Dakarská rallye je vytrvalostní závod, který má tradici už od roku 1979. Většinou se startovacím městem stávala Paříž ale pro nelibost starosty Paříže roku 1994 se rallye začala přesouvat na jiná místa. Snahu zachovat tento legendární závod na území Evropy a Afriky se dařilo do roku 2007, kdy se konal poslední závod, ve kterém ještě figurovalo město Dakar. V roce 2008 byl závod zrušen z důvodu hrozby teroristických útoků.
Když se v roce 2008 dozvěděl Oleg Rečák, že Dakarská Rallye nebude, nedokázal se s tím smířit a zavolal svému dávnému příteli Thierry Sabinovi, kterého v roce 1977 zachránil žíznivého v poušti, a žádal ho, aby závod přesto uspořádal, že vymyslí jak zajistit bezpečnost závodu proti teroristickým útokům. Sabine byl ale rozhodnutý závod nepořádat a tak mu Oleg řekl, že ten závod uspořádá sám v neoficiální podobě. Závod bude do poslední chvíle utajován aby se minimalizovala možnost teroristických útoků. Oleg pozval všechny závodníky domů do Tišnova odkud závod startoval. Cílem závodu byl samozřejmě Dakar.
Nejvíce nadšený z plánovaného závodu byl Olegův soused z Tišnova, Franta Navrátil, který vždycky velice fandil Karlovi Lopraisovi a teď byl velice šťastný, že svého idola konečně potká naživo.
Pozvaní závodníci však nebyli na tento závod připraveni a proto jich asi polovina nepřijela. Bohužel jeden z těch, kteří nepřijeli byl i Karel Loprais. České kamiony tak neměly na závodech žádného účastníka.
Když se to Franta dozvěděl, tak byl velmi smutný a rozhodl se, že to takhle nenechá. Sbalil si věci a naložil je do Tatrovky na stavbě v Tišnově, kde pracoval a přihlásil se do závodu. Bylo mu jasné, že vyhrát tento závod asi nezvládne, ale nevzdá to a pokusí se ho alespoň dojet.
Závod odstartoval a Frantovi bylo jasné, že se rychlostí nemůže měřit se speciálně upravenými auty pro tyto závody. Přesto cesta Evropou na jih byla docela pohodlná a žádné nepříjemnosti se mu nepřihodili a tak se dostal do italského města Trapani na Sicílii, kde se měli přepravit do Tuniska. Tady to zastavilo většinu závodníků, protože narychlo nesehnali žádný převoz přes moře, tak museli počkat, než přijede trajekt, který jich stejně je schopen převést jen omezené množství.
Franta najednou vycítil svoji šanci. Vzal si sebou totiž dvě bečky piva a tak dal bečku jednomu z převozníků v přístavu, aby byl ochoten přepravit ho i s Tatrou do Tunisu. Převozník měl z bečky velkou radost, protože dobré české pivo není na Sicílii k sehnání a tak vzal svoji nejrychlejší loď a převezl ho do Tuniska. Před Frantou byli najednou jen ti závodníci, kteří jako první stihli trajekt.
Tuto výhodu musel Franta využít. Pořádně se rozjel a zamířil přímo přes poušť směrem na Dakar. Má před sebou ještě dlouhou cestu ale o svůj náskok se nenechá snadno připravit.
Všude samý písek, přesto Tatra přejíždí jednu dunu za druhou. Najednou však škytla a motor se zastavil. Že by porucha? Kdepak, došla nafta! Omámen vidinou svého náskoku, zapomněl Franta v Tunisku doplnit naftu. To je průšvih! Co teď? Stovky kilometrů kolem něj není nic jiného než písek.
Tady přestává veškerá legrace. Nejde už o to, jestli vyhraje nebo dokončí závod, teď jde o jeho život. Ostatní závodníci mají své týmy se kterými jsou spojeni vysílačkami a je možné v případě nouze zavolat pomoc ale Franta vyjel bez týmu jen s nákladákem ze stavby. Už nikdy neuvidí svůj rodný Tišnov a svoje přátele.
Tak se Franta posadil na korbu náklaďáku k sudu piva co mu tam ještě zbyl. Když už musí umřít, tak se aspoň pořádně opije. Pivo ho udrží naživu, dokud nevypije celý sud. Pivo bude poslední příjemná věc v jeho životě.
Když už vypil několik piv a alkohol mu stoupnul do hlavy, začal si povídat se svým autem: „Tak rád bych se s tebou podělil o tvou žízeň. Svoji žízeň snadno zaženu pivem.“ Najednou dostal Franta nápad: „Vždyť ty jsi vlastně česká kára!“ A nalil několik půllitrů piva do nádrže. Sednul do kabiny a otočil klíčkem. Startuje! Tatrovka se rozjela jako nikdy předtím. Byl zachráněn.
Když dojel do Dakaru, čekalo tam na něj příjemné překvapení. Když Karel Loprais uslyšel o tom, že se tišnovský odvážlivec rozhodl překonat celou cestu jen s Tatrou ze stavby, rozhodl se že toho člověka musí poznat osobně. Pogratuloval Frantovi, potykali si a dopili společně zbytek piva co Frantovi ještě zbyl.
Tak se Frantovi splnil sen. Vrátil se na stavbu do Tišnova a na svoje nákladní auto ani na pivo nedal nikdy dopustit.