Sadovnictví je odvětvím zahradnictví zabývající se studiem a pěstováním okrasných dřevin a rostlin používaných pro jejich estetický účinek, vytvářením zdravých a příjemných podmínek životního prostředí člověka pomocí zeleně a údržbou takovýchto kompozic. Plánovitě tvořené sadovnické úpravy jsou někdy součástí velkých urbanistických celků. Pojem sadovnictví často označuje soubor oborů týkající se okrasných rostlin od školkařství přes zahradní architekturu, realizaci návrhů až po údržbu zeleně.
Použití termínu sadovnictví pro plánování zahrad je však některými odborníky považováno za chybu, ovšem odborní pracovníci a pedagogové a tím spíše neodborná veřejnost, nedokáží prosadit a shodnout se na přesné terminologii označení pro zahradnické úpravy zeleně ani na územích ležících mimo hranice ČR. Do konce 20. století byl rozšířen mezi veřejností pojem sadovnictví (také sadařství, sadař) ve významu výsadby a údržby ovocných sadů, ale termín je od poloviny 20. století vyhrazen okrasným úpravám. Na začátku 21. století platí, že ačkoliv v oborech které lze pojímat pod zastřešující termín sadovnictví lze pěstovat a plánovat výsadby ovocných dřevin pro okrasu, pěstováním ovocných dřevin pro ovoce se zabývá jiný obor zahradnictví, ovocnářství.
Sadovnický odborník, zahradník, musí dokonale znát jak celý sortiment rostlin, s jejich nároky, chorobami a možnostmi použití, chápat ekologické vztahy v krajině, pravidla estetiky a kompozice sadovnické úpravy, které odpovídají historickému vývoji místa a musí ovládat znalosti vývoje zahrad či stylu i pomíjivé módní trendy, dokáže vnímat genius loci, stejně jako vyhovět požadavkům a rozmarům zadavatele, musí být schopen výtvarného projevu a rozvržení svých představ ve shodě se zadavatelem a možnostmi údržby do plánovitých, technicky proveditelných, posloupných zásahů a to vše v rámci zpravidla omezeného rozpočtu. Znalosti uvedených věd k provedení těchto úkonů, od botaniky, přes znalosti stavebnictví a ekonomiku údržby, shrnuje sadovnictví. Sadovnické práce někdy provádějí firmy, které se zabývají stavebnictvím nebo úklidy.
Krajina východně od Prahy, tedy i okolí Kolovrat, je osídlená v podstatě nepřetržitě od neolitu (cca 5000 př. n. l.), čemuž odpovídají i druhové změny ve skladbě rostlinstva a změny utváření jednotlivých biotypů. Krajina je to převážně lesostepní otevřená, v dnešní době spíše krajina kulturní s porosty typu bukových doubrav, z většiny však s porosty uměle druhově vytvořenými.
O krajině v okolí Kolovrat je možné tvrdit, že je bez limitujících přírodních faktorů, na klimatickém rozhraní nížin a pahorkatin. Roční úhrn srážek byl v průměru za 20. století do 600 mm, čemuž odpovídá (i díky podloží) nižší potenciál podzemních vod a průměrný potenciál povrchových vod. Převládající směr větru je v okolí Kolovrat od severozápadu. Z celé zmíněné charakteristiky krajiny vyplývá, že produkce zemědělských půd je mírně nadprůměrná.
Přirozená vegetace se původně utvářela v přírodě samovolně, bez ovlivnění člověkem, v závislosti na přírodních podmínkách území. Činností člověka byla postupně nahrazována vegetací polopřirozenou až druhotnou (např. louky a pastviny) či dokonce umělou (jakou jsou např. polní nebo zahradní kultury). V hustě zalidněných územích se s přirozenou vegetací můžeme setkat jen na velmi omezené rozloze (např. v přírodních rezervacích), většinou na stanovištích člověkem nevyužitelných, např. na skalách.
V závislosti na přírodních podmínkách prostředí (klimatu, substrátu, reliéfu, půdě, vodním režimu apod.) se přirozená vegetace člení na řadu rostlinných společenstev (fytocenóz), která se liší druhovým (floristickým) složením, strukturou a fyziognomií. Pouze přirozená rostlinná společenstva, jež vytvořila sama příroda, jsou složkami ekosystémů, které jsou v biologické rovnováze s prostředím, a tím zaručují v krajině stabilitu přírodního prostředí a jeho funkcí, a to bez ohledu na přítomnost či nepřítomnost člověka. Za nejdůležitější z těchto funkci považujeme zadržování a filtraci srážkových a povrchových vod, zlepšování kvality ovzduší a ochranu půdy.
Přirozená rostlinná společenstva osídlují v krajině zákonitě určité typy stanovišť a ve svém druhovém složení vyjadřují souhrnné působení různých ekologických činitelů. Tato zákonitá vazba mezi vegetaci a přírodním prostředím, která je nápadná především v malém území s jednotnou květenou, umožňuje nejen vymezení jednotlivých typů stanovišť pomoci rostlinných společenstev, nýbrž i rekonstrukci rozšíření jednotek přirozené vegetace podle stanovištních charakteristik (jako je nadmořská výška, expozice a sklon svahu, reliéf, hornina, půda, vodní režim apod.) na místech, kde přirozená vegetace již byla lidskou činností odstraněna.