Vše naplánovat
Pořídil jsem si spoustu knih o dalekém severu ,dobrodruzích z Aljašky a nejtěžších závodech psích spřežení na světě. Potřeboval jsem hodně informací a sháněl je kde se dalo. Lidi, které jsem znal, jezdili převážně krátké sprintové závody. Nejvíce mi pomohly internetové články od českých musherů, kteří podnikali výpravy do Finska, Ruska, Kanady i Aljašky.
Postupně jsem si začal psát předběžný tréninkový program v kterém bylo zahrnuto i jakou výživu budou psi mít a jakou zátěž budou muset táhnout. Vše se muselo vypočítat a každý pes musel udělat stejnou práci jako ostatní.
Začínáme trénovat
Pomalu se začínalo ochlazovat a to byl důvod, proč začít trénovat vůdčí psy (leadery).
Už bylo naplánovalo, že zkusím Címu, dvouletou vysokou fenku, která vedla spřežení i minulou sezonu a vedla si skvěle. Druhá byla na plánu Baladýna, tříletá inteligentní fenka, která mi také jeden čas vedla spřežení. Po jedné jsem je bral na rozlehlou louku, kde jsem je učil povely k odbočení, ale hodně si toho zapamatovali z minulé sezony a po týdnu jsem jím navlíkal postroje, na kterých měli dvoumetrové odpružené lano a tahali pneumatiku z auta.
Každý pokrok nebo chybu jsem zapsal do sešitu a snažil se je postupem času vylepšit.
Zbytek smečky běhal na volno okolo nás nebo chodili jen na vodítku na delší procházky.
Už byli vybráni kandidáti, kteří se Šediváčka zúčastní. Protože jsme měli jedenáctičlennou smečku z které je devět samojedů, šlo vybrat jen šest psů.
Duberry a Dream, tenkrát byli půl roční štěňata, takže s nimi to nešlo a Éra, která i teď aktivně běhá, té letos bude čtrnáct let, ale nechtěl jsem nic riskovat. Takže celý tým se skládá z šesti samojedů. Dvanáctiletý Toník, který je letos v nejlepší formě. Desetiletá Ambra, která celý život běhá jako zadák a je to nejsilnější pes ve spřežení. Dvouroční Alaska, nejmenší z týmu, ale utáhne všechno co jí dáte. Sedmiletá Blaženka, nejbláznivější, nejhbitější, ale pro mě udělá všechno. Tříletá Baladýna je matkou našich dvou štěňat a je také v dobré formě. Dvouletá Címa je dcera Blaženky, která po ní zdědila velkou chuť do práce.
Když ranní teploty začali klesat k deseti stupňům, začali jsme trénovat se sto kilovou čtyřkolkou na pětikilometrové trati. Psi běhali úžasně. Po měsíci tréninků jsem na káru přidal třicet kilo. Psi se museli naučit táhnout celou dobu váhu 190kg, celou dobu jsem jen stál na káře a jezdili jsme krokem, maximálně 5km/h. Psi se takhle skvěle osvalí a zapamatují si, že musí mít lano pořád napnuté. Po dvou měsících jsem sundal zátěž a pomalu nechal psy přecházet do rychlejšího klusu i cvalu.
Když jezdíte dlouhé tratě, je lepší počítat ujeté hodiny a ne kilometry. Naším cílem bylo do prosince běhat čtyři hodiny bez zastávky v rychlém poklusu a poslední měsíc před závodem jezdit převážně do kopců.
Mezi tím jsem v týmu udělal pár změn. Baladýna nechtěla běhat v čele vedle Cími. Už několikrát se porvali kvůli postavení na vůdce smečky, obě jsou velmi dominantní a to byl ten problém. Takže na její místo šla Blaženka, která se postavení leadera velice rychle přizpůsobila. Baladýna a Alaska vedle sebe tvořili dokonale sehranou dvojici, nikdy jsem neviděl, aby při tréninku povolili. Obě ve stejnou dobu přechází ze cvalu na rychlý poklus, který pak drží po většinu trati. Dále se osvědčilo dát Toníka s Ambrou doprostřed spřežení a Alasku s Baladýnou jako zadáky těsně před káru.
