Nejzajímavější lokalitou na Brdech je vrch Lipovsko nad Strašicemi, kde jsou známy hned dvě lokality různého stáří, na nichž v minulosti stála kolomazná pec. Na jednu z nich se díky této krabičce dnes podíváme.
Tepelné zpracování dřevní hmoty a historická výroba dehtu
Jedním z prvních projevů dehtářství jsou archeologicky doložené dehtařské jámy (Bojnice na Slovensku, již 8.století), které potvrzují výrobu smolných produktů. Na území Čech hypoteticky předpokládáme stejná zařízení, ovšem fyzicky prokázána jsou o pár století později ( 10-13.století.). Ke změně technologie na vyspělý systém destilačních pecí pak dochází na přelomu 13. a 14.století.
Dvouplášťová dehtářská pec takového typu, jaký byl budován přibližně od 14. až do první poloviny 19. století, byla již celkem vyspělým destilačním zařízením. Díky oddělení zpracovávané náplně od okolního topeniště byly výsledné produkty prosté znečištění a pokud byla obsluha zručná v udržování určitých teplotních rozmezí, bylo možné od sebe lépe oddělit jednotlivé frakce. Vnitřní nádobě pece, po dobu destilace dočasně zazděné a vybavené odtokovým kanálkem, se říkalo hrnec nebo též prostrannost. Jednalo se o velmi delikátní tenkostěnnou nádobu, která se v celistvosti nikde nedochovala a představu o její konstrukci si můžeme udělat jen z nálezů jejího vyspádovaného dna a střepů. Vnější plášť zvaný okolnice býval naopak mohutný a postavený tak, aby mezi jeho vnitřní stěnou a hrncem zůstal dostatečný prostor pro topeniště. Ve spodní části byl vybaven otvory pro přikládání, tzv. čelestny, na vrcholu pak otvorem pro odvod kouře, jehož zakrýváním bylo možné částečně regulovat rychlost hoření v topeništi.
Vsázku pece tvořilo borové dřevo, ideálně naštípané tak, aby tloušťka polínek nepřesáhla 8 cm. Vítány byly očištěné borové pařezy, které vynikají vysokou smolnatostí. A konečně se někdy přidávala také samotná smola, zejména ta horší kvality a různé její zbytky, které se nehodily pro přímé zpracování, ale výtěžek destilace mohly znatelně obohatit. Jak teplota uvnitř hrnce stoupala, z kanálku vyústěného mimo obvod pece začaly postupně vytékat jednotlivé složky: kyselina octová, rozředěna v zkondenzované vodě (teplota v hrnci 100-150°C), terpentýn a směs par a plynů (150-270°C), roztavená pryskyřice a kalafuna (270-380°C) a konečně hlavní produkt - směs vyšších cyklických uhlovodíků všeobecně známá jako dehet (380-400°C). Na konci procesu zůstalo v hrnci coby vedlejší upotřebitelný produkt menší množství dřevěného uhlí.
Kromě popsaných pecí byl dehet vyráběn také primitivnějším způsobem v jámách a uhlířských milířích. Pokud byl milíř založen na vyzdívce nálevkovitého tvaru nebo na velikém kameni vybaveném svodnými kanálky (tzv. smolný nebo též kolomazný kámen), bylo možné v průběhu pálení milíře zachytit určité množství dehtu, které by se jinak pouze vsáklo do neurčité černé hmoty pokrývající střed každého uhlířského placu a tvořené uhlíky, popelem a právě dehtem. Analogickým způsobem fungovaly i dehtařské jámy trychtýřového tvaru a řada dalších "hybridních" řešení, které se navzájem lišily tvarem spalovacího prostoru a mírou zahloubení pod povrch. Měly však společný princip fungování, kdy náplň přestavovala současně palivo i surovinu pro tepelný rozklad. V případě těchto způsobů výroby se nedá příliš hovořit o řízené destilaci, výstupem procesu byla v podstatě jen směs dehtu a přetavené smoly (kalafuny), která však pro výrobu kolomazi postačovala
Dochované lokality
Podle ústní tradice patřila výroba dehtu na Brdech mezi rozšířená lesní řemesla, např. pro oblast Třemšínska tuto skutečnost prohlašuje národopisný časopis Český lid. Avšak najít pro toto tvrzení hmatatelné důkazy není úplně snadné. Poslední dehtářské pece jsou mimo provoz více než sto let, a mnohokrát vypálené zdivo, pokud nebylo rovnou zbouráno, nevydrželo tak dlouho odolávat povětrnostním vlivům. Typická kolomazná pec dnes představuje nevelký pahorek, tvořený směsí načervenalé přepálené hlíny, stavebního kamene, cihel, klenáků a keramických střepů s náletem dehtu. Pod povrchem se zpravidla nachází zachovaná kruhová vyzdívka dna pece se svodným kanálkem.
Kolomazná pec v Plzni - Bolevci
Zachovaná kolomazná pec v Bolevci u Plzně je v tomto směru naprostou výjimkou, jedná se o jedinou takto zachovanou pec v Čechách. A to přesto, že původní historickou část zařízení představuje kromě okolních terénních úprav jenom dno pece a větší část okolnice, které ovšem chybí zaklenutí na vrcholku. Vnitřní nádoba pece samozřejmě již dávno neexistuje. Pec je velmi důkladně zakonzervována, jednak zastřešením a pak také kompletní novou vnitřní vyzdívkou, která sice zaslepila oba čelestny, ale zato zaručuje stabilitu unikátní stavby na dlouhá léta dopředu. V kontextu jiných nálezů je tato pec "mladá" (pochází nejpravděpodobněji z let 1812-1820) a rozměrově nadprůměrná (průmer vnějšího pláště přesahuje 6m).
Mnohem častější jsou nálezy pecí zcela destruovaných, případně pouze zlomků keramiky zásobnicovitého tvaru s širokým okrajem a zbytky dehtu na vnitřní straně. Takovéto nálezy byly učiněny například u mlýna Melmatěj nedaleko Dobříva, v Medovém Újezdě, v Číčově v intravilánu obce nebo při západním okraji obce Veselá, v polích poblíž dnes již zaniklé polní cesty. Zlomky zde nalezené keramiky jsou datovány až do 13. století - jedná se tedy vesměs o velmi staré provozy, a je otázkou, jak přesně vypadaly v tomto období samotné pece. Široce rozptýlené trosky nedovolují již přesnou rekonstrukci a badatel je tak často odkázán čistě na spekulace.
Nejzajímavější lokalitou na Brdech je ovšem vrch Lipovsko nad Strašicemi, kde jsou známy hned dvě lokality různého stáří, na nichž v minulosti stála kolomazná pec.
Ta starší z nich se nachází ve svahu, přibližně tři čtvrtě kilometru jihovýchodně od tzv. Prvního mostu, tedy od místa, kde silnice stoupající ze Strašic poprvé překonává koryto Klabavy. Bývalá kolomazná pec se nachází ve svahu, nedaleko jedné z výrazných starých úvozových cest (se kterou však nemusí souviset). V malé husté smrčině není na první pohled žádná stavba patrná, druhotné projevy v bezprostředním okolí jsou však typické. Především, kolem místa kde stávala pec se nachází balvany z místního šedavého slepence, vypálené až do "červena" (v reálu se jedná spíše o světlý odstín růžové). Jsou velmi drolivé. Takový žár obvykle nevyvolá obyčejný uhlířský milíř nebo pálení klestí v ohništích. Tyto kameny jsou v rozvalinách pece doprovázeny hlínou podobné barvy a také černými spečenými hrudkami, vzniklými z vypálené hlíny nasáklé dehtem. Specifikovat přesně druh pece či kolomazného milíře je ovšem v případě této lokality v podstatě nemožné, neboť byla v druhé polovině 19.století rozkopána prospektory a hledači pokladů.
