Obec Tatce leží asi 18 km od Kolína v nadmořské výšce 199 m.n.m. V současné době má asi 570 obyvatel. Leží na železniční trati Praha - Kolín, cesta vlakem do Prahy trvá asi 50 minut, do Kolína 15 minut. Má prodejnu potravin, 2 hospody, mateřskou a základní školu (do 5. třídy), autobusovou zastávku, TJ Sokol Tatce – fotbalový klub, knihovnu, obecní úřad, požární nádrž která v letních měsících slouží jako koupaliště a sběrný dvůr.
Tatce v proměnách dějin Osídlení v katastru obce je stejně jako v celém okolí velmi starého data. V roce 1964 bylo při výkopových pracích na ropovodu Družba objeveno jižně od obce, v místě zvaném „Za mlýnem“, asi 1 km podél Milčického potoka, pravěké sídliště. Datováno je do doby přibližně kolem roku 900 př. n. l., neboli do pozdní doby bronzové, přesněji Štítarského stupně Knovízské kultury. Bylo prozkoumáno už roce 1964 J. Justovou a ve větším rozsahu v letech 1968 – 1971 J. Hartlem, přičemž bylo zde i v okolí nalezeno velké množství sídlištních objektů a keramiky. Některé nálezy jsou ale z doby ještě mnohem starší, dokonce až z neolitu (mladší doba kamenná, 6-5 tisíciletí př. n. l.). Nalezeny byly i kostrové hroby dítěte (starší doba bronzová, asi 2000-1550 př. n. l.) a ženy ve středních letech (střední doba bronzová, asi 1500-1300 př. n. l.). Prokázalo se souvislé osídlení prakticky až do příchodu Slovanů. Ohledně dalších archeologických nálezů z katastru obce můžeme zmínit například nálezy kamenných nástrojů a keramiky nejspíše z eneolitu (pozdní doba kamenná, 5-3 tisíciletí př. n. l.), keltských sídlištních objektů a opaskové spony s koňskou hlavou, nebo římskou minci s portrétem císaře Traiana. O důležitosti zdejšího osídlení svědčí i to, že v pravěku tudy vedla důležitá obchodní cesta, jejíž pozůstatky zřejmě souvisí s tzv. Čertovou brázdou.
Za původ jména obce se dnes považuje slovo tat, což byl staročeský výraz pro zloděje. Mimoto se v obecní kronice zmiňuje možnost zkomolení dřívějšího názvu Opatovice, které prý obec měla díky jakémusi klášteru, možná dvorci opatů Sázavského kláštera na dnešním čísle popisném 9 a okolí. Rozšířená je i verze pocházející z legendy „O mordýřské krčmě“, jenže ta byla založena až roku 1696 a přitom se slovo „Tatecz“ objevuje už v roce 1292. Uváděna je i možnost další a to zkomolení jména Tadeáš v listině z roku 1294, ale vyvrací ji to samé jako předchozí legendu. A právě od roku 1292 se také datuje první zmínka o existenci Tatec, ačkoli jsou evidentně mnohem staršího původu. V tomto prvním záznamu je uvedeno, že probošt vyšehradské kapituly Jan, nemanželský syn Přemysla Otakara II., připojil ke svému sídlu v Tatcích ves Vrbčany. Nejspíše už v této době a prakticky až do roku 1848 měly Tatce právní příslušnost ke Kouřimi, a to jak v rámci hradské soustavy, tak i krajského zřízení. Ovšem už v době první písemné zmínky tu byl dvůr Sázavského kláštera