Věřte skřítkům
Každý z Vás jistě nějaký příběh o pokladu někdy slyšel. Jsou to jen pohádky nebo jsou tyto příběhy skutečné? Já slyšela tento příběh…
V malé vesničce pod plumlovským zámkem žil kdysi dávno kluk jménem Šimon, pocházející z chudé rodiny. Jednou šel pro dříví do lesa a cestou zakopl o kámen. „Jauvajsky, jauvajsky to to bolí!“ pištěl a vztekle do kamene znovu kopnul, až jej vyvrátil. Najednou se zarazil. Pod kamenem bylo něco, co nebylo kamení ani hlína. Vypadalo to podezřele. Nechtěl to nechat jen tak být, a proto zaběhl domů pro krumpáč a podezřelou věc vykopal. Byla to dřina, zem byla kamenitá a plná mazlavého jílu. Asi po hodině práce se zaradoval a ze země vytáhl těžkou dřevěnou truhlu. Když ji otevřel, uviděl to, co znal jen z pohádek. Truhla byla plná zlata!
Nevěřícně se na ni díval a po chvíli se v ní začal přehrabovat. Byly tu různé mince, s hlavami různých panovníků a z různých zemí. Úplně zapomněl na čas, a když padla tma, zábava skončila. Ale co má dělat s takovým pokladem? Domů si ho přece vzít nemůže, ještě by ho obvinili, že poklad ukradl. Posadil se tedy na truhlu, podepřel si hlavu a přemýšlel. Zakrátko mu začala být zima a začal si podupávat.
„Au!“ ozvalo se najednou u jeho nohy. „Co tu děláš takhle v noci? Neměl bys raději spát?“ zlobil se skřítek, kterého Šimon málem zašlápl.
„Koukám na hvězdy,“ odpověděl udiveně Šimon, který skřítka ještě nikdy neviděl. „A kdo jsi ty? A co tu děláš?“
„Já jsem noční skřítek Alvin. A jako vždy za úplňku vyrábím korálky z měsíčního svitu. A ptám se, proč nespíš?“
„Já mám totiž takový problém. Našel jsem zlatý poklad a nevím co s ním. Domů si ho vzít nechci. Lidi by si mysleli, že jsem ho ukradl. Lepší by bylo ho mít někde schovaný, ale nemůžu nic vymyslet“ odpověděl Šimon skřítkovi.
„To je jednoduchá pomoc. Nejlepší je schovat peníze k nám, ke skřítkům. Starat se o zlato, to je naše práce, v tom jsme ze všech nejlepší.“
„Ale jak můžu vědět, že jsou peníze u Vás v bezpečí?“
„Musíš skřítkům věřit. Už dlouhá staletí schovávají zlato po skalách a jeskyních. Vědí ze všech nejlépe, jak peníze ukrýt.“
Šimon tedy Alvinovi uvěřil a svěřil mu nalezený poklad, aby ho schoval do bezpečí. Alvin mu ještě řekl, že když bude peníze z pokladu potřebovat, stačí, když se vydá o Filipojakubské noci do lesa a zadupe na zem, že tak ho přivolá. Šimon se s Alvinem rozloučil a vrátil se domů s hřejivým pocitem, že má zlato dobře schované.
Čas plynul a z Šimona se stal dospělý muž. Začal pracovat a peníze z pokladu nepotřeboval, protože díky pánovi z Plumlova se měli všichni ve vesnici dobře. Na poklad ale nezapomněl, a když se mu narodil syn, řekl mu o pokladu, a dal mu pergamen, na kterém stálo:
