Nestává se často, že bych se probudila po bezesné noci. Sny mívám hezky barevné, příjemné, někdy v nich dokonce létám vysoko nad zemí (ne na koštěti, ale vlastními schopnostmi). Tentokrát ale můj sen byl jiný, bylo v něm spousta problémů a divných věcí. Dobře jsem si ho zapamatovala.
Na výlet jsem se chystala jako obvykle - baťůžek s odrazkou, do něj láhev s pitím, nějakou svačinou, pár šikovnými pomůckami, jak to všichni znají. Ještě přihodím kladívko, jedu na výpravu s geology. Na krk šňůrku s amuletem, ještěrkou s očima zelenýma jako smaragdy. Pláštěnka a deštník - evidentně starý, ale také velice oblíbený, bez něj na výlety nechodím. Boty volím ty nejoblíbenější, původně byly v barvě medu, teď už lze těžko odhadnout, která barva převládá. Pod pokroucenými tkaničkami prosvítá prach z poslední cesty, výletu do lůmku s granáty.
Čekám tu rychlý, nový autobus - co to přijelo? Je to herka snad padesát let stará, ale nemám na výběr. Dostat se do něj nebylo taky snadné, ale konečně jsme se rozjeli. Nejeli jsme dlouho, po několika kilometrech v autobuse zarachtalo, všude plno kouře a autobus se rozsypal. Ve snu všichni zmizeli a já se ocitla sama v bažinatém údolí, nedaleko malého rybníka.
Silnice je taky pryč, je tu jen cestička hlubokým bahnem. Za rybníkem se rýsují obrysy dřevěné chatrče. Tmavé mraky sestupují dolů do údolí a hrozí dalším trvalým deštěm. První kapky již se snášejí z olověného nebe. Mraky definitivně skryly zoubky skal, místy vyčnívajících nad lesem. Bude to pěkně klouzat, jasně, je to vápenec. Opouštím stanoviště, musím se dostat kolem rybníka k chatrči. Pláštěnka sice kryje i batoh, ale křoví podél jediné cestičky se lísá i pod pláštěnku a označuje ji na mnoha místech skobami. Deštník taky nefunguje, v nastalém větru se ohýbají jeho dráty a hrozí spíš, že o něj přijdu. Chvílemi cestu překříží spadlý strom, o trnité větve není nouze. Každý krok je provázen nadlidským úsilím, ráda občas stoupnu na kousek pevné země, kousek břidlice, sklouzávám extra těžkým terénem do hlubokého bahna. Opět se škrábu zpátky na náznak cestičky. Pláštěnku už jsem ztratila, závidím pětici kachen ve zkalené vodě rybníka, těm vodní živel nevadí. Dostanu se vůbec do té chatrče nebo tu zůstanu ležet a najdou mě za několik dní ohlodanou od nějaké šelmy, oklovanou krkavci? Budu tady mít alespoň křížek? Pomníček ze žuly? Píchání akátových trnů neustává a celé tělo zase padá k zemi, síly docházejí… už nemohu vstát. Kapky mi dopadají na obnaženou tvář … Slyším zvonění…
Elegie… ne, ještě ne! Cítím vlahý vzduch a vnímám nazlátlé světlo, mám příjemný pocit. Všude zlaté odlesky, křišťálové lustry, leštěný mramor - člověk tady rychle nachází a cítí tu atmosféru dávného života na zámku. Na stěnách zrcadla, vzácné obrazy, ale živáčka nevidět - nebude tu pánem nějaký netvor? Ani jediná muška - třeba by jí člověk rozuměl? Jen pořád ty zvony z povzdálí…
Koberce měkké jako dech se po každém kroku znovu načechrají a nezanechávají na sobě stopy. Kde jsou moje zablácené boty a batoh? Vybavuji si předchozí zážitky, ale ráda na ně zapomenu. Bláto, bahno, déšť, všechno je pryč. Zůstává jen krásný zámek a v něm jsem se zázrakem ocitla - na sobě šaty jak pro zámeckou paní, atlasové střevíčky, ruce čisté jak z alabastru. Tapety, římsy, intarzovaná cenná egyptská truhla a kulečníkový stůl patří mezi ty nejkrásnější věci, které jsem kdy viděla. Šachový stolek vykládaný slonovinou a jaspisem, ještě ebenem doplněný, není ani v prostorném sálu přehlédnutelný. Aksamitové čalounění pohovek a křesel v místnosti ladí se šarlatovými závěsy.
Zvědavě přecházím k oknu a vyhlížím ven. Pečlivě udržovaná květinová zahrada přechází do parku, přechod tvoří dvě řady ozdobných sloupků pískovce. Podle erbů, tvořících důstojnou stráž po obou stranách schodiště do spodní části parku, nedovedu určit vládce tohoto přepychového sídla. Vysypané cestičky z drobných oblázků vytvářejí krásné obrazce, převažuje bílá barva křemene. Silný efekt! Třeba o něj ale dobře pečovat, to si dobře uvědomuji (nějakou dobu jsme ho také měli před domem, než se na něm objevil mech a už bílý nebyl, nahradili jsme ho dlažbou ze sekaného čediče).
Šlechtické erby doplňují efektní sgrafita a ticho, které tu vládne, je zlověstné. Čekám jen, zda se mi objeví nějaká nadpozemská bytost, která tu vše ovládá. Nikdo se neobjevil, ale potěšilo mě, že alespoň ze zahrady se ozývalo šumění stromů a zpěv ptáčků. Fontána uprostřed květinové zahrady dál chrlí do šesti stran proudy průzračné vody, rozpadající se při svém pádu do drobných perliček. Lekníny odpočívají na vodní hladině. Na okvětních plátcích se sem tam třpytí vodní kapka, Rusalce se roztrhnul náhrdelník s diamanty. Tři řady italských cypřišků lemují kamenné stupně, po nichž lze vystoupat k malému altánu v rohu zahrady. Slunce probleskuje krajkovými ozdobami pod stříškou a vytváří na zemi zajímavé obrazce.
Tíkání ptáčků začíná nabývat na síle a vzpamatuji se z romantiky. Rychle se otáčím. Polekala jsem se a zavadila o vzácnou čínskou vázu z průsvitného porcelánu. Tříští se na podlaze na tisíc střípků, ten zvuk mě probírá z krásného snu. Jen to zvonění pořád zůstává - v neděli ráno přece zvony blízké zvonice vyzvánějí dlouho…