Vlajka
Vlajka je zpravidla různobarevný kus látky, obdélníkového, čtvercového či jinak pevně stanoveného tvaru a poměru stran, který symbolizuje organizaci (typicky zejména stát či jinou územní správní korporaci jako zemi, kraj, obec a podobně), případně slouží k signalizaci. Státní vlajky se často označují též jako národní. Nauka o vlajkách se nazývá vexilologie. Vlajek se tradičně užívá i jako praporů, prapor se od vlajky liší zejména způsobem vyvěšení. Grafická podoba vlajky se jako symbol používá i v jiných podobách, například tištěné na papíře či zobrazené na obrazovce (monitoru), například k označení státu, národa, jazyku atd.
Rozdíl mezi vlajkou a praporem
Ačkoli laická veřejnost mezi pojmy prapor a vlajka nijak nerozlišuje, u symbolů státních a jiných podobně významných je třeba prapor a vlajku rozlišovat. Pro vlajku je charakteristická vodorovná poloha a upevnění k vlajkové tyči či stožáru pomocí lanka, prapor je k žerdi přichycen napevno. Prapor nemá oproti vlajce předepsaný poměr stran a používá se ve vodorovné, šikmé i svislé poloze. Prapory (řidčeji vlajky) existující pouze v jediném exempláři, například jako symbol konkrétní vojenské jednotky či cechu se někdy označují slovem zástava. Laická veřejnost mezi praporem a vlajkou samozřejmě nerozlišuje. V literární a filmové tvorbě dokonce někdy převládá užívání slova vlajka. Např. románový klub Rychlé šípy má svou vlajku, která je formálně vzato spíše praporem.
Historie
Jestliže se vlajky (tedy vytahované na stožár lankem) vyvinuly až počátkem novověku na námořních lodích, původ jejich předchůdců sahá až do starověku. Existence na žerdi upevněných předmětů či vyobrazení, označovaných odborným výrazem vexilloid, je doložena už na počátku 3. tisíciletí př.n.l. v Egyptě a v následujících stoletích na celém Blízkém východě. První zprávy o látkovém praporu máme z počátků dynastie Čou v Číně ( 12. století př.n.l.) v čínském Ma-wang-tuej byl objeven i nejstarší dochovaný prapor – rozměrný hedvábný praporec byl uložen do výbavy šlechtického hrobu za dynastie Chan ve 2. století př.n.l.. Ve starém Římě zavedl roku 105 př.n.l. Gaius Marius symboly legii zvaná vexilla. Vexillum ( zdrobnělina z latinského velum = plachta) mělo podobu čtvercového kusu látky, uchyceného na tyči v podobě písmene T. S nástupem křesťanství za Konstantina I. počátkem 4 století se vexillum proměnilo v labarum – dosavadní „pohanské“ symboly byly vystřídány křesťanskými, zejména Kristovým monogramem XP [chí ró]. Prapory dnešního vzhledu, to jest upevněné k žerdi ne horním, ale bočním okrajem, se do Evropy dostaly pravděpodobně z východu od Hunů, Peršanů a Arabů.
V raném středověku byl obzvlášť rozšířeným typem praporů gonfanon, obdélník, jehož vlající část je rozdělena do několika protáhlých pruhů. S rozvojem heraldiky ve 12 století se symbolika šlechtických znaků přenášela i na prapory, takovéto vlající zpodobnění znaku, typické na výšku protáhlým obdélným tvarem, se nazývá banderium. Ve 14 a 15 století byly velmi běžné korouhve, prapory, uchycené k žerdi bokem a ještě napnuté tyčkou u horního okraje, často s protaženým horním vlajícím cípem. Prapory hrály důležitou úlohu při rozlišení bojujících stran ve válkách (ve feudálním Japonsku tak za bojů v 16 století nosili jednotliví vojáci prapor se symbolem svého pána), sloužily k orientaci v bitevní vřavě. Plukovní zástavy byly ceněnou trofejí a životnost praporečníků v boji zpravidla mizivá. Tato funkce však pozbyla s přelomem 19 a 20 století významu, armády již nebojovaly v sevřených formacích pod prapory a k předávání rozkazů posloužil v zákopech polní telefon. Od 1 světové války jsou tak prapory pozemních vojsk už jen symbolickými zástavami.
Na vývoj státních vlajek měla významný vliv i francouzská revoluce. Trikolora se svislými pruhy v barvě modré, červené, která se v té době zrodila, se stala symbolem svobody a ovlivnila podobu státních vlajek.
Vlajky na moři
Na moři bylo označování státní příslušnosti lodi vlajkou běžné již v 17 století tento zvyk rozšířili zejména Holanďané. Postupně se vyvinuly zvláštní civilní a válečné námořní varianty státních vlajek. Vlajky mají i v současnosti zásadní význam pro určení státní příslušnosti lodí. Primitivní námořní vlajková signalizace se používala už ve starověku ( v bitvě u Salamíny roku 480 př.n.l. prý Themistoklés dal signál k útoku rudým kusem látky).
Vzhled
Dnešní vlajky, zvláště pak státní, jsou v naprosté většině pravoúhlé, obdélníkové. Čtvercový tvar mají pouze vlajky Vatikánu a Švýcarska, nepravoúhlými výjimkami jsou cípaté vlajky Nepálu, státu Ohio v USA nebo různé lodní, vojenské či lokální vlajky. Nejčastější poměr šířky a délky stran je 2:3 ( česká vlajka) či 1:2, ale mnohé vlajky mají poměr šířky a délky osobitý, např. polská vlajka 5:8, vlajka USA 10:19 aj.
Zdroj informací: wikipedie
Metodika lezení zde http://horolezeckametodika.cz/ , každý leze na svou zodpovědnost a owner nenese žádnou odpovědnost za úrazy vzniklé při odlovu.
Velké poděkování patří BarInTeam a HrazdaTeam, kteří se vzdali boje o FTF a provedli BETATEST.