a tvrz, která ale vstoupila do dějin až v roce 1317. To se totiž při domácí válce proti opozičnímu panstvu nepovedlo Janu Lucemburskému strhnout pevný most u Brandýsa nad Labem a jako náhradní plán zvolil tažení proti Tatcům, obsazeným tehdy jeho nepřáteli. Král poté s dvěma sty vlastními těžkooděnci a nejméně třemi sty dalšími ozbrojenci zdejší tvrz dobyl. Probošt Jan Volek, nevlastní bratr královny Elišky Přemyslovny, se následně snažil dát majetek kapituly do pořádku a dokonce mu jeho příznivci ze Sázavského kláštera bezplatně propůjčili do konce života tatecký klášterní dvůr. Nicméně i díky půjčkám králi nakonec musel roku 1326 za 300 kop grošů (kopa = 60) celý statek na deset let zastavit zemskému písaři Štěpánovi z Tetína. Ten měl do té doby za 100 kop grošů opravit poničenou tvrz i dvůr a za 30 kop grošů rybníky, což mu ale mělo být po vypršení zástavní lhůty vráceno. Roku 1356 Karel IV. potvrdil Vyšehradské kapitule vlastnictví tatecké tvrze, vsi a čtyř popluží s příslušnými loukami. Roku 1377 pak zdejší dvůr Sázavského kláštera vynášel sto kop. Na toto nejstarší období vzpomíná také letitá pověst o původu silného pramene pitné vody, tzv. Jezírka ze kterého se dnes napájí vodovodní síť blízkých Peček, která praví o tom jak Svatý Prokop zaklel čerty a ti se pak tudy dostávali na světlo boží. Od té doby prý Jezírko nemá dno, o čemž praví i některé další pověsti.
Pod svrchovaností probošta zůstaly Tatce až do Husitských válek, kdy v roce 1421 jako zabavený církevní majetek připadly pražskému husitskému polnímu hejtmanovi Václavu Cardovi z Petrovic. V jeho vlastnictví pak zůstaly až do nástupu Zikmunda Lucemburského, který roku 1436 dal tateckou tvrz s poplužním dvorem, ves s obyvatelstvem včetně jejich obydlí a vesnici Vrbčany Janu Kralovcovi z Kralovic za 850 kop grošů. Jeho syn Oldřich později přesídlil na Radim a svůj tatecký majetek převedl s královským svolením Jiřího z Poděbrad na Jana z Vyšehořovic. Když rod vymřel, připadl jeho majetek jako odúmrť králi Vladislavu Jagelonskému a ten připsal jejich majetek v roce 1483 Janovi ze Šelnberka a Jindřichovi z Kostelce, který z této odúmrtě získal právě Tatce. Dostal tak tateckou tvrz s poplužním dvorem, ves a ostatním příslušenství a navíc založil veliký rybník. Nicméně už před rokem 1500 se zde stal majitelem výše zmíněný Jan ze Šelnberka, který si o rok později nechal od krále obnovit zápis Tatců v hodnotě 850 kop grošů. V tomto zápisu je také poslední zmínka tatecké tvrzi, která zřejmě někdy poté zanikla a bez jediné stopy zmizela. Dodnes je neznámý nejen její vzhled, ale i místo kde stávala. Jan - nejvyšší kancléř Království českého připojil Tatce ke svému sídlu v Přerově na Labem a tam zůstaly do roku 1524. V tomto roce panství prodal jeho syn a nejvyšší komorník Království českého Jindřich pražanům a samotné Tatce připadly Starému Městu pražskému.
