V místě, kde se nachází keška se mezi místními řká v Čichtách. Když jsme pátrali po tom, co toto slovo vlastně znamená, našli jsme jen jedno vysvětlení. Tady je:
"Olomoucký biskup Jindřich Zdík byl obratný politik. A také výmluvný. Při cestách poznal v cizině nový řád premonstrátů. Pokud ho chtěl uvést do své domoviny, potřeboval získat základní předpoklad pro založení jejich kláštera. Majetek, z něhož by ctihodní mniši žili. Záměr podpořili kníže Vladislav II., pozdější král Vladislav I., a jeho manželka Gertruda. V opisu zakládací listiny strahovského kláštera v Praze, pořízeném roku 1410, se však na prvním místě uvádí ještě jeden štědrý dárce.
Jindřich Zdík o něm v listině vypráví: »Ten, dozvěděv se o touze mé vůle, jakož byl muž bohabojný, zbožně skrze nás obětoval Bohu statky a ostatní potřebné věci na stavbu příbytku pro bratří toho řádu.« Nelze se tedy divit, že ho vychvaluje: »Zatím spravoval Pražský kostel důstojný biskup Jan, svatostí života vynikající a ve veškeré počestnosti mravů znamenitý.« Jan, který byl biskupem v letech 1134-39, věnoval několik vsí i s přilehlými lesy, pár popluží a dokonce se u jedné vesnice uvádí podrobnost, že »tamže daroval kobyly, kterým říkáme chovné«. Díky zakládací listině, která podle církevního zvyku uvádí každou maličkost, aby později nedošlo k majetkovým tahanicím, známe jména »čeledě biskupa Jana« a tím i to, jak se před polovinou 12. století říkalo lidem nižšího postavení. Dnes tato jména znějí téměř exoticky. Muniš, Utěcha, Milgost, Čichta, Haňata, Nepřivad, Mstiš či Boletag. Biskup Jan I. se ale už nedožil toho, kdy na důležité přístupové cestě k Pražskému hradu vyrostly první dřevěné budovy budoucího kláštera. Pro nadšení Jindřicha Zdíka z Olomouce však zřejmě měl pochopení nejen z uváděné bohabojnosti, která patřila k »povinné výbavě« církevních hodnostářů té doby. Sám totiž patřil k biskupům-zakladatelům.
Nezapomeňte si poznamenat bonusové číslo. To budete potřebovat k vyluštění finálky