V průběhu podzimu jsme se zúčastnili pár midových závodů s velkým úspěchem, tratě většinou měřili od 15 km do 20 km. Ale závody jsem jezdil jen na trojkolce s třemi psy a druhou trojku měl Rosťa, který jezdil také s velkým úspěchem.
V listopadu jsme začali trénovat s lehčí čtyřkolkou, která má okolo 70 kg a já už začínal pomalu psům pomáhat občasným dloubáním a během, aby nabírali větší rychlost a zvládli delší trať. Psi už byli krásně osvaleni, páteř měli rovnou a přes kožich jí bylo po hmatu trochu cítit, což je podle mnoha musherů ideální. Nohy i ramena měli pevné a silné. Bylo zapotřebí hlídat i jejich váhu. U každého psa jsem udržoval váhu mezi 22 až 26 kg. To obnášelo alespoň jedno vážení do týdne. Hlídat se musela i váha, kterou jednotliví psi táhli. Na Šediváčkovi je povinná zátěž, která je sedm kilo a maximální váha 70 kg na jednoho psa. Takže jsem předpokládal, že na Šediváčkovi bude každý pes táhnout minimálně 10 kg.
Každý čistokrevný severský pes má vrozenou rezervu. To znamená, že když psy trénujete na tři hodiny běhu, tak by pro ně neměl být problém běžet další tři hodiny. Já to poznával tak, že když po dojezdu na psech nebyla vidět únava a po napojení šli na velkou zahradu a hráli si se štěňaty, tak to už je rezerva znatelná. Nebo když se vracíte po čtyř hodinové vyjížďce a domů vám zbývá slabá půl hodinka jízdy a před spřežením přeběhne stádo srn, tak psi doběhli sprintem až domů. To už sami poznáte, že ti psi zvládnou mnohem víc.
Přípravy na závod
Měsíc před startem závodu jsme se rozhodli pořídit starý karavan, který nám bude sloužit jako dobré zázemí pro celý tým. Narychlo jsme postavili z přední části boxy celkem pro osm psů. Bylo alespoň zaručeno, že psi budou mít pohodlí a možnost se rychle usušit i za deštivého počasí. A pro zbytek týmu (pro lidi), to mělo stejné účinky.
Každým dnem přibývalo na seznamu plno různých věcí, které se musely ještě udělat nebo sebou sbalit. Na příklad vyrobit nový stake-out, vyměnit u všech šňůr karabiny za nezamrzající, ze starých sprintových saní udělat tobogan, který je dost potřebný do hlubokého sněhu a podle seznamu z povinné výbavy, kterou musíte vést po celou dobu závodu na saních, vyškrtávat všechny věci, které už byli zabalené. Příprava a balení na takové závody je snad horší a těžší než samotný závod.
Psům se musela pečlivě rozpočítat potrava, aby vystačila na celých osm dní. To obnášelo 15 kg granulí, 5 kg vepřového masa, 5 kg vepřových kůží a 30 kusů speciálních masových kostek. Všechna výbava se vzala dvakrát, vše muselo být náhradní, šňůry na šestispřeží, karabiny, vodítka, postroje, obojky, botičky, zkrátka vše, bez čeho se v tomto sportu neobejdete.
Den před odjezdem jsme ještě psům vystříhali chloupky mezi tlapkami, aby se jim sníh nelepil mezi polštářky a nedělali se jim tam nepříjemné sněhové koule, které si pak psi vykousávají a to celé spřežení dost zdržuje.
Už zbývalo jen domluvit hlídání psů, kteří zůstávají doma. Toho se ochotně ujal bratr s jeho přítelkyní a následujícího dne se mohlo vyrazit. Moji dva doghandleři Rosťa a Hanka, šestičlenná smečka samojedů a já. Přesto, že se startovalo až ve středu, my se rozhodli, že vyjedeme už v sobotu, aby si to psi stačili okouknout. Na tak velkém závodě nikdy nebyli a proto abychom si našli dobré místo pro ustájení psů a našeho karavanu.
Přihláška ukazovala kolem devadesáti závodníků, takže o místo by byla značná nouze.
Deštné v Orlických horách
Příjezd na místo, kde se konal samotný závod byl trochu chaotický. Nejdříve nás zaskočil pohled na okolní krajinu, kde ležely asi tři centimetry sněhu, do kterého neustále pršelo.
