Keš nejde sundat ani odmontovat, ale jde velmi snadno otevřít, nepoužívejte sílu!
Snad ke každému lázeňskému městu neodmyslitelně patří lázeňské oplatky. Vyrábí se jich mnoho druhů, ale podstata je vlastně pořád stejná: dvě pšeničné oplatky spojené dohromady nějakou dobrou náplní. Podíváme se na oplatky trochu blíže.
Není oplatka jako oplatka
Existují dva základní typy lázeňských oplatek: plněné krémem a plněné suchou cukrovou náplní. Oplatka, kterou si koupíte přímo do ruky, pěkně teplou a voňavou, nikdy nemá krémovou náplň. Oplatky plněné krémem se totiž nedají ohřívat, protože krém se při ohřevu rozteče a vpije se do oplatky, která se tak promění na kus měkké gumy. Proto se ohřívají vždy jen ty oplatky, které jsou plněné suchou cukrovou náplní. Každý zná tu nejklasičtější oplatku – plněnou cukrem a drcenými lískovými oříšky, často také dochucovanou vanilkou. Zcela výjimečně se také vyskytují i jiné druhy vhodné k ohřevu – například oplatky plněné sušenými jablky se skořicí – velká lahůdka, která se ale i v lázních, které jsou rájem oplatek, obvykle těžko shání.
Zatímco oplatek vhodných k ohřevu je jen několik málo druhů, u oplatek plněných krémovou náplní se fantazii meze nekladou a ve všech obchodech lze najít všechny myslitelné chutě a příchutě: klasické čokoládové, vanilkové nebo třeba nugátové, ale také oplatky s méně obvyklými příchutěmi, jako jsou višně nebo banán v čokoládě, karamelové, mandlové, perníkové, pomerančové, citrónové, s vaječným koňakem…
Vanilka nebo vanilková příchuť?
Zvídavého pozorovatele můžou na krabicích s oplatkami upoutat názvy, které jsou někdy zdánlivě příliš komplikované – například místo „vanilkové“ je na krabici uvedeno „s příchutí vanilky“. Proč? Odpověď je jednoduchá. Mnoho druhů oplatek totiž kromě základních surovin, jako jsou třeba oříšky nebo čokoláda, obsahují také přírodní nebo chemické příchuti. Důvodem jsou buď výrobní náklady (oplatky s přírodní vanilkou by musely být mnohem dražší než oplatky s vanilkovou esencí), nebo technická a výrobní omezení: pokud by se do oplatek s příchutí banánu v čokoládě daly skutečné banány, oplatky by se vůbec nedaly upéct a pokud by se to přece podařilo, stejně by nechutnaly po banánech. Přísná legislativa na tyto malé „podvody“ s chutěmi a příchutěmi pamatuje a u oplatek, které jsou dochuceny, zakazuje používat názvy jako „vanilkové“ a dovoluje jen označení typu „s vanilkovou příchutí“ nebo „s chutí vanilky“. Podobné je to třeba s čokoládovými oplatkami. Je výrobně skoro nemožné naplnit je takovou čokoládou a v takovém množství, aby se směly jmenovat „čokoládové“. Proto na krabicích obvykle najdete jen označení „s čokoládovou příchutí“, ačkoliv tam třeba ani žádná chemická příchuť není. Té čokolády tam prostě jen není dost.
Pokud ve snaze najít co nejpoctivější a chemicky nedochucené zboží najdete u nějakého obchodníka oplatky s poctivým názvem „vanilkové“, vězte, že s největší pravděpodobností se nejedná o poctivější oplatky, ale spíše jen o nepoctivého výrobce, který nedodržuje předpisy.
