|
Důvodem je skutečnost, že Vyšehradská skála nepatří do období Siluru a Devonu, což je období, které je v okolí houfně zastoupeno, ale k souvrství, jehož další projevy jsou od Vyšehradské skály mnohem více vzdáleny - k Letenskému souvrství, tedy k období ordoviku.
Hlavní město Praha se totiž nachází na hraně třech moří a jeho území zasahuje do několika období prvohor i druhohor.
Abychom to lépe pochopili - je třeba podívat se na území Prahy z globálu z geologického hlediska.
Vyšehradská skála a geologické poměry Prahy
Jen málokteré hlavní město stojí na tak pestrém geologickém podkladě jako Praha. Budují ho z velké části usazeniny tří moří, která v průběhu geologické historie zatopila pražský prostor. Nejstarší horniny, tmavé břidlice a zelenavé droby, vznikly v proterozoiku. Starší kralupsko-zbraslavská jednotka vystupující na sz. města v údolí Vltavy, Šáreckého a Únětického potoka se vyznačuje čočkovitými vložkami odolných silicitů - buližníků, tvořících soutěsku Divoké Šárky i skalnaté vrcholy jako je Ládví. Nejvyšší souvrství této jednotky, zbraslavská skupina, s vysokým podílem kyselých vulkanitů, ryolitů, dacitů a jejich tufů, tvoří skály na Vltavě nad Zbraslaví a v Břežanském dole. Podružně zde vystupují i bazické spility. Mladší štěchovická jednotka budovaná jednotvárným flyšovitým komplexem břidlic a drob s vložkami slepenců se stlačenými valouny tvoří větší území při jv. hranici Prahy a je názorně odkryta v Modřanské rokli.
Na rozhraní proterozoika a paleozoika zasáhla tyto horniny kadomská horotvorná fáze. Zvrásněné komplexy byly postupně zarovnány odnosnými pochody a tento povrch opět zaplavilo moře na počátku ordoviku.
Soubor paleozoických hornin, který nasedá diskordantně na zvrásněné proterozoikum, vznikl nepřetržitou sedimentací od počátku ordoviku do středního devonu v protáhlé depresi směru JZ-SV, kterou označujeme termínem pražská pánev. Ta se v prostoru Úval a Brandýsa noří pod křídová souvrství. Vzhledem k těmto úložným poměrům vystupují nejmladší horniny blíže osy pánve, zatímco směrem k okrajům, tj. k SZ a JV vycházejí stále starší členy.
Nejrozsáhlejší plochu zaujímají v Praze horniny ordoviku, které tvoří podklad městského centra, rozsáhlé plochy na V a pásy na SZ a JV. Převahu mají málo odolné břidlice a prachovce, na něž se váží sníženiny a plošinaté níže položené okrsky. Vltavské údolí se v úseku budovaném těmito horninami kotlinovitě rozšiřuje. V ordoviku vystupují i polohy odolných světlých křemenců, které tvoří dva víceméně paralelní pruhy - starší křemence skalecké na bazi dobrotivského a mladší řevnické na bazi libeňského souvrství. Tvoří vyvýšeniny i skalnaté hřbety jako je Skalka v Košířích, Vítkov, Bílá skála v Libni nebo Rohožník u Dubče. Vyšší odolnost vykazují rovněž souvrství flyšové povahy, v nichž se tvrdé pískovce až křemence střídají s břidlicemi. Jde především o souvrství letenské, které tvoří skalní výchozy v letenské stráni, hřbet Hradčan, výraznou Vyšehradskou skálu i známý výchoz vztyčených vrstev nad silnicí u Závisti. Vyvřeliny jsou v pražském ordoviku zastoupeny jen nepatrně v okolí Řeporyj (diabasy). V pásu od Dvorců přes Bohdalec ke Štěrboholům prorážejí ordovické souvrství poměrně četné žíly minety.
Na ordovickou sedimentaci plynule navazuje sedimentace v siluru. Ve spodním úseku převládá stále tvorba břidlic s četnými otisky mořských živočichů graptolitů. Směrem do nadloží vzrůstá podíl uhličitanu vápenatého, takže motolské souvrství se již vyznačuje převahou vápnitých břidlic, které v okolí vulkanických center přecházejí do tufových vápenců. Ty převládají ve svrchních dvou souvrstvích - kopaninském a požárském (přídolském) s bohatou mořskou faunou, která jsou odkryta v horní části Dalejského údolí, u Chuchle, v defilé Barrandovských skal i v Radotínském údolí. Spodní, převážně břidličný silur odpovídá liteňské skupině, svrchní silur s převahou vápenců kopaninskému a požárskému souvrství.