U penzionu Kristýna, kde mělo být uvaziště psů, nebylo po psech ani stopy. Zavolali jsme proto hlavnímu organizátoru závodu Pavlu Kučerovi, který do deseti minut přijel s terénním autem a vlekem přizpůsobeným k přepravě třiceti psů. Po jeho radě a po venčení psů jsme o kousek popojeli a dojeli na parkoviště, kde už bylo asi šest týmů z Německa. Našli jsme si pěkné prostorné místo k uvázání psů a karavan s autem postavili hned před ně. Na parkovišti nebyl ani centimetr sněhu, ale na straně byla sněhová hromada, kam se odhrnoval sníh, když ještě byl. Sníh z hromady jsem naházel na místo úvaziště, aby psi neleželi v mokru. Teprve pak se mohli vyndat psi, kteří si už potřebovali protáhnout kosti. Po napojení a nakrmení psů jsme si šli prohlédnout okolí. Po zjištění, že na místě je zatím jen osm týmů, jsme šli zjistit podrobnější informace do tamějšího penzionu, kde měli zázemí organizátoři i pomocníci.
Během dne i noci přijelo ještě několik závodníků se svými psy, ale nejvíce jich přijelo v úterý, den před startem. Ti pak měli problémy s hledáním dobrého místa. Někdy to končilo tak, že psi byli na některém z uvazišť, auto u silnice a karavan na jiném parkovišti než psi.
Jeden Francouz přejížděl každou hodinu na jiné místo ,jen aby vyvenčil psy.
Za celou dobu už byl všechen sníh skoro pryč a stále jen pršelo i když předpověď zprávy o počasí hlásila sněhové přeháňky na všech horách. V úterý v 17:30 začalo slavnostní zahájení a padlo konečné rozhodnutí, že noční etapa, které se měli zúčastnit musheři, kteří jeli delší trať 333 km se nepojede.
Na nočním mítinku jsme se dozvěděli, že pokud napadne přes noc alespoň pět centimetrů sněhu, tak se ráno startuje na místě za penzionem, těsně pod sjezdovkou. Pokud by se tak nestalo, muselo by se auty dojet do vyšší části hor, kde jsou prý dostatečné sněhové podmínky na ježdění. Ale všichni z tohoto plánu byli otrávení a každý věděl, že by to nebylo nic jiného než jeden velký chaos.
Přes noc, kdy se ještě sedělo v hospodě začal padat slabý sníh, který se na cestách hned rozpouštěl. Nikdo už nevěřil, že se letošní ročník Šediváčkova Longu pojede.
Středa 23.1.
Ráno na zemi ležely asi tři centimetry sněhu. Pavel Kučera na ranním mítinku rozhodl, že závod se jede a bude se startovat na plánovaném místě pod sjezdovkou. Nikdo nechápal ,jak se v takovýchto podmínkách dá jet. Trať byla sice snížena jen na 58 km,ale jela se dvoukolově, což byl další problém pro psy. Ti neradi jezdí stejnou trasu dvakrát do kola během jednoho dne. Povzbuzující zpráva byla, že z povinné výbavy bude vyřazen vařič, stan a stake-outy, takže nejtěžší věci se daly pryč a nebyla povinná zátěž na psa.
Nedalo se nic dělat, ale byli jsme rádi aspoň za to málo sněhu co napadlo a hlavně za to, že odstartujeme jeden z nejtěžších závodů Evropy. Sakra vždyť o tomhle jsem snil několik let a půl roku připravoval sebe i psy na takovou smršť plnou nebezpečí, adrenalinu, únavy, potíží, ale hlavně myšlenky, že když dojedeme budeme konečně první, kdo to se samojedy dokázal.
Čím víc jsem na to myslel, tím víc jsem byl nervóznější. Začaly ve mně narůstat obavy, jestli mám všechnu povinnou výbavu sbalenou, jestli máme dost natrénováno a psi to zvládnou, ale alespoň se pokusíme dojet první etapu.
