrada za modernější houfnici vz.37, jejíž výroba se v době mobilizace rozbíhala v Dubnici nad Váhom. Šlo o velmi výkonné ultramoderní dělo vybavené rozevírací dvouramennou lafetou, úsťovou brzdou a dalšími novinkami. Na rozdíl od své předchůdkyně umožňovala i palbu na obrněné cíle přeprava byla možná jak hipotrakcí tak vlekem za nákladním automobilem.

Dělostřelectvo hrubé

Skládalo se ze 14. pluků vyzbrojených v roce 1938 především kanóny ráže 10,5 cm a houfnicemi ráže 15 cm.  Jeho úkolem bylo ničení odolnějších a vzdálenějších cílů. Od roku 1936 se po hrubém dělostřelectvu vyžadovala co největší pohyblivost a tu mohla zaručit jen plná motorizace. Vzhledem k tomu, že některá stará děla nedovolovala jinou možnost přepravy než hipotrakci, byla motorizována pouze malá část hrubého dělostřelectva. Ze 174 baterií hrubého dělostřelectva bylo v září 1938 motorizováno pouze 36.

Výzbroj kanónových oddílů tvořil převážně moderní 10,5 cm hrubý kanón vz.35.  Ve své době se všeobecně považoval za jednu z nejlepších konstrukcí své doby nemající svými výkony srovnatelné obdoby. Dělo se dopravovalo ve vleku za nákladními automobily Škoda  6STP-6LD nebo 6ST-6T.

15 cm hrubá houfnice vz. 37

Houfnicové oddíly byly až do září vyzbrojeny celkem 128 hipomobilními 15 cm hrubými houfnicemi vz.14/16, jen částečně upraveným vzorem z první války a 340. podstatně výkonnějšími 15 cm hrubými houfnicemi vz. 25 s prodlouženou hlavní a v provedení pro hipotrakci. Tyto typy měly být nahrazeny ultramoderní 15 cm hrubou houfnicí vz. 37, která byla až do poloviny II. Světové války právem považována za nejlepší ve své kategorii na světě.

Těžké dělostřelectvo

Těžké dělostřelectvo zahrnovalo v čs. armádě děla o ráži nad 15 cm. Jeho úkolem byla palba na větší vzdálenosti proti velmi odolným cílům, zejména pevnostem. Všechna převzatá děla po C. a K. armádě byla do roku 1920 plně motorizována.  Bohužel koncepce těžkého dělostřelectva  se pro úkoly, které měla naše armáda v nastávajících konfliktech plnit zcela nehodila.

Nejmohutnějším dělem byl 24 cm těžký kanón vz.16 s maximálním dostřelem 26,5 km. Šlo prakticky o stabilní dělo  dopravované do palebného postavení po částech. Jeho ložiště muselo být usazeno do země což v měkké půdě trvalo nejméně 8 hodin a ve skalnatém podloží několik dní.

Dělem největší ráže byl v čs. armádě obrovitý 30,5 cm moždíř  vz. 16  představující ve své kategorii absolutní světovou špičku. V naší armádě bylo zařazeno 17 kusů této pozoruhodné zbraně nasazené s velkými úspěchy na západní frontě první světové války. Tento moždíř se do palebného postavení  přepravoval speciálními benzino - elektrickými vlaky BE.  Celá hmotnost konstrukce  dosahovala 33 tun.

30,5 cm moždíř  vz. 16

Protitankové kanóny

 Tyto kanóny souvisely  s dělostřelectvem po technické stránce,  stejně jako děla tanková a byla organizačně i takticky začleněna k pěchotě. 

Díky rychlému vývoji tankové techniky pochopilo vedení naší armády již na počátku třicátých let potřebu efektivních protitankových systémů. Prioritou se stal vývoj protitankových kanónů lehké konstrukce schopných rychlých přesunů. Kanón ráže minimálně 37 mm měl být na 1000m schopen prorážet homogenní pancíř minimálně 30 mm silný. První zkoušky prototypů proběhly v roce 1934. Nejlépe se osvědčil typ A-3. Nedosahoval sice požadované průbojnosti, ale byl schopen vypálit za minutu až 25 ran včetně 12 mířených. Jeho úsťová rychlost byla 675 m/s. Zaveden do výzbroje čs. armády byl v roce 1935 jako 3,7cm KPÚV vz.34. a ihned zadán do sériové výroby. Jeho upravená verze byla také montována do tanku LT-34. 

