Ďáblova kazatelna

Tato jednoduchá tradička Vám ukáže jedno zajímavé, pověstmi opředené místo s pěkným výhledem.

Mnozí jistě pamatují na nočku, která zde končila. Tato keš je za ni takovou malou náhradou.

Ďáblova kazatelna, či také Čertova skála je skalnatý útvar na severní straně Předního Cvilínského kopce. U jeho úpatí bývalo kdysi popraviště. Právo soudit krevní vinu udělil městu už Mikuláš II. roku 1325. Posledním krnovským katem byl Ignác Jausch, své řemeslo musel opustit, když roku 1787 zrušil císař Josef II. trest smrti. Popravčí meč z roku 1709 je uložen v městském muzeu.

Krnovský Ahasver

Tato pověst vypráví o muži, který původně pobýval jako truhlář v knížecích službách markraběte Jiřího z Ansbachu. Po ztrátě panského bydla opustil město a nastěhoval se do skalní sluje na severovýchodním svahu předního cvilínského kopce, kde dosud ukazují „Ďáblovu kazatelnu“. Volbou svého příbytku způsobil podezření, že se upsal čertu, protože podle pověsti sem za letních nocí lákal rarach okolní osadníky a ze skalky obluzoval jejich důvěřivé duše.

Truhlář žil v jeskyňce nuzně. Jedl jen kořínky a lesní plody, s nikým se nestýkal, na nikoho nepromluvil. Časem pozbyl všechny svaly svého vysokého těla, takže jeho seschlá, vrásčitá a nažloutlá kůže byla přilepena na holých kostech. Jeho oči se skryly do temných důlků pod seschlým čelem, tváře se propadly a i jeho kostnaté ruce a nohy připomínaly spíše kostlivce než živého člověka. Jeho jediným přáním bylo zemřít, ale i přesto, že měl všechny trýzně a bolesti stáří, býval často nemocný a utrpěl mnoho úrazů pády ze skal, se skonu nemohl dovolat.

Osadníci z Petrova dolu se ho nejprve báli, ale později si na něho zvykli. Soucit však s ním neměli, protože ho stále podezřívali, že je ve spojení s ďáblem. Příčinou nařčení bylo také jeho mistrné lazebnické umění. Obvykle stačilo, aby vyslechl od osadníků popis nemoci a dokázal namíchat zázračně účinkující léky. Nikdy se však neukázal a své výrobky nechával před svou jeskyňkou. Odměny nepřijímal, o uznání nestál. Byl zahořklý, ničím se netěšil, ani svými lékařskými úspěchy.

Lidé byli přesvědčeni, že jeho trýzeň způsobila kletba, kterou kdysi vyřkla chařovská osadnice kvůli urážce posvátného obrázku, ale nikdo nevěděl jak mu pomoci.

Přežíval tedy další generace, než jednoho dne prý potkal čerta, který ho vyzval ke hře „na mlýn“. Tato hra bylo něco, co starce po mnoha letech opět zaujalo a to ho velmi udivilo, stejně jako jeho zřetelná prohra.

Čert potěšen výhrou hlasitě zajásal:

„Ej, lazebníku, jiné léčíš, sám však potřebuješ péče!“, a jeho zrak šlehl po postavě starce daleko významněji, než příslušelo při běžné výhře. „Za prohru dostaneš koupel v tomto sudě!“ A než se stařec nadál, hodil ho jako věchýtek do sudu, který stál opodál.

„Ďáblova kazatelna“ se prudce svažuje do údolí řeky Opavy. Po jejím svahu shodil čert sud s vetchým starcem a rozkoší tleskal, když viděl, jak sud pádí krkolomným letem po skalnatém svahu a skáče přes balvany a kořeny stromů. Když se sud zastavoval, bylo možné rozeznat krvavou hlavu starce, jak se bez vlády ještě převalovala po zemi, podle toho, jak ji k tomu nutil sud.

V té době došlo ke střídání vládců Krnovska. Braniborskou vrchnost vystřídali katoličtí Lichtenštejnové, kteří přivedli zpět mnichy minority. Minoritům byl prý odevzdán obraz, který kdysi způsobil starcovo prokletí a tak se i krnovský Ahasver dočkal od nové knížecí vlády rozuzlení svého neblahého osudu. Podle selčiny kletby totiž neměl najít klidu, dokud zneuctění obrazu nebude napraveno.