Pověstí v Moravskoslezském (MSK) kraji je spoustu. Existuje i spostu pověstí které možná neznáte. Přijměte proto pozvání na jednu z nich.
Slezská Ostrava se původně nazývala jen Ostravou, po založení Moravské Ostravy se začal používat název Slovanská Ostrava. Ten vydržel až do 16. století, kdy se začalo preferovat označení Polská Ostrava. První písemná zmínka pochází z roku 1229 v listině papeže Řehoře IX. Papež tehdy povolil benediktýnskému klášteru v Týnci u Krakova vybírání desátku ve vsi, která náležela opolským knížatům. Mezi vesnicemi, které klášteru náležely, byla také Ostrava.
Šestou pověstí Vás seznámím s vládcem podzemí a ochráncem duší horníků kteří zemřeli při práci v dolech.
Kdysi dávno, to se ještě dnešní Slezská Ostrava jmenovala Polská Ostrava, na jedné šachtě robil chudý havíř. Pravda, robil a robil, ale ať se sebevíce snažil, mnoho nezarobil. Děcka pořád brečela hladem, roba lamentovala a tak si ten havíř chtěl vzít život, aby už měl od všeho pokoj. Zamyšlený šel k šachtě, když tu ho dohnal malý chlopek. Chvíli šli spolu mlčky a tu se ho ten cizí zeptal: „Co si tak zakaboněny?“ Havíř neříkal nic a chlopek ještě dodal: „Di do roboty, šak ti pomožu.“
Havíř na šachtě sfáral, došel do porubu a začal kopat. Za chvíli z něj lilo jako z koně. Tu před ním zase stojí ten cizí, bere mu z ruky kylof a praví: „Sedni, včilek budu kopať ja. Joch je skarbnik a pomožu ti z bidy.“ Havíř se posadil a skarbnik zmizel ve štole, jenom zdáli bylo slyšet, jak usilovně pracuje. Za chvíli se vrátil a havíře se zeptal: „Už možeš? Poď, včilek mi pomožeš ty.“ Havíř šel, došli až k rozrubanému místu, kde mu skarbnik poručil, aby zhasnul lampu. Nakázal mu, ať jenom stojí a dívá se, až mu před očima zmizí světlo lampy. Skarbnik šel pomalu proti uhelné stěně, rukama tlačil a stěna uhýbala dál a dál. Sotva světlo v dáli zmizelo, vylekaný havíř volal: „Stůj, už dosť!“ Sotva znovu rozžehnul kahan, s údaivem hleděl, že skarbnik vykopal štreku, kterou by on kopal možná celý měsíc. Když se ho ptal, jak se mu odvděčí, tu mu skarbnik řekl, že až půjde pro výplatu, tak si ji poveze na kolečku. Pak ať ji přiveze na šachtu a že se rozdělí. Jenom ať nikomu nedá ani groš.
A tak se stalo. Havíř si na kolečku přivezl výplatu, jakou ještě nikdy nedostal. Cestou potkal žebráka, který ho prosil o almužnu. Havíř neváhal a do vrásčité dlaně mu vtiskl dva bílé groše. Teprve po chvíli mu blesklo hlavou, co skarbnikovi slíbil. Plný strachu šel k šachtě. Tam už ho skarbnik čekal a hned na něj udeřil: „Moš peníze a nikomu si nedal ani groš?“ Chudák havíř smutně spustil hlavu a po chvíli povídá: „Dva groše sem dal žebrákovi, bo byl taky bidny, přišlo mi ho lito.“ Skarbnik na to ani slovo, jenom nakázal, ať havíř vezme širokou fošnu a dá ji přes jámu. Trakař s penězi postavili doprostřed, každý sedl na jednu stranu a počítali peníze. Dva chybějící groše vzal havíř ze své hromádky a dal je na hromadu před skarbnikem. Ten se usmál a všechny peníze shrnul na jednu hromadu a řekl: „Všecky su tvoje, já peněz nepotřebuju. Si dobry člověk, di domu a na šachtu už nechoď. Tu bys štesti nenašel.“ Na ta slova skočil do jámy. V ten ráz se ozvalo silné rachocení, šachta se hroutila, až se docela zavalila. Bohatství dávala jenom pánovi a chudí havíři v ní štěstí nenalezli. A tak zůstala zavalená jednou provždy. A skarbnik, dobrý skřítek, kdoví, kde je mu dnes konec…
Nacházíte se na místě zavalené šachty kde podle pověsti seděl každý na jedné straně skarbnik a havíř. Bohužel samotný bývalý důl Michálka je již nepřístupný. Nekomentujte zbytečně jestli je do lesa vstup možný či nikoliv. Vstup možný je, pokud narazíte na nějakou ceduli tak ta má za úkol především odradit místní od skládky která zde kdysi byla. Myslete prosím na to v komentářích.
Pokud se Vám pověsti líbí, navštivte i tyto: