Pověstí v Moravskoslezském (MSK) kraji je spoustu. Existuje i spostu pověstí které možná neznáte. Přijměte proto pozvání na jednu z nich.
Koblov (německy Koblau, polsky Kobłów či Koblów) je historická obec ležící pod vrchem Landekem na území Ostravy. V současné době je součástí městského obvodu Slezská Ostrava. Jeho jméno pochází podle pastvy panských kobyl na jeho dnešním území.
Třetí pověstí Vás seznámím se smutným příběhem Landeckého hradu a jeho posledního rytíře.
rad Landek byl pravděpodobně založen Přemyslem Otakarem II. po roce 1253 jako ochrana do té doby málo opevněné hranice s opolským knížectvím, přes které se roku 1241 přehnal nájezd Tatarů. Historikové se domnívají, že Landek vznikl právě po tomto hrozivém tatarském nájezdu, kterým utrpělo Opavsko a současně i kraj Hlučínský. První zmínka o něm je však až z roku 1297, kdy jej držel jako zeměpanské léno od opavského knížete Mikuláš I., Žibřid z Barutu. Za česko-uherských válek byl hrad zbořen a již nebyl obnoven. V roce 1518 byl hrad podle historických pramenů jen pouhou sutinou. Do roku 1912 se zachovaly z této doby ještě dva silné kamenné pilíře, které byly postaveny nad obecním potokem u nynější cesty na Landek. Podle závěsů v těchto kamenných pilířích lze usoudit, že tvořily část vstupní brány. Kameny z hradu byly rozebrány a místními obyvateli použit ke stavebním účelům, zejména pak jako základové zdivo. Dnes je přístup k hradu Landek značen zelenou turistickou značkou z jižního konce Ludgeřovic.
andecký hrad byl kamenný a prostorný. Nad soutokem řeky Odry a Ostravice zastával důležité místo jako obranná tvrz proti nepřátelským vpádům. Vznikl údajně po hrozných nájezdech Tatarů a společně s hradem v dnešní Slezské Ostravě střežil zemské hranice a tzv. Moravskou bránu. Ta byla jedním nejdůležitějších průchodních míst, kterým již odedávna vedly prastaré obchodní cesty od Baltu směrem ke Středozemnímu moři. Po tehdejších úzkých a prašných cestách se mohly pohybovat jen malé dvoukolové vozy. Obchodníci pro větší bezpečnost necestovali jednotlivě, ale vždy ve větších družinách, které vedl nejzkušenější z nich. K ochraně těchto kopců byli ještě navíc určeni rytíři. Rytíři z Landeku se však místo ochrany a obrany kopců specializovali na jinou činnost – loupežnictví. Kupce přepadávali a okrádali. I dnešní Bohumín se prý původně jmenoval Bohumil, neboť každý z kupců, který tímto krajem ve zdraví projel a dostal se až do Bohumín, byl považován za Bohu milého, poněvadž to musel být skutečně samotný Bůh, který jej před loupeživými rytíři ochránil. Poslední rytíř z Landeku nebyl žádnou výjimkou a dlouhodobou tradici svých předchůdců až sveřepě dodržoval. A co více, s veselými druhy pro svou zábavu a z dlouhé chvíle rád přepadával i zdejší obyvatelstvo. Na loukách pod kopcem totiž postupně vyrostla malá dědina Koblov. Místní obyvatelé si postavili hospůdku, ve které se scházeli, slavili své každoroční svátky a na březích řeky Odry se často konávaly různé slavnosti a tancovačky. A právě u příležitosti různých oslav, zejména svatojánských ohňů, které setaktéž konávaly na loukách u břehu řeky Odry, unášel landecký rytíř právě ta nejhezčí místní děvčata na svůj hrad.I tentokrát dosloužil hrušovský pan farář na vyvýšeném pódiu na louce mši svatou, a už se rozehrála muzika a místní děvčata byla s chlapci hned v kole. Jen jedna z nich se neustále dívala na cestu vedoucí od kopce Landeku. Nikomu to neřekla, ale již delší dobu tajně navštěvuje landecký hrad. Tedy ani ne tak hrad, jako spíše jeho panovníka, mladého urostlého rytíře. Má prý špatnou pověst a mnoho zdejších dívek má s ním své zkušenosti, ona však naslouchá hlasu někde uvnitř svého srdce, že právě on a nikdo jiný není a nebude ten pravý. Sama je dcerou bohatého a dosti pyšného koblovského usedlíka. Zrovna včera se rytířem domluvili, že po této slavnosti zajde k nim domů a všechno tatínkovi poví. Jak to dopadne? Nebylo by lepší udržovat i nadále svou lásku v tajnosti? Místní děvčata náhle zmlknou. To samotný landecký rytíř přijíždí na svém koni. Seskočí z něj a hned kráčí ke své milé.