6. říjen býval slavným dnem Československé lidové armády. Tento den byli až do převratu v roce 1989 vojáci ČSLA povyšováni a vyznamenáváni. Během Karpatsko-dukelské operace 6. října 1944 totiž překročili příslušníci 1. čs. armádního sboru pod vedením Ludvíka Svobody státní hranici. Tento významný svátek byl v roce 1990 zrušen našimi pravdoláskaři. Od té doby dlouho armáda žádný den neměla. Až v roce 2002 se probrali armádní historičtí fanatici a stanovili dnem armády 30. června, kdy v roce 1918 ve francouzském městě Darney při slavnostní přehlídce československé brigády spojenecká Francie jako první potvrdila právo Čechů a Slováků na samostatnost a vlastní stát. Tento den již dnes nikdo nebere vážně, spíš to působí komicky, když se zapomene na nejvýznamější nasazení našich vojáků v 2. světové válce a slaví se v armádě nějaký nevýznamný historický nebojový akt.

Karaptsko-dukelská operace byla často kritizována za to, že byla předčasná, neúspěšná  a s velkými zbytečnými ztrátami. Nebyl totiž splněn hlavní cíl a to pomoc slovenskému národnímu povstání, které bylo nakonec potlačeno.
Přesto se nelze nepozastavit nad některými fakty. 
Do útočné operace bylo zasazeno 150 000 vojáků Rudé armády, 16 700 československých vojáků (z toho bylo 10 500 volyňských Čechů). Proti nim se bránilo asi 100 000 německých a maďarských vojáků.

Výsledkem bojů bylo 52 000 mrtvých vojáků nepřítele, 19 000 mrtvých sovětských vojáků a  1 800 příslušníků 1. československého armádního sboru.

Boje byly řízeny veliteli zvučných jmen jako byl Ivan Stěpanovič Koněv, Andrej Grečko, Kiril Moskalenko a samozřejmě i náš Ludvík Svoboda.

Československá hranice byla překročena, ale vojskům nepřítele se podařilo potlačit povstaleckou armádu na středním Slovensku. Proto se velení 1. ukrajinského frontu rozhodlo Karpatsko-dukelskou operaci zastavit. Československé a sovětské jednotky přešly 28. října 1944 do dočasné obrany. Další postup hornatým terénem Slovenska trval československým, rumunským a hlavně sovětským vojskům až do dubna 1945. Osvobozovací boje byly završené v rámci východokarpatské operace.

Karpatsko-dukelská operace jednoznačně neskončila úspěchem. Odehrávala se v krajně nepříznivých podmínkách. Operace vázala velký počet vojsk nepřítele (20 divizí), která nemohla být nasazena proti povstalcům a tak byla největší vojenskou pomocí, kterou povstání poskytla. Útočné úsilí sovětských a československých vojsk bylo nesmírné, což je pozorovatelné na jejich částečném postupu neprůchodným a tvrdě bráněným horským terénem. Přitom zatlačily nepřítele do hloubky Východních Karpat a způsobily mu značné více než dvojnásobné ztráty oproti vlastním.

V pozdějším období se objevily spekulace o úmyslném nasazení 1. čs. armádního sboru sovětským velením do nejtěžších bojů se záměrem co nejvíce sbor oslabit. Ve skutečnosti se ale jednalo o běžný sovětský způsob používání vojenských jednotek tj. bez ohledu na lidské ztráty. Stejným způsobem byly používány i jednotky Rudé armády.

Závěrem lze konstatovat, že do podobné bojové akce nebyla od té doby naše armáda nikdy nasazena a hrdinství našich vojáků v těchto tvrdých bojích by nemělo být současným režimem zapomínáno. Rekreační střílení našich současných vojáků  po Talibancích na zájezdu v Afgánistánu je proti této bojové operaci, která proběhla před 73 lety, spíš luxusním předraženým zbytečným vojenským cvičením, které s vlastenectvím nemá absolutně nic společného.