Sovy (Strigiformes) jsou poměrně početný řád masožravých ptáků čítající více než 200 druhů. Vyskytují se na všech světových kontinentech s výjimkou Antarktidy. Většina sov jsou samostatně žijící noční živočichové (ačkoli existují i výjimky, např. sýček králičí, Athene cunicularia) s řadou adaptací, které jim umožňují lovit za tmy. V rámci řádu rozlišujeme dvěčeledi: početnější a druhově rozmanitější čeleď puštíkovití (Strigidae) a méně početnější čeleď sovovití (Tytonidae).
Dříve byly sovy považovány za příbuzné s dravci, podobnost mezi oběma řády je však zapříčiněna obdobným způsobem lovu a výživy a jejich nejbližší příbuznou skupinou jsou lelkové.
Nejrozšířenější
S některými sovami se lze setkat i ve městech, dokonce i v centru Prahy. Všude, kde je ve městě jen trochu větší park, sad či zahrada se starými stromy, lze od konce ledna večer a v noci zaslechnout hlas, který připomíná něco mezi smíchem a tlumeným kokrháním. To se ozývá sova, která dala čeledi jméno (Strigidae), puštík obecný (Strix aluco). K životu mu stačí málo - dostatek myšovitých hlodavců a staré vykotlané stromy, v nichž hnízdí.
Největší
Skalní soutěsky a rokliny, staré opuštěné lomy, ale i husté horské a podhorské lesy jsou domovem nočních duchů a hejkalů. Nevěříte? Zkuste nějaké takové místo navštívit za jasné lednové či únorové noci. Budete-li mít štěstí, uslyšíte je na vlastní uši. Tajemné bytosti se zde ozývají temným "uhu, uhu, uhu-u...", někdy zakončeným výhružně znějícím skřekem či zachechtáním. Původce tohoto hlasu má ve skutečnosti k pohádkovým bytostem daleko, tak se ozývá v době toku naše největší sova, výr velký (Bubo bubo). Z obrázku zná tuto skoro třičtvrtě metru vysokou sovu s nápadnýma "ušima" snad každý, ale v přírodě ji viděl jen málokdo. A pokud ji někdy zaslechl, možná vůbec netušil, že ty hrůzostrašné zvuky jsou jejím milostným zpěvem.
Nejušatější
Jednu z našich nejhojnějších sov může někdo na první pohled zaměnit s výrem. Ale odlišná velikost (není větší než holub) i jiný tvar "uší", které jsou delší a postavené spíš kolmo vzhůru, rychle prozradí, že jde o kalouse ušatého (Asio otus). U nás žije prakticky všude, kde se v krajině střídají lesy, remízky, háje a skupiny stromů s poli, lukami či pastvinami, najdete ho však i v městských sadech a parcích. V korunách stromů hnízdí (nejčastěji v opuštěných hnízdech strak či rozsochách větví), zatímco v otevřené krajině loví svou hlavní kořist - různé drobné hlodavce, především hraboše. Protože někdy vyletuje na lov už za šera, můžete zahlédnout jeho siluetu. Jako všechny sovy létá naprosto tiše, ale je nápadný svými dlouhými úzkými křídly, kterými mává nezvykle pomalu.
Nejobávanější
S jako kos velkým sýčkem obecným (Athene noctua) je spojeno mnoho pověr. Sýček je obyvatelem otevřené krajiny, ale nijak se nevyhýbá ani lidským sídlům: hnízdí ve starých sadech, větších zahradách a parcích ap. Jeho táhlý naříkavý hlas znějící v blízkosti osvětlených oken děsil za večerního ticha pověrčivé obyvatele venkova - lidé věřili, že to je volá smrt. Ve skutečnosti je sýček velmi užitečný - jeho hlavní potravou jsou především drobní myšovití hlodavci, hraboši a myši. Bohužel, i tento užitečný pomocník člověka dnes z naší krajiny z ne zcela známých důvodů pozvolna mizí. Jednou z pří-čin nepochybně je i to, že nemá kde hnízdit, neboť lidé kácejí staré vykotlané stromy.
Nejtajemnější
V chladných horských jehličnatých lesích se za únorových až dubnových nocí ozývá táhlé houkání vláčku z míst, kde nikdy žádné koleje nevedly. Půjdete-li tuto záhadu prozkoumat, pravděpodobně neuspějete, i když se vám podaří dojít až na místo, kde se bude zvuk ozývat zdánlivě všude kolem. Jeho původce, jen o málo větší než naše nejmenší sova, sedí skrytý v temné koruně některého z okolních smrků. Ono houkání je totiž svatební písní sýce rousného (Aegolius funereus), který je původním obyvatelem tajgy, a u nás proto patří k nejvzácnějším sovám vůbec.