Výroba oplatek je věda
V České republice je mnoho výrobců oplatek, ale jen několik z nich dokáže vyrobit skutečně dobré oplatky. To, co vypadá zdánlivě jednoduše, je totiž velká věda. Nezáleží jen na receptuře, ale také na způsobu pečení a zvláště skladování, na teplotě a vlhkosti vzduchu v prostorech, kde oplatky chladnou po upečení atd. atd. Výsledkem nedokonalých výrobních postupů jsou pak často oplatky, které si nekoupíte víckrát než jednou: nedobré, gumové nebo naopak příliš drobivé, s příliš mastnou nebo roztékající se náplní…
Prosím jednu oplatku do ruky…
Samostatnou kapitolou je ohřívání oplatek do ruky. Obvykle se na to používá elektrický čelisťový ohřívák, do kterého se oplatka na několik sekund vloží a rovnou podává. Ohřev tímto způsobem není bezproblémový: stačí nepatrná výrobní nepřesnost a oplatka se při ohřevu může rozšklebit, nafouknout nebo úplně rozpadnout. Někteří obchodníci používají pro ohřev uzavřený box nebo jakousi vitrínu, kde je naskládán sloupec oplatek, které se trvale prohřívají rozsvícenou žárovkou. Tento způsob je pro obsluhu mnohem méně pracný a také rychlejší, ale může to být na úkor kvality. Oplatka, která se celý den prohřívá, už večer za nic nestojí. Je vysušená a má vyčpělou chuť.
Trojhránky
Trojhránky jsou vlastně oplatky pospojované náplní dohromady a rozřezané na osm kousků. U trojhránků je ještě více než u oplatek třeba dbát na správnou konzistenci náplně. Pokud je náplň málo tučná nebo vysychá, trojhránky se rozpadají. Pokud je naopak příliš tučná nebo málo hustá, trojhránky jsou gumové a při ukousnutí se rozlézají. Nejobvyklejším druhem trojhránků jsou oříškočokoládové (pardon, s oříškočokoládovou příchutí), ale vyrábějí se i jiné druhy: čokoládové, s vlašskými ořechy apod.
Jak dlouho vydrží?
Typická minimální trvanlivost oplatek a trojhránků je 9 nebo 12 měsíců. Nejčerstvější obvykle koupíte (zvláště v sezóně) právě v lázeňských prodejnách, kde mají velký obrat. Běžně tam koupíte oplatky jen několik dní staré. Horší je to ve velkých hypermarketech, kde oplatky tvoří okrajový sortiment a mohou ve skladu nebo v regálu ležet i několik měsíců.
Dietní
Sladké lázeňské oplatky jsou sice velká dobrota, ale nejsou zrovna typickým příkladem zdravé výživy. Faktem ovšem je, že málokdo se jimi krmí každý den, a tak se dá malý prohřešek čas od času odpustit… Ve snaze vyjít vstříc diabetikům výrobci někdy vyrábějí také oplatky slazené umělým sladidlem, ale to už prostě není ono… Kdo si lázeňské oplatky těžko někdy vychutná, jsou lidé s celiakií. Hlavní surovinou oplatek je pšenice a zatím se nenašel výrobce, který by dokázal vyrobit dobré lázeňské oplatky pro celiaky. Podobné je to s alergií na mléko a mléčné produkty.
Jazyková zajímavost na konec...
Ačkoliv podle pravidel spisovné češtiny je oplatka rodu ženského, ve východních Čechách a na Moravě se běžně používá rod mužský: ten oplatek. Tamější výrobci dokonce někdy uvádějí tvary rodu mužského i na krabicích. Pokud je na krabici uvedeno jen "oplatky", nikdo nepozná rozdíl, ale když se v popisu na krabici dozvíte, že obsahuje "6 oplatků", je jasné, odkud vítr vane. Nakonec, ten oplatek na tom není sám - kdo navštěvuje východní části České republiky nebo odtud pochází, určitě zná třeba také ten okurek...
Dobrou chuť! :-)
Keš nejde sundat ani odmontovat, ale jde velmi snadno otevřít, nepoužívejte sílu!
V keši není tužka!
Keš má zvýšenou obtížnost kvůli velkému výskytu mudlů v okolí.
Stealth strongly required!
Podobná keš: Oplatková Nr. 1