Pojedeme do Země zaslíbené… Tuto větu jsme často slýchali s blížícím se koncem školního roku z úst našeho vedoucího Jiřího Herzána – Logana. Pro nás znamenala nadcházející třítýdenní prázdninové dobrodružství na táborech třebíčského Sokola.

A i když od začátku devadesátých let tábory pořádáme na Jurenkově osadě u Studence, na dvě louky
u rybníka Horní Mrzatec se čas od času zajedeme podívat, abychom zavzpomínali na dobu dětství
a bezstarostného mládí. Proto i listing této keše bude hodně osobní.

Prožít opakovaně sokolské tábory bylo pro nás zároveň velkou školou života. Samostatnost, odvaha, schopnost dotahovat věci do konce, odpovědnost za svá rozhodnutí (to později, kdy jsme se stali rojnými či letovody) či schopnost řídit skupinku lidí. To všechno byly dovednosti, které se nám všem dnes hodí v běžném životě. A k tomu nádavkem občanská nauka, kterou jsme se také ve škole neučili – výchova k demokracii, lásce k vlasti i poznání toho, že svoboda je jedna z nejcennějších věcí, které máme. U táborových ohňů jsme dlouho do noci zpívali Krylovy písničky a poslouchali vyprávění o tom, jak se skutečně měly věci, o kterých jsme se ve škole učili úplně jinak.

Vše, co jsme na táboře potřebovali, jsme ráno v první prázdninovou sobotu naložili v Třebíči před sokolovnou na nákladní auto. Když šatna sokolovny zela prázdnotou, vyšplhali jsme se na korbu auta
i my a vyrazili na čtyřicet pět kilometrů dlouhou cestu. A pak nastalo stěhování stanových dílců
z rozcestí, kam mohlo auto zajet, na louky, kde do večera vyrostly podsadové stany, společný hangár
i velké stany, které sloužily pro uložení kufrů, jako zásobovací stan u kuchyně i teplá umývárna. Nejkrásnější chvíle nastala, když jsme večer unaveni, ale šťastni uléhali do stanů k první táborové noci.

Táborů jsem na této louce prožil ať již jako účastník nebo později jako vedoucí dvanáct. Nevzpomenu si určitě detailně na co se na kterém z nich dělo, ale určitě si vybavím, jaká se hrála velká táborová hra. A kdybych si snad ani na to nemohl vzpomenout, vždy si vybavím svůj první tábor, kde jsme hráli Alvareza. Vám, kteří znáte knihy Jaroslava Foglara – Jestřába, asi netřeba připomínat, o čem tato hra je (a kdo ho nezná, ten si může Alvarezův příběh přečíst v knize Devadesátka pokračuje).

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se ze skalní římsy snášel dolů malý červený papírový míček. Plameňák, který tenkrát v roce 1979 představoval Alvareza, uvězněného v žalářní kobce, jej prohodil mezi dvěma lany, představující malé okno u stropu kobky dolů Rodrigovi, kterým byl Libor (dnes generál AČR). Pár vteřin, které rozhodovaly o tom, zda naše třítýdenní snažení bude korunováno úspěchem. Výkřik : „Mám!“ byl pro nás tou nejkrásnější odměnou. Byla to taky jediná táborovka, kterou jsem během dalších let vyhrál (i když jsem na tom jako benjamínek neměl žádné zvláštní zásluhy…)

Na louce, kde se rozkládal chlapecký tábor, byl od roku 1976 postaven památníček letcům
z 311.bombardovací peruti R.A.F. . O další dva roky později k němu přibyl ještě další, věnovaný stihacím perutím s čísly 310, 312 a 313. Tehdejší slavné československé perutě měly po celou dobu svého působení ve svazku R.A.F. činné sokolské jednoty a 311. bombardovací peruť byla veskrze sokolská.