„Přemýšlela jsem, dnes ještě ne, raději ne,“ šeptá mu. „Bojím se, zle to dopadne. Tatíček se bude zlobit a lásku nám zakáže! Nedělejme to ještě, prosím!“ On ale trvá na svém. „Máš mě ráda? Tak pojď, půjdeme k tobě domů. Už nechci čekat. Chci, abys byla mou paní!“V domku bohatého usedlíka je zrovna veselice v nejlepším. Tatíček je spokojený, starosti vypustil s hlavy a vesele popíjí, beseduje a hraje karty se svými přáteli. V panské jizbě bafají z fajfky a o ženské se nestarají. „Tatíčku, tatíčku, vedu vám ukázat svého ženicha!“ povídá děvče. Ani náznak strachu či znepokojení v hlase. Přece jen není špatné vzít si rytíře. Vzápětí se dějí věci! Tatík křičí a ryčí, nadává, vyhazuje dívku z domu. Ta si v rychlosti sbalí jen pár svých věcí a opravdu jde!„Unesl mi dceru!“ hlásí rozhořčený otec druhý den své vrchnosti. Neví ubohý sám, co tím způsobil. Dívka zůstává sama na hradě, protože její milý musí po záplavě dalších stížností rychle utíkat. Podle pověsti, která se mezi lidmi rychle šířila, chytilo vojsko mladého rytíře až někde v Polsku u Opole, a tam jej vojáci nemilosrdně na výstrahu všem ostatním na nejbližším stromě pověsili.
Nešťastná dívka se však již nikdy domů nevrátila. Zůstala žít sama v pustnoucím a chátrajícím hradu, jen se vzpomínkami na svou lásku. A v korunách landeckých stromů je dodnes možné zaslechnout její smutný nářek a pláč, ji samotnou však nikdy nespatříte. Jen bílé kvítky na lukách pod landeckými stromy se jako její slzy dodnes rok co rok více a více rozrůstají a v jarním období, v čase lásky, rozkvétají. Po smrti milenky landeckého rytíře hrad ještě více pustl, již nikdo jej nikdy neobíval. A tak tragická láska rytíře a dívky byla tou poslední, která se odehrála v jeho prostorách.
rad Landek, respektive hrad na stejnojmenném vrcholu, je pro návštěvníka nejsnáze přístupný po značených turistických trasách. Buď po zelené od mostu přes Odru v Koblově, nebo opět po zelé od křižovatky v Petřkovicích, kudy se odbočuje do zdejšího slavného Hornického muzea. Samostatná stezka vede na Landek i z Hornického muzea. Cesta na Landek vede příjemným lesem s množstvím již nefunkčních důlních jam. Samotný hrad neleží přímo na vrchulu Landeka, ale na o něco málo nižším opyši, na hraně prudkého skalnatého srázu k soutoku řeky Ostravice s Odrou. Přístup do hradu je chráněn dvojicí mohutných příkopů, které přeťaly přístupovou, mírně stoupající šíji. Mezi příkopy se nachází těleso mohutného vysokého valu. Jádro hradu, které je přibližně oválného až takřka kruhového tvaru, je dodnes oproti přístupové straně a příkopům chráněno valem na hraně plata. Jakékoliv viditelné pozůstatky by neznalý návštěvník na ploše hradu hledal marně. Kromě mnoha terénních zahloubenin, které dávají tušit existenci nějakých staveb a objektů, je jediným hmatatelným pozůstatkem hradu nenápadný střep kupu středověké hradby na východní hraně jádra. Na jihu areálu, takřka na hraně svahu do údolí řek, stojí dvoupatrová dřevěná konstrukce vyhlídkové rozhledny, odkud je v případě oapadaného lístí nádherný výhled na celou Ostravu a dokonce v případě dobrého počasí jsou krásně vidět i celé Beskydy. Během léta je celý areál pokryt hustou vegetací, což orientaci v areálu hradu, ale i výhled do okolí znepříjemňuje. Obojí zajímavosti kupa středověkých hradeb a rozhlednu pak naleznete v trasových bodech. Doporučuji navštívit.
K ODLOVU KEŠE NENÍ TŘEBA VSTUPOVAT MIMO ZNAČENOU CESTU
Pokud se Vám pověsti líbí, navštivte i tyto: