|
Aktivně se také zabýval paleontologií a paleoekologií. Popsal a pojmenoval množství nových druhů. Naopak řada druhů a rodů popsaných jinými autory nese ve svém odborném názvu na počest jeho jméno.
Byl členem Mezinárodní subkomise pro stratigrafii devonu (zde byl po několik let místopředsedou), Mezinárodní subkomise pro stratigrafii siluru, Mezinárodní subkomise pro stratigrafii karbonu, individuálním členem Mezinárodní subkomise pro stratigrafickou klasifikaci při IUGS (Mezinárodní unie geologických věd při UNESCO) apod. V rámci této činnosti byl od poloviny šedesátých let zvaným účastníkem četných zasedání, sympozií a kongresů v zahraničí.
V ČR byl dlouholetým předsedou České (dříve Československé) stratigrafické komise, vykonával řadu dalších funkcí v rámci vědeckých sborů a rad, redakčních rad a komisí.
Je autorem více než 250 vědeckých publikací a zpráv. Mezi nimi je i několik rozsáhlých monografických studií a knižních publikací. Je autorem geologických průvodců do okolí Prahy a oblasti Barrandienu, vysokoškolských učebnic. Bohaté poznatky o geologii naší země shrnul jako vedoucí autorského kolektivu v knize Geologická minulost České republiky.
Výrazná byla také jeho pedagogická činnost. Věnoval se jí již během vysokoškolských studií jako asistent na částečný úvazek. Později působil jako přednášející výběrových přednášek na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V Ústředním ústavu geologickém byl školitelem vědeckých aspirantur a pravidelný vedoucí mnoha geologických exkurzí studentů, ale i zahraničních badatelů. Po nástupu na PřF UK převzal kurzy stratigrafické a historické geologie a částečně přednášky základů geologie a regionální geologie s příslušnými exkurzemi. Inspiroval řadu studentů geologie a mnozí ho považují za svého učitele.
Chlupáčovo muzeum historie Země - expozice
Expozice muzea je primárně určena k výuce. V podstatě se jedná o "laboratoř" paleontologie a historické a stratigrafické geologie. V expozici, která je přístupna i veřejnosti, je k shlédnutí přibližně 1000 exponátů v podobě fosílií, odlitků, modelů a obrazového materiálu. V rámci expozice rozlišujeme část stálou, která je základem i pro výuku a kde dochází jen k dílčím změnám a část dočasnou, která je v podobě galerie obměňována tématickými výstavami (obrazové rekonstrukce, tématicky zaměřené sbírky fosílií atp.)
Celá geologická minulost Země byla rozčleněna na několik časových úseků podle událostí, které se v daném období staly. Vznikla tak tzv. stratigrafická tabulka, která rozděluje minulost Země na jednotlivá období, kdy na vrchu tabulky jsou období nejmladší a pod nimi postupně řazena období starší.
První takové rozdělení vypracoval kolem roku 1760 benátský důlní inženýr Giovanni Arduino na příkladu dlouhého přirozeného řezu usazenými horninami v Alpách. Rozlišil zde čtyři základní období, jež nazval řády - tedy primární, sekundární, terciérní a kvartérní. Rozlišil je podle chemického složení hornin a podle typických zkamenělin, které v nich byly obsaženy. Toto rozdělení bylo postupně upravováno a rozvíjeno v průběhu 19. století, kdy k základním érám přibyly též periody, jež se dále daly rozlišit na svrchní, střední či spodní. Období se rozlišovala podle typických zkamenělin, jež jsou označovány jako vůdčí - tedy typické pro určitá období. Na přelomech základní ér, tedy prvohor, druhohor a třetihor se předpokládala určitá kataklyzmatická událost, která vedla k významnému převratu v biologickém vývoji organismů. Tyto zvraty se odrážely právě v dochovaných zkamenělinách a pozdější výzkumy tento předpoklad potvrzovaly. S vymezením posledních dvou "řádů" - třetihor a čtvrtohor, byl vždy problém. V dnešní stratigrafické tabulce již třetihory nenajdeme a čtvrtohory (kvartér) je označení jemnější časové jednotky, ne velké éry. Obě tato období byla sloučena do jediné éry - kenozoika. Současné dělení největších časových jednotek navrhl roku 1841 John Phillips, jenž poprvé užil názvů paleozoikum, mezozoikum a kenozoikum. Názvy se vztahují k pohledu na fosilie z této doby, tedy jedná se o období starého, středního a nedávného života. Tyto tři éry byly spojeny do jednoho eonu zvaného fanerozoikum - tedy období hojného života.
O období před prvohorami se dlouho soudilo, že to byla doba bez života. Až později byly nalezeny zkameněliny, jež dokazují existenci života dávno před prvohorami. Pozdějším výzkumem bylo dokonce zjištěno, že celé období od prvohor až do současnosti představuje pouze menší část dějin života na Zemi.
|