Oprava památníčku 311.bombardovací peruti
Památník stihacím letcům dnes stojí na Jurenkově osadě u Studence

Snad také proto se na našich táborech vše točilo a stále točí kolem letců – oddíl se nazývá perutí,
ta se dělí na dvě letky a ty následně každá na dva roje. Přesně tak, jak tomu bylo u letců za druhé světové války v řadách Královských vzdušných sil. Teprve v dospělosti mi došlo, jak moc významně nás Jiří
se Zdenou ovlivnili do dalšího života. V době, kdy se u nás o vojácích, kteří působili za II.světové války na západní frontě, téměř nemluvilo, jsme měli na našich táborech před očima denně připomínku jejich hrdinství. Velmi silným zážitkem bylo pro mě, tehdy šestnáctiletého kluka setkání se čtyřmi letci, kteří za námi přijeli na náš tábor. Již tehdy starší pánové nám přivezli ukázat pravé letové zápisníky, fotografie i vyznamenání, která obdrželi za statečnost v boji. My seděli na louce táborového náměstíčka a hltali každé jejich slovo. Dnes se možná ptáte, proč o tom píšu… Ale musíme si uvědomit, že se psal rok 1983, v naší zemi vládla tuhá normalizace a podobná výchova mládeže byla zcela nežádoucí…

Ve svém letovém zápisníku, který mám pečlivě uschovaný ve skříni, mám mezi nálepkami
z táborových her i podpisy těchto statečných mužů.

Na tomto místě si dovolím malou odbočku do současnosti. U příležitosti státního svátku Dne vítězství obdržel v letošním roce (2018) Logan z rukou ministryně obrany Karly Šlechtové vyznamenání Zlaté lípy In memoriam. Vyznamenání mu bylo uděleno na základě jeho celoživotního prosazování sokolských myšlenek a to i v době nesvobody, za výchovu stovek dětí a mládežníků v myšlenkách Sokola, ochrany přírody, ochrany pravdy i spravedlnosti a za připomínání hrdinství našich vojáků bojujících za svobodu.

Vzpomínka třetí a poslední. Po splnění základního výcviku jsme byli přijímáni u slavnostního táborového ohně do peruti a dostávali jsme tábornickou přezdívku. Ten okamžik, kdy mi Logan podal přes oheň ruku, pevně stiskl tu mou a zpříma se mi podíval do očí, znamenal, že jsem se stal Sokolem nadosmrti. A byla to dobrá volba…

Mohl bych napsat ještě několik stránek. Vzpomínek by se jistě našel dostatek, ale asi bych Vás začal nudit. Ono také platí, kdo neprožil, neuvěří…A kdo zažil, nikdy nezapomene. Dnes již o tom, jak tábory u Horního Mrzatce vypadaly, vypovídají kromě vzpomínek účastníků jen staré fotky ve fotoalbech. Místo, kde původně stávala kuchyň, zarůstá náletovými dřevinami a zub času také nechal zmizet cestu, která do tábora původně z rozcestí vedla. Až se pro keš vypravíte, vytiskněte si plánek našeho tábora a vezměte si ho s sebou. A na místě samotném si zkuste najít třeba místo, kde stával Loganův stan, hangár či kuchyň. A také Vám možná pomůže, když si plánek zvětšíte.

Jak ke keši :

Pokud jste vyluštili, nalezli v listingu či jinak získali souřadnice finálky, můžete se vypravit odlovit tuto krabičku. Pro zaparkování svých plechových miláčků využijte doporučené parkoviště. Dál již budete muset pěšky, neboť na okraji lesa je umístěna dopravní značka zákaz vjezdu. Malá procházka ale neuškodí, že? Na místě samotném dost kolísá signál. Proto si po vyluštění souřadnic raději prohlédněte mapu
a podívejte se, kde je keš uložena. A taky dávejte pozor, ať nevstoupíte za hranice přírodní památky Horní Mrzatec, která se rozkládá v nejbližším okolí celého rybníka. Hranice jsou vyznačeny dvěma červenými pruhy na stromech. A když se na kešku vypravíte v parném létě, nezapomeňte si plavky. Místo, kde se dá osvěžit najdete uloženo jako Zajímavé místo.

V kešce naleznete razítko a samolepky. Ty jsou potřebné pro hru, kterou Sokol v rámci projektu připravil. Zájemci si mohou vzít samolepku (1 kus na hráče) nebo si otisknou razítko do hrací karty. Jako ve všech keškách sokolské série, jsou i zde větší dřevěné placky, které si můžete brát bez výměny. Pro každého pochopitelně zase jenom jeden kus. Razítko prosím neberte, je součástí kešky.
Dále jsou zde tematická CWG ke keši a k sokolskému projektu. Ta jsou určena k výměně kus za kus.

Pro “bednaře” je navíc připravena drobná odměna.

Tato keš je součástí série *100 sokolských keší republice*,
kterou zakládá Česká obec sokolská prostřednictvím svých žup a jednot. Série vzniká ke stému výročí založení republiky v roce 2018.