Po dlouhá léta připomínal toto místo jen malý pomníček u silnice. Teprve po 75 letech získalo toto místo nynější a důstojnější podobu. Byl zde postaven památník Internačního tábora ve Svatobořicicích a zároveň otevřeno muzeum, které připomíná tuto pochmurnou historii. Spoustu lidí z okolí nemělo o tomto ani místě ani ponětí. Já, coby rodilý Svatobořák jsem o historii tohoto místa věděla a dokonce si pamatuji, že jsem tvořila do školy i referát. Nyní je na vás, abyste se seznámili s historií tohoto místa a navštívili nejen památník, ale i muzeum (to je samozřejmě dobrovolné, ale doporučujeme-vstupné je 30 Kč).
A dnes k tomuto místu přidáváme i my „věčnou“ virtuální keš, protože si myslíme, že toto místo si ji zaslouží.
CZ:
A jaký je váš úkol? Jak jinak, než vyfotit se u památníku (foto s vámi nebo s vaší GPS/mobilem). Samozřejmě uvítáme fotky i z muzea a okolí areálu.Ke každému logu tedy musí být fotka !! Pokud se fotíte jako skupina, fotky si přepošlete a přiložte k logu.Děkujeme, že tyto podmínky respektujete :-) Podmínku musí splnit každý, logy bez fotografie budou smazány.Nepřikládejte prosím fotky se svým prstem, nohou atp., takové logy budou mazány. Opravdu nebudeme srovnávat fotky, čí je který prst atp. Selfie snad zvládne každý...
EN:
To acknowledge the logs, the following condition has to be met:
Add a photo of yourself (or your GPS) with a memorial. Logs that do not contain a photo will be deleted.
Památník je navržen jako seskupení lidí, kteří byli součástí událostí na tomto místě. Kompozice postav v půdorysu tvoří nekončící spirálu, která odkazuje k počtu lidí, kteří přicházeli a odcházeli. Spirála je důležitým prvkem návrhu, je symbolem věčnosti památce lidí, kteří tímto místem prošli. Na spirále je umístěno celkem 33 postav, toto číslo odkazuje ke křesťanské víře, Kristovým rokům. Figura je stylizována tak, aby odpovídala výškou lidské postavy. Plastické tvarování vrchní partie postavy je abstrahovanou hlavou, ale je zde patrný symbol srdce jako symbol citu člověka. Rozměr stylizace je duchovního charakteru.
A teď něco k historii tohoto místa:
Budovy, které v dřívějších letech sloužily jako uprchlický tábor pro běžence, starobinec a chudobinec,následně i jako četnická stanice i s byty pro četnictvo byly od 17.září 1942 využívány jako internační tábor pro občany židovského původu a politické vězně.Za celou dobu intervence táborem prošlo okolo tři a půl tisíce lidí. Dospělí od 17 let a od 14.dubna 1944 i děti ve věku 2-16 let.
Tábor byl velmi rozsáhlý. Na více než šesti hektarech půdy bylo přes šestačtyřicet budov.Deskový plot do výšky čtyř metrů a na něm tři vrstvy ostnatého drátu, strážní věže, světlomety. Vně plotu byl ještě plot z drátěného pletiva. Ženy byly umístěny v horní části tábora a muži v jejich dolní části.Zde byla i táborová kuchyně, prádelna, marodka, švecárna, stolárna, krejčovna a márnice. Obě části tábora byly spojeny dřevěným mostem nad silnicí mezi Kyjovem a Svatobořicemi. Tomuto mostu se říkalo „most vzdechů“, neboť bylo přísně zakázáno, aby se muži se ženami v táboře stýkali. Velitelem internačního tábora byl nadporučík německého četnictva Franz Kaiser. Jeho řev připomínal štěkot psa a proto dostal přezdívku Punťa. Proslul nelidskou krutostí a zvůlí vůči politickým vězňům bez soudu. V listopadu 1943 byl vyměněn za nadporučíka ze zabraného pohraničí Jana Schustera, který krutý táborový režim částečně zmírnil. Neblaze se do myslí vězněných bez soudu zapsal gestapák Gerhard Thuns. Fanatický sadista s důtkami, kudy chodil, tudy mlátil kolem sebe i holí a týral zejména židy. Mnoho jich ve spolupráci s jinými gestapáky utýral k smrti. Stejně jako v jiných lágrech i zde byly „provozovány“ noční apely. Stejně jako jinde byla i zde samotka v podobě márnice. Pokud se lidé z umrlčárny dostali, vycházeli s oteklýma nohama, zápalem plic a záněty ledvin. Mnohdy zde byl vězeň zavřený několik dnů i s utýraným zemřelým vězněm a mezi připravenými rakvemi pro další oběti zvůle opilých gestapáků. Tato mučírna deptala vězně fyzicky i psychicky. Vězeň zde měl možnost buď stát, nebo ležet v rakvi, pokud byla volná.
