Úryvek z pověsti o katově dceři :
Hezká katova dcera
Před dávnými časy bydlel v městě Bělé u Bezdězu také kat, který za městem na Šibeničním vrchu zločince odpravoval. Sám bydlel stranou města, v malém nepatrném domku, neb jej lidé nenáviděli, v lehkosti a opovržení jej měli již pro to jeho zlopověstné řemeslo. Poněvač ale jeho řemeslo málo mu vynášelo a popravu zřídkakdy míval, anžto byli tenkráte hodnější lidé, než jsou nyní, byl nucen okolní kraj také na kata každoročně něčím připlácet. Jak o tom v starých listinách města Bělé zapsáno jest, platili na kata toho město Bělá čili Nový Bezděz
Jeden z těch soukeník, který přišel domů z vandru, chtěl doma po otci řemeslo převzít i počal se po nějaké dívčici ve městě ohlížet, kterou by si mohl za manželku pojmout. Jednou, když své soukenické řemeslo provozoval, potřeboval nějaký řemen. Chtěl si ho koupit u sousedů kupců, ti však takový neměli a odkázali ho ke katovi, tam že takové řemeny může dostat. Soukeník tedy šel až tam za město, ke katovi. Kat však nebyl doma, ale místo něho uvítala jej vlídně hezká katova dcera. Soukeníkovi se děvče padlo do oka, že se mu odtamtud ani odejít nechtělo. Konečně odešel přece, že si zítra přijde pro řemen, ale hezká katova dcera mu stále na mysli, nemohl ani na chvíli ji ze své mysli vypudit.
Zítra bylo jeho přivítaní v katovně nad míru laskavé, dcera byla zase sama doma. Dívka byla ještě hezčí než včera, lepší ustrojená, okrášlená pěkně jako nějaká slečna. Kat dlouho se domů nevracel a soukeník měl se již domů vrátit. Dcera litovala, že má zas s nepořízenou domů odejít, ale příjemně jej pobízela, aby se obtěžoval ještě zítra přijít, že jistě už řemen obdrží.Zamilovaný soukeník odcházel s laskavým rozloučením a dcera ho až na práh domu vyprovodila.
Následující večer soukeník již řemen od kata obdržel a odcházeje domů, hezká dcerka jej opět vyprovázela a umluvili se spolu, že se příště sejdou ve městě u jisté její přítelkyně, aby se soukeník do špatné pověsti nedostal, že chodí do katovny. Avšak ač se u přítelkyně spolu tajně scházeli a mívali, přece to tajné nezůstalo a po městě si klepny povšimly, že soukeník katovou dceru jen proto má rád, že je tuze hezká. „Od čeho tak moc hezká je?“, ptala se jedna. Druhá jí do ucha šeptala: „Proto je tak hezká, že jí syrové maso z oběšeného.“ Tomu se náramně divily a obě ošklivostí odplivovaly a litovaly: „Škoda toho hodného soukeníka, mohl si vybrat dceru měšťana kteréhokoli a byli by mu ji rádi dali.“
Náhle se rozhlásila pověst, že bude v Bělé vykonána poprava jednoho zločince, který bude na šibenici oběšen. I soukeník o tom s dcerou katovou večer rozmlouval a ona maně prohodila, že se velmi na tu popravu těší. Soukeník se nad těmi slovy pozarazil a ptal se jí proč. Ona, jakoby se zalekla, chtěla něco odpovědět, ale slova pak obrátila a řekla: „… i proto, že se sem sejde na podívanou mnoho lidu.“ Poprava byla vykonána za velikého účastenství okolního lidstva. Mezi lidmi byli také někteří mužští, kteří s sebou těžké hole v rukou nesli. To prý k tomu účelu, že kdyby kat na jednou toho zlosyna neodpravil nebo neoběsil, že by kata buď holemi ubili, nebo kamením utloukli. Oběšenec zůstal na šibenici viset až do večera, teprve po západu slunce byl pod šibenicí do vykopané díry zahrabán.
Druhý večer po oné popravě přišel soukeník k přítelkyni i nenalezl tam dceru katovu. I ptal se jí, kde by bylo? Přítelkyně odpověděla, že ji sdělila katova dcera, že dnes k ní nepřijde, ale že půjde navštívit své přátele. Soukeníkovy tu napadlo, aby jí šel na proti, kdyby se snad později domů vracela. Když přišel blíže šibeničnímu vrchu, pohlížel na to místo, kde byl včera zlosyn oběšen. K svému užasnutí pozoroval, že se na tom místě cosi bělá, kráčel tedy opatrně k místu tomu, toužíc vidět, co by to tam asi ve tmě se dělo.. To bílé bylo stále na jednom místě a trochu se pohybovalo. A zrovna na hrobě oběšence. Soukeník zůstal stát a hleděl upřeně na to. Co by to bylo, nemohl však v temném šeru rozeznat, jenom slyšel, jako by zem vyhazoval. I napadlo mu, že snad někdo chce ukrást oběšence a vyhrabává jej. Stál tiše a upřenýma očima tam hleděl. Když to chvíli trvalo a dále se to nevzdalovalo, chtěl již k tomu jít, aby konečně zvěděl, co by to bylo. Nahýbaje se, zavadil nosem o šípkový list, který jej pod nosem pošimral tak, že musel mimovolně kýchnout. Jak se to temné kýchnutí ozvalo, bylo slyšet, jakoby se pod šibenicí ozval uleknutý hlas. Ono bílé se vztyčilo do výše a velká bíla postava se objevila. Z hrobu vyskočila a počala pryč utíkat. Patrno, že byla ve svém výkonu překvapena a poděšena, utíkala k městu. Soukeník přistoupil pod šibenici, aby viděl, co se to tam dělo. Tam spatřil hrob oběšence vyhrabaný, tělo oběšeného na polo vytažené a pozoroval, jako kdyby byly z toho těla kusy masa vytrhány neb ořezávány. Při tom na něco tvrdého šlápnul. Sehnul se k zemi, co by to bylo a on to byl kapesní nůž. Pohlédl lépe naň a poznal, že takový nožík jednou v katovně viděl. I bleskla mu hlavou myšlenka: „Snad by to nebyla katova dcera? To musím vědět. O tom se musím přesvědčit.“ a pádil za tou bílou postavou k městu. Ta však utíkala, co jí nohy stačily, aby ji nikdo nedohonil. Soukeník však za ní, aby ji dohonil. Bíla postava, aby jí dlouhý oděv až k zemi dosahující v utíkání nepřekážel, vyzvedla si ho do výšky a rukama jej držíc, bez překážky volněji ubíhala dále. Soukeník za ní.. Bílá postava najednou klopýtla a k zemi padla, přičemž leknutím vykřikla. Soukeník po hlase tam poznal milou katovu dceru. Prozatím věděl dosti. Zastavil se, aby ji nedohonil. Ona však zase rychle povstala a hlasitě dýchajíce pádila dále, aby přece polapená nebyla. On ji dále již nepronásledoval, kráčel již jen zpovolna k domovu, maje hlavu plnou různých myšlenek. Touto náhodou byl od své lásky vyléčen na dobro. Tu se mu vysvětlilo, proč ona se na tu popravu tak tuze těšila, totiž že bude mít zase čerstvé maso z oběšence, které jí ještě větší krásy přidá. Všecko najednou se mu tak velice zošklivilo, že nechtěl více o katově hezké dceři ani slyšet. K přítelkyni více večer nepřišel.
Zpracováno podle pověsti zaznamenané Janem Evangelistou Konopasem (1833 – 1909)