Ze saní jsem se pokoušel vyndat co nejvíce věcí, aby psi táhli co nejnižší zátěž. Saně vážily okolo padesáti kil a to byla i tak velká zátěž, když jste srovnali trať po které se jelo. Do startu zbývalo asi deset minut a nervozita rostla. Jak u mě, tak i u ostatních musherů. Psi už byli oblečeni do postrojů a polovina z nich zapřáhnuta k saním. Ke startu zbývalo asi 300 metrů a psi se museli převést přes dvouproudou silnici. Máma držela na vodítku leadery, Rosťa druhý pár psů a já stál na brzdě saní, aby se psi přes silnici nerozběhli.
Když už se konečně celý tým dostal do prostoru startu, stálo tam už asi dvacet spřežení a spousta diváků. Pět spřežení vystartovalo a po nich jsme byli vysláni na startovní čáru. Začalo se odpočítávat a během chvíle psi byli na trati. Kupodivu jsme vystartovali dobře a rychle, to u nás není na závodech moc velkým zvykem. Při nekonečném stoupání, které mělo asi tři kilometry, se nám podařilo předjet sedm spřežení. Do dlouhé sjezdovky šel každý krokem a na jednom kilometru se sešlo asi třicet týmů, kteří pomalu stoupaly do vjezdu do lesa, kde už byla rovina.
Psi běželi nádherně, já jsem po dlouhém běhání do kopců potřeboval trochu odpočinku, takže jsem jen stál na saních a nechal se vézt, stejně jako ostatní musheři. Asi po dvoukilometrové rovině se začalo opět mírně stoupat. Pár početnějších spřežení nás předjelo, ale my si z toho nedělali vůbec žádnou hlavu ,šetřili jsme si síly do dalšího stoupání. Největší potěšení nám přineslo, když jsme drželi tempo s několika spřeženími, která měla i osm a více psů. Tak jsme si dokazovali, že samojedi na to opravdu mají.
Po několika předjížděních, komplikacích na trati a potyčkách s jinými týmy, jsme konečně vjížděli do druhého kola závodu. Psi okamžitě poznali, že něco není v pořádku a na trať, kterou poběží po druhé se jim moc nechtělo. Druhé kolo navazovalo na další stoupání, které celý tým dost vyčerpalo. Stoupali jsme do nejvýše položeného bodu 1100m n.m., kde pod Toníkem praskl led a propadl se do koryta plné ledové vody. Naštěstí se z propasti hned vyprostil ,já zarazil kotvu do sněhu a šel se podívat,jestli je vše v pořádku. Tonda měl mokré celé tělo na kterém se začal pomalu tvořit ledový krunýř, jedinou hlavu měl suchou. Protože do cíle zbývalo už jen patnáct kilometrů, rozhodl jsem se nedávat Tondu do vaku, ale nechat ho běžet dál. To bylo jistější pro jeho zdraví. Ve vaku by ležel v mokru a neměl by šanci se ohřát..
Posledních pět kilometrů navazovalo na stejnou trať po které se od startu stoupalo po sjezdovce, takže už nás čekalo jen klesání a o to víc to bylo nebezpečnější. Byla už noc a po sjezdovce, kde byla vyjetá trať, nebylo ani stopy po sněhu a jelo se jen po trávě, kde saně byly těžce ovladatelné. Cíl byl plný nedočkavých diváků, kteří fotili a natáčeli krásné momenty.
Psi vypadali dobře a nebyla na nich znát únava, až na Ambru, která má problémy se zápěstím při každé větší zátěži. Po podání odměn v podobě vepřových kůží, napojení a nakrmení jsem se šel podívat do penzionu, kde už byly výsledky z dnešního dne. Do naší kategorie LT2 bylo přihlášeno 24 závodníků. Moje oči směřovali hned k posledním místům, kde jsem předpokládal,že budeme. Bylo úžasný, když jsem své jméno našel na sedmnáctém místě. Běžel jsem ke psům, abych je mohl znovu pochválit a celému týmu oznámit tu skvělou novinu. Ten den odstoupily z kategorie čtyři týmy.
Čtvrtek 24.1.
Přes noc nespadla ani vločka, ale přesto se start uskutečnil. Jela se stejná trať jako předchozího dne. Plánovaný bivak na polské straně byl zrušen, také kvůli nedostatku sněhu. Rozhodl jsem se Ambru z dnešní etapy vyřadit kvůli jejímu zranění, i když už neměla žádné bolesti. Nechtěl jsem nic riskovat.