Charakteristickým rysem siluru je bazický podmořský vulkanismus, jehož produktem jsou autometamorfně přeměněné diabasy a jejich vulkanoklastika, která se tvořila zejména v intervalu mezi oběma hlavními úseky. Při záp. okraji města leželo vulkanické centrum u Nové Vsi, jehož produkty tvoří nápadné Hemrovy skály, ložní žíly diabasů vystupují výrazně ve srázech chuchelských a barrandovských strání.
Vápencová sedimentace pokračuje nepřerušeně i v devonu, kde zcela převládá ve spodnodevonských stupních lochkov, prag a zlíchov, které jsou nazvány podle lokalit v pražském prostoru a které představují hlavní masu vápenců sv. výběžku Českého krasu. Teprve v nejvyšším stupni spodního devonu, dalejsko-třebotovském souvrství, je vápencová sedimentace na kratší dobu vystřídána vápnitými zelenavými i narudlými jílovitými břidlicemi s hojnými zkamenělinami tentakulitů stupně dalej. Svrchním členem jsou vápence třebotovské, vystupující v mohutných lomových odkryvech v Hlubočepích, kde jejich vztyčené lavice tvoří kompaktní stěny Vysoké i stěnu nad Jezírkem.
Vápencová sedimentace končí vápenci chotečskými, které již patří stupni eifel středního devonu. Nadloží pak tvoří mocné souvrství srbské, které však již vykazuje písčito-jílovitý flyšovitý vývoj a obsahuje místy hojné zbytky primitivní flóry. Patří rovněž střednědevonskému stupni givet a představuje závěr mořské sedimentace v pražské pánvi. Souvrství siluru a devonu vykazují pestrý vývoj a vynikají bohatstvím zkamenělin. Vystupují ve velkolepých přirozených i lomových odkryvech v jz. části Prahy, především Prokopském a Radotínském údolí. Na pravý břeh Vltavy přesahují jen v prostoru Podolí a Braníka.
Svrchní devon a spodní karbon charakterizuje horotvorná fáze variská, během níž jsou zvrásněna nejen souvrství ordoviku až devonu, nýbrž znovu i podložní proterozoikum. Z mladších prvohor (karbonu a permu) i větší části druhohor (triasu, jury a spodní křídy) se nezachovaly žádné sedimenty. Variské pohoří podlehlo odnosným silám a následující transgrese svrchnokřídového moře pokryla plošinatý terén.
Mořské transgresi v křídě předchází vznik jezer a bažin, v nichž se tvoří jíly, místy s bohatými zbytky flóry a slabými uhelnými slojemi. Následuje sedimentace pískovců, zprvu ještě ve sladké vodě, později již v moři, kdy se tvoří zelenavé glaukonitické pískovce korycanské. Popsané souvrství odpovídá stupni cenoman, vyšší souvrství písčitých slínovců (opuk) pak spodnímu oddílu stupně turon. Kolem buližníkových kamýků, které zprvu tvořily skalnaté ostrovy v křídovém moři, se vytvořily písčité vápence a slepence s množstvím mořské fauny. Kusy tvrdých buližníků byly příbojem omlety na hrubé valouny, jaké lze vidět v lomech na Ládví.
Křídové horniny představují poslední mořské usazeniny v pražském prostoru. Po jejich usazení již nedošlo k vrásnění, takže jsou dodnes uloženy téměř vodorovně s nepatrným sklonem k S až V. Tvoří nejvyšší plošiny a představují jen zbytky původně souvislého pokryvu. Místy z nich eroze vymodelovala pravé tabulové vrchy jako je Vidoule nebo Bílá hora a Petřín.
Ze starších třetihor nemáme průkazných stop. Bylo to zřejmě období zvětrávání, intenzivního snižování povrchu a zarovnávání, takže na konci starších třetihor, v oligocénu, tvoří celé vnitřní Čechy parovinu. Z mladších třetihor, neogénu, se v Praze a okolí zachovaly písky, štěrky a jíly, nanesené řekami, popřípadě usazené v menších jezerech. Tyto uloženiny leží většinou ve vysokých polohách, např. na Bílé hoře, Sulavě nebo pod Ládvím a patří zcela jiné říční síti než dnešní středočeské toky.