V okruhu zhruba do 30m od pece se na určitých místech vyskytují doslova stovky střepů keramických nádob, ve velké většině silnostěnných, šedočerné barvy, některé z nich se stopami dehtu. (Malá odbočka: lze vypozorovat velmi zajímavou analogii mezi touto keramikou a exportními nádobami, které byly nalezeny v plzeňském podzemí.) Najdou se tu však i střepy ze světlejších, tenkostěnných nádob. Jen několik metrů pod pomyslným středem rozvalin se nalézá bohaté prameniště, které nepochybně sloužilo jako zdroj vody již v době provozu pece. Datace pece je stanovena díky dobré identifikaci střepů nádob na přelom 13. a 14.století. Jedná se tedy o jednu z nejstarších pecí, které lze najít v údolí dnešní Klabavy. Její existence souvisí s přemyslovskou kolonizací a je příkladem tehdejších sezónních zařízení. Další taková zařízení byla identifikována nedaleko lokality Dolíky a poblíž zaniklé vsi Zaběhlá u Padrťských rybníků.
Druhá a očividně mladší pec se nachází v rovinatém terénu na hřebeni mezi vrchy Lipovsko a Kolna, přibližně v místech kde hřeben protíná Kolenská cesta. Z hlediska současné podoby představuje vcelku typický příklad svého druhu - zhruba 1m vysoká destrukce je tvořena převážně zbytky vnějšího pláště, sestávajícími z načervenalé přepálené hlíny a stavebního kamene. Uvnitř bývalém pece lze nalézt rozměrné a velmi zachovalé úlomky vnitřního výmazu, vypálené a i do hloubky zcela zčernalé.
Co je naopak velmi netypické, je lokalita pece. Pece byly sice vždy budovány mírně stranou (a po větru) od lidských sídel, ale umístění téměř dva a půl kilometru vzdušnou čarou od civilizace (Strašice, část Na Huti) v nadmořské výšce 645 m n.m. je opravdu nevídané. Chybí zde i další obvyklý atribut takovéhoto areálu, jímž je vydatnější zdroj vody. Stavitelé pece vyřešili tento problém vybudováním nádržky bezprostředně vedle pece. Své práci rozuměli, neboť i dnes drží mělký zazemněný relikt bezodtoké nádržky něco málo vody.
U této lokality také nápadně chybějí keramické střepy, přinejmenším v nějakém větším zaznamenatelném množství. Důvodem je nejspíš mladší původ pece, spadající do doby kdy celé dehtové hospodaření již přesedlalo z keramických nádob na dřevěná vědra a sudy.
Experimentální výroba dehtu v kolomazné peci
V červnu 2013 se naskytla ve strašickém Muzeu Středních Brd příležitost spatřit výrobu dehtu (coby základní suroviny pro kolomaz) na vlastní oči. V rámci Muzejní noci zde postavil malou pícku Ing. Jiří Kadera ze správy CHKO Český les, jinak též člen Hornicko - historického spolku Planá a Evropského uhlířského spolku. Jednalo se o pec v principu dvouplášťovou, byť bylo v zájmu snazší proveditelnosti celého experimentu upuštěno od budování plnohodnotné zděné okolnice. Její roli plnila zástěna sestavená z plechových plátů a další takovýto plát posloužil také pro uzavření vnitřní nádoby (hrnce) po jejím naplnění smolnatým borovým dřevem s přídavkem samotné smoly. Přihlížející se mohli přesvědčit, že kolomaznictví není povoláním pro netrpělivé. I bez časově jistě nezanedbatelných přípravných prací trval proces pálení (= aktivního topení v peci) přibližně 6 hodin. Vzhledem k provedení vnitřního korpusu pece chyběl ve výtěžku pálení terpentýn, methylalkohol a také vody bylo zachyceno jen nepatrné množství. Všechny zmíněné kapaliny unikly v podobě par spolu s dalšími plynnými zplodinami skrze netěsnosti vnitřní nádoby do ovzduší. Tak tomu ostatně bývalo v praxi u nejrůznějších typů pecí a kolomazných milířů často, protože provozovatele pece zajímal především primární produkt, tvořený směsí kalafuny a dehtu. Tyto dvě složky malá pícka postavená v areálu muzea vyprodukovala v předpokládaném množství, jak se lze přesvědčit na videozáznamu, zachycujícím postup výrobního procesu.
