Skip to content

Lom Hradec u Stoda Traditional Geocache

Hidden : 1/31/2016
Difficulty:
5 out of 5
Terrain:
5 out of 5

Size: Size:   large (large)

Join now to view geocache location details. It's free!

Watch

How Geocaching Works

Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions in our disclaimer.

Geocache Description:


Lom Hradec u Stoda
Lom je povrchový důl, který slouží k získávání stavebního materiálu nebo těžbě nerostných surovin. Materiál, který je z lomů získáván, může být velmi rozličný co do svého druhu. Může se jednat například o štěrk, který slouží jako výplňový materiál ve stavebnictví, nebo se zde může těžit třeba kvalitní kámen pro dekorativní účely. Co je to lom asi všichni tušíme. Co se však s lomem stane, když v něm skončí těžba? Mnohé jsou zasypány nebo přeměny ve skládky, někdy se však lom ovládne příroda a stává se tak jedinečnou součástí krajiny. A když má ještě na dně jezírko s křišťálovou vodou, dostává toto místo romantický nádech, jako žádné jiné v okolí... Dle informací od starousedlíků byl náš lom uzavřen v květnu 1985.

Potápění s přístrojem (Scuba diving)
Jedná se o moderní sport, při kterém se potápěč dostává hluboko pod hladinu vody. Cílem potápění může být pouze pozorování podvodního života, nebo různé podvodní práce u profesionálních potápěčů. K dýchání používá stlačenou dýchací směs, kterou má s sebou v tlakové láhvi, a dýchá ji pomocí přístroje. Ačkoli se to nezdá, potápění patří mezi extrémní sporty, protože u něj hrozí velké nebezpečí. Není sice tak viditelné, jako třeba u lezení, ale právě o to je zrádnější. Každý potápěč musí být fyzicky, psychicky i zdravotně způsobilý pro tuto činnost, proto ji nemůže vykonávat kdokoliv.

Potápění je činnost člověka pod vodní hladinou s dýchacím přístrojem nebo bez něj („na nádech“, šnorchlování, freediving a scuba diving). Potápění lze rozdělit také na rekreační (sportovní) a profesionální (komerční potápění a policejní potápěči). Potápějící se osoba se označuje jako potápěč hovorově i potapěč).

Historie potápění:
První dochované zmínky o potápěčských zařízeních, která z fyzikálního hlediska mohla úspěšně fungovat, jsou dnes staré přibližně šest tisíciletí. Jednalo se o zásobníky vzduchu v podobě pružných kožených vaků, z nichž potápěči pod vodou dýchali. S přibývající hloubkou zmenšoval vak svůj objem úměrně tlaku vodního prostředí, takže vzduch ve vaku měl vždy stejný tlak jako okolní voda. (Ve splnění podmínky shodnosti tlaku dýchacího média s tlakem okolí se tedy kožený aqualung nelišil od soudobých dýchacích přístrojů, které ovšem daný problém řeší na podstatně vyšší technické úrovni.

Potápěčský zvon:
Potápěčský zvon je v principu rozměrná nádoba obrácená dnem vzhůru, zatížená tak, aby se pod vodou nepřevrhla a připevněná k lanu či k řetězu, na němž se spouští do pracovní hloubky. Zmínky o podobných zařízeních pocházejí již z období antiky, kdy se potápěči nadechovali z ponořených sudů, aby déle vydrželi pod vodou. Potápěčský zvon v obvyklém pojetí byl podle dochovaných pramenů poprvé úspěšně vyzkoušen okolo roku 1530. Používání zvonů doznalo značného rozvoje zejména v 17. století. Byly vyráběny ze dřeva s olověnou zátěží připevněnou po obvodu spodního okraje, odlévány z kovu, případně měly dřevěné stěny potažené pláštěm z olova. Vyskatly se též zvony v podobě skleněných bání. Posádku zpravidla tvořili jeden až tři muži. Zásadní nevýhodou této původní konstrukce zvonů spočívala v neúprosném fungování fyzikálního zákona pojmenovaného po svých objevitelích Boylovi a Mariottovi. Zákon pojednává o vztahu mezi tlakem a objemem izolovaného množství plynu nebo plynné směsi. Přitom platí, že objem se zmenší tolikrát, kolikrát se zvýší tlak. Při potápění stlačovala voda odspodu vzduch uvnitř potápěčského zvonu o to více, čím větší byla hloubka, a tím zmenšovala suchou část jeho vnitřního objemu. Deset metrů pod hladinou bylo takové zařízení zaplaveno přibližně z poloviny, ve dvacetimetrové hloubce již ze dvou třetin a pokud se někdo odvážil sestoupit do hloubky čtyřiceti metrů, zůstala nezaplavena pouhá pětina původního objemu u samého stropu potápěčského zvonu.