Vůči židům byl vydán rozkaz, který měl pět bodů – musí být označeni židovskou hvězdou, internovaní mají zákaz se s nimi stýkat, porušení se trestá smrtí oběšením, používání záchodů spolu s internovanými je židům přísně zakázáno, židé musí všechny zdravit smeknutím pokrývky z hlavy a stát v pozoru – pokud potkají úředníka, musí mu podat hlášení… neuposlechnutí se trestalo! Mlácení, kopance, hlad, nemoci, zima, týrání tlačením těžkého válce proti svahu, který je mohl rozdrtit, nesměli být nemocní, ponižování žen i mužů, prohlídky, nástupy na plac, tvrdá práce. Už 8. 11. zemřel první, H. Bondy, pak žena a další a další vězni…
Vězni – heftlinkové – neměli v lágru ani základní hygienické podmínky k životu. Policejní vedoucí lékař gestapák dr. Bedřich Pilny si s tím hlavu nelámal. Štěnice, blechy, průjmy, úplavice – jen do ledna 1943 bylo zaznamenáno 700 případů. Už po měsíci pobytu se vězni podobali koncentráčníkům s velkým úbytkem tělesné váhy. Ostříháni dohola, zahaleni v cáry šatů, s šedou pletí a s vystouplými lícními kostmi. Tmavé kruhy pod očima dávaly obraz bídy. Tábor regionálně spadal pod Zemskou nemocnici v Uherském Hradišti. Dalším gestapákem, který rozhodoval o zdraví vězňů, byl MUDr. Walter Marquort, který všem vyhrožoval, že nemocný stejně skončí v koncentráku, takže léčit nepotřebuje!
Pracovní povinnost byla zavedena záhy po internaci. Muži stavěli další baráky, ženy „vařily“ řepnou polévku, uklízely kanceláře, pracovaly v administrativě lágru aj. Muži byli nasazeni na práci v továrnách v pobočce lágru v Lutíně, Bojkovicích či Tišnově nebo v Kounicových kolejích a v lágru Pod Kaštany v Brně. Později ženy pracovaly v krejčovně, v prádelně, v culíkárně, v zahradnictví, od roku 1944 se podílely na zemědělských pracích v okolních statcích. Některé musely do vojenské nemocnice v Kyjově jako samaritánky. Vězni si brzy našli i jiné zaměstnání. Rozrostlo se vyřezávání nožem, vyřezávali se srdíčka ze dřeva, křížky, šili se panenky, vyšívali kapesníčky, pletli různé přikrývky atp. Na baráku č.9 se bratři Heralové specializovali na vyřezávání křížků a kaset ze dřeva a později na vyřezávání monogramů z kostí.
Děti popravených rodičů z doby heydrichiády (v Mauthausenu) sem gestapo přivezlo z vězení na pražské Jenerálce 14. dubna 1944. Byly ve věku 2–16 let, zbídačené, podvyživené, ustrašené, dívky i chlapci. Tajně je zde učili číst (přes zákaz gestapa) prof. Miloslava Marková a prof. Zdeněk Louda, staraly se o ně i učitelka Vlasta Mikuláštíková a Julie Šperlová. Děti od 14 let musely pracovat ve zdejší zbrojovce.
Těžký život věznů nepochybně podpořili k lepšímu i občané Svatobořic, kteří nezapřeli zpěvné Slovácko, když jim v době nejtěžší přišli zazpívat k táborovému plotu. Pomáhali též tajně, s ohrožením vlastních životů a rodin, potravinami a dalšími službami, které omezovala proklatá válka. Za pomoc vězněným bylo perzekuováno téměř třicet místních obyvatel. Až kanonáda osvobozovacích děl Rudé armády jim spolu s odbojáři působícími v lágru potvrzovala, že se dožijí svobody. Gestapáci přijeli 13. dubna 1945, udělali poslední evidenci a většinu internovaných heftlinků propustili na svobodu. Přesto byl jeden transport vězňů v počtu přes 150 osob včetně dětí vypraven do Plané nad Lužnicí, kde se všichni dočkali 7. května 1945 osvobození.
Vítězné salvy děl ukončily nejkrutější dobu z historie tohoto místa ve Svatobořicích, byly osvobozeny ráno 19. dubna 1945.
Virtual Reward - 2017/2018
This Virtual Cache is part of a limited release of Virtuals created between August 24, 2017 and August 24, 2018. Only 4,000 cache owners were given the opportunity to hide a Virtual Cache. Learn more about Virtual Rewards on the Geocaching Blog.