Zkoušky nových československých pancířů a zprávy o plánovaném využití oboustranně cementovaných pancířů u nových německých tanků, vzbudily obavy, jestli bude výkon KPÚV vz.34 svými výkony v budoucnu dostačovat v boji proti německým tankům. I když k použití nových pancířů došlo u německých tanků až po roce 1938, prosadilo vedení armády zavedení nového 3,7cm KPÚV vz. 37 (A-4) s delší hlavní a používajícího nových granátů s větší prachovou náplní. Díky stejné nábojové komoře mohl tento typ střílet i starší municí určenou pro vz.34. Díky provedeným změnám dosahovala úsťová rychlost 750 m/s a kanón byl schopen při kolmém dopadu probíjet 40mm pancíř na vzdálenost 1100 metrů. Se značnou rezervou postačoval na všechny německé tanky té doby. Oba 37mm KPÚV byly velmi přesné, stabilní a poměrně lehké. Díky zdržení při přesunu výroby do Dubnice měla armáda v září 1938 k dispozici 1191 kanónů. Což bylo asi 67% plánovaných stavů. Sériová výroba běžela velmi rychle a zbytek děl měl být dodán do konce roku.  

3,7cm KPÚV vz.37

V roce 1934 byl zahájen vývoj 4,7 KPÚV vz. 38 (A-5), který byl v létě 1938 po náročných zkouškách zaveden do výzbroje. Hladce prorážel 32mm tlustý pancíř na vzdálenost 1600 metrů. Byl odvozen od kasematního kanónu vz.36, který se již montoval do těžkého opevnění. Jeho úsťová rychlost dosahovala 775 m/s. Výroba typu A-5 měla začít až po splnění dodávek všech objednaných 3,7cm KPÚV a tak v září neměla armáda k dispozici ani jeden kus. Do září 1938 se do výzbroje jednotek nedostaly ani speciální protitankové granáty, protitankové miny a ani očekávané protitankové pušky W 7,92. Zvýšeny byly jen dotace pěchotního průbojného střeliva. Veškerá protitanková obrana spočívala tedy na akceschopnosti do jednotek zařazených KPÚV. 

Závěr Stejně jako u ostatních složek armády patřila i výzbroj dělostřeleckých jednotek k naprosté evropské špičce. A to i přes fakt, že výroba těch nejmodernějších typů se teprve rozbíhala. Zcela oprávněně vzbuzovaly naše zbraně u nepřítele respekt.  

Ke keši

Je říjen 1938 a po mobilizaci baterie protitankových kanónů zaujala své místo poblíž státní hranice. Právě zde je očekáván útok nepřátelských tanků. Ve výzbroji se nachází všechny tři typy KPÚV.  

Dělo č.1 – 3,7cm KPÚV vz. 34
Dělo č.2 – 3,7cm KPÚV vz.37
Dělo č.3 – 4,7cm KPÚV vz.38 

Naši vojáci netrpělivě očekávají útok. Po odmítnutí mnichovského diktátu je jen otázkou času kdy přijde soustředěný útok fašistů. Terén, který dostali k obraně je pro tankový útok vhodný, proto byli převeleni právě sem. Díky pečlivě připraveným okopům a maskování jsou jejich děla téměř neviditelná. Úsek před sebou mají rozdělený na několik desítek čtverců. Díky tomu bude jejich zaměřování cílů rychlejší. Každý výstřel si musí najít svůj cíl.

A už je to tady. Na planině před postavením našich děl se začínají objevovat šedivé krabice. Poskakují po terénních nerovnostech, ale stále míří vpřed. První výstřel A vyjde z děla č.3. Střela protne vzduch a po 2,1 sekundách najde svůj cíl. Odměr děla je v té době nastaven na 11° vpravo. A pak už se ozývají výstřely jeden za druhým. (Dělo; čas; odměr; vlevo nebo vpravo) 

B(2; 1,73s ; 81°; vpravo)
C(2; 1,05s ; 30°; vpravo)
D(1; 1,31s ; 0°; X)
E(1; 2,12s ; 12°; vlevo)
F(3; 1,37s ; 42°; vpravo)  

Celkem se ozve šest výstřelů a na planině zůstalo stát šest německých obrněnců. Tudy Němci dnes určitě neprorazí. Pokud zjistíš na jakých čtvercích se nachází německé zasažené obrněnce, dostaneš hodnoty pro výpočet souřadnic, kde se nachází keš. Postavení děl na mapě představují vlajky. Za místo výstřelu je považována část, kde se modrý klín dotýká bílého a červeného pole. Nulové natočení děla odpovídá natočení děla na obrázku. Trajektorie střel se u protitankových střel rovná přímce. Není tedy nutné počítat jakékoliv balistické zakřivení.