Potápěčský skafandr:
Nejznámějším konstruktérem těchto zařízení byl nepochybně Augustus Siebe. Jeho skafandr z roku 1819 měl kovovou přílbu, přívod vzduchu hadicí od pumpy umístěné na hladině, avšak kombinéza sahala pouze k pasu a byla dole otevřená. Skafandr fungoval dobře, pokud se uživatel držel ve vzpřímeném postoji. Siebe svůj vynález dále vylepšoval a s konečnou verzí přišel roku 1837. Klasický potápěčský skafandr si dodnes udržel prakticky tutéž podobu. V odborném názvosloví se mu říká střední souprava nebo lehký skafandr. Těžkým skafandrem se nazývá pancéřový skafandr, který je konstruován tak, aby chránil potápěče před okolním tlakem.

Vzduch versus kyslík:
Siebeho skafandr vnesl do potápění výrazný pokrok, ale těžké boty a přívodní hadice potápěče silně omezovaly. Volnějšího pohybu pod vodou se dalo dosáhnout jedině s lehčím zařízením vybaveným vlastním zdrojem dýchacího média. V roce 1863 sestrojili Auguste Denayrouze a Benoit Rouquayrol zařízení nazvané Aérophore. Potápěč byl vybaven maskou se skleněným zorníkem, která kryla celý obličej. Na nádech nesl nevelkou nádrž se stlačeným vzduchem. K tomuto zásobníku byl připojen regulátor, jenž dodával hadicí do masky vzduch v množství závislém na okolním tlaku a na potřebách potápěče. Ani přes technicky vyspělé řešení se Aérophore nikdy nestal zcela nezávislým zařízením. Slabinou byla malá kapacita zásobníku na zádech. Henry Fleuss se při konstruování nezávislého dýchacího přístroje rozhodl pro čistý kyslík, poněvadž jeho spotřeba se pohybuje kolem jednoho litru za minutu, zatímco minutová spotřeba vzduchu jde do několika desítek litrů. Při použití vzduchových přístrojů také do okolní vody uniká značné množství kyslíku obsaženého ve výdechu potápěče. Zbývalo odpovědět na otázku co s vydechovaným CO2, jehož nahromadění by způsobilo otravu. Řešením bylo vybavení přístroje pohlcovačem schopným oxid uhličitý zachytit. Fleuss použil konopnou cupaninu napuštěnou roztokem draselného louhu. Přístroj vyzkoušel roku 1879 a sním pod vodou vydržel celou hodinu. Dýchací přístroj Fleussovy konstrukce byl vybaven měděnou tlakovou lahví s kyslíkem přiváděným do pružného dýchacího vaku, odkud jej potápěč nadechoval hadicí. Výdech usměrňovala jiná hadice do pohlcovače, kde byl zbaven oxidu uhličitého. Zbylý kyslík se vracel zpět do dýchacího vaku. Princip, s nímž Henry Fleuss přišel již v poslední čtvrtině 19. století, se u kyslíkových dýchacích přístrojů uplatňuje dodnes. Jako výhody nabízí zejména fakt, že z něho nevystupují bibliny, což se nehodí při různých diverzních akcích. Nevýhody spočívají ve složitější obsluze a údržbě a také v omezení bezpečné použitelnosti hloubkou okolo 10 metrů. Dýchání čistého kyslíku pod touto hranicí vyvolává prudkou otravu spojenou s rychlým nástupem bezvědomí.


Ke keši: POZOR! KEŠ JE URČENÁ PRO POTÁPĚČE, NEBO ZKUŠENÉ FREEDIVERY! Je umístěna cca 7m pod hladinou, ukotvená na stěně lomu. V horní části má potapěčský logbook a tušku ve "smršťovačce", obojí pevně připevněné na krku sochy. Nesnažte se proto vytahovat keš ani logbook nad hladinu! Vzhled keše a přibližné umístění je vidět v přiložených fotkách. Viditelnost je zde podobná jako např. na Slapech, tedy nic moc .... No spíš nic, než moc :-D Hloubka lomu je 10m, ale keš jsem záměrně nedával na dno z důvodu možného zkalení dna potápěčem. Již tak je zde viditelnost bídná a v kombinaci s faktem, že dostat se na místo s cajkama nebude lehké jako v klasické potápěčské lokalitě jistě vydá na Dif.5.


Chtěl bych tímto poděkovat mému buddymu Shadow177 za doprovod pod vodu a pomoc s umístěním cache a kamarádům 3am a Nunca007 za vodní podporu a betatest. Kluci díky!

Zdroj: Internet


Flag Counter



Additional Hints (Decrypt)

Cerq cbaberz fv crpyvir cebuyrqav cevybmrar sbgb, mrwzran sbgbuvag, ng ivf pb uyrqng.

Decryption Key

A|B|C|D|E|F|G|H|I|J|K|L|M
-------------------------
N|O|P|Q|R|S|T|U|V|W|X|Y|Z

(letter above equals below, and vice versa)