V nejmladší epoše geologické historie, ve čtvrtohorách, dochází k postupnému zdvihu Českého masivu a postupně se obnovuje erozní činnost řek, která nabývá na intenzitě zejména v posledním miliónu let. Zařezávání toků do podkladu neprobíhá plynule, nýbrž v etapách podmíněných rázem podnebí, které se vyznačuje výkyvy teplými (dobami meziledovými, interglaciály, zhruba odpovídajícími dnešním poměrům) a studenými (dobami ledovými, glaciály), kdy ledový štít pokrývá s. Evropu a u nás panuje velmi drsné podnebí, srovnatelné s poměry severnějších oblastí Sibiře. V teplých obdobích se pod lesní pokrývkou tvoří půdy a jinak panuje poměrný sedimentační klid, ve studených obdobích divočící řeky intenzivně erodují podklad, zatímco v jiných úsecích nanášejí mohutná štěrkopísková pole. V suchých fázích vítr navívá jemný prach, z něhož vzniká spraš, známá cihlářská žlutka, nebo v blízkosti řek vátý písek. Během posledního miliónu let se Vltava s přítoky zařízla o více než 100 m a jednotlivé etapy tohoto pochodu vyznačují stupně v různých výškách na bocích údolí pokryté štěrkopískovými náplavy - terasami. Ty tvoří v Praze řadu stupňovitých plošin, od Bohnic přes Pankrác, Letnou, Karlovo náměstí až po nejnižší stupně, na nichž leží např. Maniny. Spraše tvoří rozsáhlé pokryvy na plošinách a závěje v údolních zářezech a místy tvoří celé série, kde jednotlivé sprašové pokryvy ze studených období jsou odděleny fosilními půdami z období teplých. Spraše jsou nejvíce rozšířeny na levém břehu Vltavy a na S města , na pravém břehu jsou místy nakupeniny vátých písků. Nejmladšímu období, které odpovídá posledním deseti tisíciletím, odpovídají naplaveniny v nivách údolí, které se tvoří dodnes, a pěnovce u některých pramenů, např. v Čertově strouze v Malé Chuchli nebo pod Zadní Kopaninou.
Vyšehradská skála, jako součást letenského souvrství
Jak už jsme si řekli, Vyšehradská skála je součástí letenského souvrství. Sedimenty letenského souvrství tvoří především droby a křemence s vložkami jílovitých břidlic, pouze místy se vyskytují mocnější polohy křemenců nebo břidlic, jako právě zde na Vyšehradské skále. Křemenec je i důvodem narušení skály, kvůli kterému na skále a tunelu probíhají časté opravy.
Celkový charakter sedimentu do jisté míry připomíná flyš. Fauna je vesměs, vyjma několika málo lokalit poměrně vzácná. Nejhojnější fauna se vyskytuje pouze na území Prahy a zejména v elevační zoně v okolí Berouna. V ostatních oblastech je omezena pouze na vzácné nálezy typických druhů pro letenské souvrství. Složení fauny je blízké fauně řevnických křemenců. Vyznačuje se však mnohem větším počtem druhů, a zejména mnohem hojnějším výskytem ramenonožců, ostnokožců, mlžů a zvláštních typů členovců.
Na berounsku patří mezi nejvýznamější lokality okolí Trubské, Zahořan, vrchy Děd (=Drábov) a Ostrý a okolí Veselé u Berouna. Spodní a střední polohy letenského souvrství tvoří především různě mocné vrstvy šedých křemenců. Hojná fauna byla nalezena pouze v některých polohách sledu, například na Háji u Zahořan. V křemencích se zde vyskytují například velcí trilobiti Opsimasaphus ingens a menší druhy Dalmanitina socialis, Eccoptochile (E.) clavingera doprovázení ramenonožci a mlži. Místy byly nalezeny i celé exempláře lilijic Caleidocrinus multiramus. Svrchní polohy tvoří bělavé křemence, velmi podobné řevnickým, obsahující místy i celé exempláře trilobita Dalmanitina socialis. Dále se vyskytují trilobiti Deanaspis goldfussi, Eccoptochile (E.) clavingera, Selenopeltis buchi buchi, Calymenella parvula, Colpocoryphe grandis arecuna a řada dalších. Z ramennonožců je význačný hojný výskyt druhu Drabovia redux a Drabovinella draboviensis. Hojné jsou i velké druhy konulárií rodů Anaconularia, Metaconularia, mlži Modiolopsis draboviensis. Zajímavý je i výskyt různých členovců jako Furca bohemica, Duslia insignis, Zonozoe draboviensis a jiných.
Nejvyšší, rovněž faunisticky bohaté polohy tvoří na berounsku tmavě šedé droby a křemence. Tyto sedimenty se nacházejí především v okolí Trubské a na úpatí Dědu. Hojná fauna je zastoupena trilobity Stenopareia panderi, Prionocheilus mendax, Cekovia transfuga, ramenonožci druhů Biscupina cava, Hirnantia ulrichi, Aegiromena aguila praecursor a zástupci rodů Chrustenopora, Blyskavomena. Na úpatí Dědu jsou hojné akumulace karpoidů Dendrocystites barrandei. Dále se vyskytují různé druhy mlžů, plži rodů Bucanella a Sinuitopsis, ostrakodi a jiná fauna.
|