Start proběhl stejně jako včera, ale na sjezdovce byla jen už rozježděná tráva, takže stoupání bylo pomalejší a namáhavější. Když jsme se dostali do lesa, musel jsem psy nechat trochu odpočinout, což udělala i spousta musherů. Po ujetí prvního kola nastala velká krize, psi opět nechtěli znovu na stejnou trať a Tonda trhal postroje směrem k trati, která vedla k uvazišti.
Musel jsem Tondu dát do vaku na saně, z kterého po půl hodinovém spánku začal vyskakovat a chtěl zase běžet. Celou trasu jsme zvládli všichni dobře, až na mě. Na trati jsem byl unavený a světlo čelovky ve tmě mě uspávalo. Po dojezdu do cíle jsem začal poprvé uvažovat, že to vzdám. V životě jsem nebyl nikdy tak unavený. Po doslechu ,že zítra se pojede jen jedno kolo dlouhé 34 km mě navnadilo do dalšího pokračování. V kategorii zůstalo už jen 11 týmů. Z toho zůstali jen dva češi, první Milan Petruželka s osmi sibiřskými husky a já uzavíral jedenáctku.
Pátek 25.1.
Bylo krásné mrazivé počasí do kterého svítilo slunce. Po myšlenkách, že se jede jen krátká trať a že snad za světla dojedeme do cíle mě nabudila, byla hned lepší nálada a na předstartovní nervozitu nezbývala síla. Celá trať byla krásně upravená a kromě prvních pěti kilometrů byl po celé trati dostatek sněhu.
Psi po povelu ,,jdeme domů´´ jako by věděli, že tu pekelnou trať nebudou muset běžet dvakrát do kola, zrychlili tempo a nadšená nálada na nich byla okamžitě vidět. Poslední úsek, kde se trať dělila na trasu k cíli a trasu, kde se vjíždí do druhého kola, psi proběhli tryskem a na cestu, která vedla na druhé kolo se ani nepodívali.
V cíli vypadali psi jak po lehké procházce. Byli ještě plní energie a to nás hřálo na srdce. Bylo jasné, že je vše v pořádku a měli jsme hodně dobrý čas. Toho dne z kategorie nikdo neodstoupil, ale z ostatních odstoupil vždy alespoň jeden tým. Pořadí zůstalo stejné jako předchozího dne.
Zítra nás čeká poslední náročná etapa, když to zvládneme budeme konečně první, kdo to dokáže. Ta představa mě i přes nesnesitelnou únavu hnala kupředu.
Sobota 26.1.
Nemůžu vstát, nechce se mi nic děla,t odpočívat je to jediné na co myslím. Představa, že nás čeká běh na 42 kilometrů, mě vysiluje. Už jen ta představa je děsivá. Nebýt Rosťi a mámy, kteří mi pořád připomínali, že je to poslední den a nikam nemusím pospíchat, klidně si můžu lehnout do saní a přijet až druhý den, ale hlavně, že dojedu. Kdybych z té postele nevylez ,každý den by mě mrzelo, že jsme nedojeli i když každý věděl, že teď už na to máme.
Psi vypadali velmi dobře. Blaženka a Címa vrtěli huňatými ocasy a poštěkávali si pro radost, Toník trhal za řetěz a nemohl se dočkat až zase vyrazí. Jen Baladýna klidně ležela a měla zvednutou hlavu, ale takové chování mě u ní nepřekvapovalo. I doma před tréninkem se tak chová. Maličké Alasce se včera na trati zkroutil postroj na hrudníku a v podpaží jí vydřel ošklivou ránu. Vynikající desinfekce, kterou jsme sebou měli, jí ránu hned zacelila a postroje na místě odření jsme omotali několika obvazy, aby ji nic nedřelo. Ale i přes zranění štěkala a dávala najevo, že chce jet. Proč jí nezapřáhnout, říkal jsem si. Při nejhorším jí naložím na saně a celou cestu se v pohodlí poveze.
Trať ubíhala strašně pomalu, ale psi byli v pořádku a bez jakýchkoliv povelů si běželi svým tempem, jako by věděli, že právě oni budou ti první, ti o kterých se bude mluvit, kteří budou právem hrdi na to, že to dokázali a nejsou to jen tak obyčejní psi.