Tato keš je věnována významnému Račickému rodáku Aloisi Hudcovi.

Keška je umístěna v krásném krajinném útvaru Rakovecké údolí, kde říčka Rakovec spojuje obec Račice s Jedovnicemi. Obec Račice má bohatou minulost a proslavili ji, mimo jiné, i sokolové. Sokolské hnutí zde vzniklo v roce 1905 jako pobočka Sokola Olšany. Dva roky nato se sokolský spolek osamostatnil. Sokolové neměli dlouhá léta zázemí, cvičili na mlatě nebo v sále hospody, veřejná cvičení se odehrávala pod širým nebem. Župní slet v Račicích konaný 25. 7. 1909 byl uspořádán na obecním pastvisku na začátku Rakoveckého údolí. Sletu se zúčastnil i br. Vaníček – náčelník ČOS. Od té doby se na cvičišti na Pastvinách pravidelně konala veřejná vystoupení a slety. Sokolovnu získali račičtí sokolové až na konci roku 1929.

Nejslavnějším račickým rodákem je bratr Alois Hudec – olympijský vítěz ve cvičenína kruzích v roce 1936 v Berlíně. Narodil se 12. 6. 1908 chudobným, ale velmi pracovitým rodičům.

Velkým vzorem mu byl o šestnáct let starší bratr Antonín, který se již v roce 1912 zúčastnil jako závodník VI. Všesokolského sletu v Praze a dovezl si diplom za 1. místo. Byl sokolem tělem i duší, což prokázal i na frontě v Rusku, odkud se vrátil po dlouhých šesti letech jako přeborník sibiřských legií. Dva roky po svém návratu do rodné vísky se stává náčelníkem a později i starostou sokolské jednoty.

Malý Lojzík začal chodit do cvičení již ve čtyřech letech se svým o sedm let starším bratrem Josefem a o tři roky starším Františkem. Zanedlouho se k nim přidal i o tři roky mladší bratr Václav. Bratr Antonín jim byl rádcem, ale i velmi přísným cvičitelem a autoritou. Úryvek z deníku Aloise Hudce: "Bratrova přísnost mně často kazila náladu ve cvičení, avšak vychovala k houževnatosti a přísné sebekázni, takže jsem pak býval přísný i sám na sebe a nikdy jsem nepovolil a neslevil s cvičební tvrdosti." Byli to venkovští kluci, kteří běhali po loukách, lezli po stromech, chodili na dříví, na trávu pro kozy a králíky. Závodili spolu, jak se v přírodě dalo, přehazovali kamenem rybník, přeskakovali říčku Rakovec, šplhali po stromech, plavali a v zimě bruslili. Lojzík v pěti letech velmi vážně onemocněl a zůstalo mu poškození kyčle. Díky své snaze vyrovnat se bratrům se po dvou letech úplně uzdravil. Chlapci si postavili hrazdu a později i bradla doma na zahrádce. Toto cvičení je uchválilo.V deníku si Lojzík poznamenal: "Večer před spaním v polospánku jsem v duchu cvičil, viděl a vymýšlel nové cviky. Poznával jsem tak krásu a nebezpečí úrazu, které se ve cvičení skrývají. Vycítil jsem také okamžik, kdy mám přidat nebo ubrat švihu, abych cvik co nejlépe zacvičil a nemohl se utrhnout a zranit. Když jsem pak cviky prováděl v normálním stavu bez polospánku, měl jsem překvapující výsledky."

Čas dětství utekl a Lojza musel do učení do Brna. Začal cvičit v Sokole Židenice a po vojenské službě v Sokole Brno I. Každý víkend však jezdil do Račic k milované mamince. Vystupoval se svými čtyřmi bratry v exhibičním družstvu ve cvičení na hrazdě a v prostných na veřejných vystoupeních a na sletech v širokém okolí. V roce 1931 bylo družstvo bratří Hudců známé v mnoha městech Čech, Slezska i Moravy. V tomto roce se započala Lojzova vítězství na mezinárodním poli sportu. Na prvním mezinárodním závodu, mistrovství světa v Paříži, vybojoval pět zlatých medailí za cvičení na kruzích, bradlech, hrazdě, ve šplhu a víceboji. Další zlaté medaile získal v Budapešti 1934 (jednu) a v Praze 1938 (dvě). Druhá světová válka jeho kariéru přerušila a definitivně se závoděním skončil v roce 1947. Po ukončení aktivní sportovní kariéry se věnoval cvičitelské a trenérské práci.