Mimoto je v roce 1420, tedy na počátku husitských válek, zmiňován malý statek nižší šlechty ve vlastnictví Jana, řečeného Mráček z Tatec, kdy mu Zikmund Lucemburský dává spolu s dalšími třemi šlechtici 391 kop grošů „za škody a služby učtené zuostalých“. V roce 1447 je k tomuto statku připomínán Jindřich, řečený Odolen z Tatec spolu s bratrem Jarošem z Tatec. Jindřich pak přesídlil jinam a Jaroš je zmíněn v souvislosti s vesnicí Chotouň ještě roku 1458. Později je tu jako majitel uváděn Jan Krejsa z Tatec, kterému byl ale statek zabaven za lichvu a roku 1500 zapsán dvojici Jiřík z Násilí a Matěj Tuchorský z Řešetářova. Matěj Tuchorský byl královský komorník a Jiřík z Násilí byl hejtman z Hrádku. Od té doby již tento statek není zmiňován. Po rozkladu stavovského povstání z roku 1547 byly Starému Městu Tatce zkonfiskovány a opět připojeny k přerovskému komornímu panství (Komorní panství = panství ve vlastnictví státu, respektive královské komory). V rámci rozprodávání královského majetku Rudolfem II. byly Tatce spolu s několika dalšími vesnicemi převedeny na Marii Magdalenu z Lobkovic, manželku Rudolfa Trčky z Lípy. Trčkům pak byly v roce 1608 připsány jako rodové dědictví a správně přičleněny ke Kounicím. Přesto je už v roce 1616 Marie prodala Janu Zárubovi z Hustířan, který tak získal celou ves s komorními dvory, všemi platbami, s krčmou, rybníky i potoky spolu s platbami z Milčic a Opatovských luk za 19 000 kop míšenských. Tatce byly přiděleny pod správu radimského panství, kde zůstaly až do roku 1848. Od roku 1618 začíná Třicetiletá válka, která i na zdejším kraji způsobila obrovské škody a už během ní začíná období rekatolizace, které nahradilo dřívější relativní náboženskou toleranci. Z oné pohnuté doby se kromě těch výše zmíněných zachovaly i pověsti „O zazděné jeptišce“ nebo „O ohnivém zemanovi“, který prý krutě týral své poddané a byl tak jimi proklet. Proto po smrti nenalezl klid a každý večer jezdil v ohnivém kočáru přes Tatce ze hřbitova v Dobřichově, aby svou záhrobní pouť ukončil v Milčicích. Dodnes se také traduje, že z domu na č.p. 1 vedly či vedou do Radimi a snad i Kouřimi tajné podzemní chodby. K roku 1654 byly na vsi zapsány rodiny 8 sedláků, jednoho zahradníka a nesměla chybět krčma. Měli registrováno 446 strychů (tehdy strych/korec/měřice/jitro = 2837m2) polí, 29 potahů, 56 kusů hovězího dobytka, 22 bachyní a 39 ovcí. Tři selské usedlosti byly nalezeny pusté, zřejmě v důsledku válečných událostí.
Železniční zastávka Tatce Od 16. do 18. století vedla přes Tatce tzv. Lipská silnice, která vedla z Vídně přes Brno do Kolína, Dobřichova, Tatec, Hořan, Poříčan, Čelákovic, Ústí nad Labem až do Drážďan a Lipska. U této cesty pak hraběnka Johana z Gallasu zřídila na č.p. 1 v roce 1696 už jednou zmíněný velký zájezdní hostinec se dvorem a maštalí pro asi 100 koní nazvaný Nové město. K tomu pak slavný Milčický kronikář František Jan Vavák připomíná k roku 1736 historku o rybě Vizuně (nejspíš šlo o vyzu velkou nebo jesetera), což byla velká a velmi podivná ryba, která měla být dopravena císaři Karlu VI. jako vzácný dar od saského kurfiřta a na šenkýřův popud se na ní přišli podívat lidé z celého okolí. Hostinec pak vyhořel roku 1799, ale byl obnoven a zanikl až v roce 1893. Do roku 1710 byl ve směru na Pečky velký rybník oplývající hlavně kapry a štikami a v celém okolí vesnice drobné háje a remízky. Po tomto datu se ale půda začala využívat intenzivněji a zanikla jak idyla hájů a remízků, tak i velký rybník. Ovšem zachovaly se i jiné rybníky a u jednoho z nich, na č.p. 12, stál odedávna vodní mlýn s náhonem, na jehož mlýnské kolo vtékala voda zvláštním žlabem. Mlýn byl zrušen zřejmě až roku 1862 a budova zbourána o 14 let později. U tohoto mlýnu je v 2. polovině 18. století připomínán také jistý svérázný mlynář, který vykládal Bibli velmi zvláštním způsobem, což ale nakonec způsobilo že si všechny okolo sebe znepřátelil, a tak i jeho pohřbu se zúčastnila jen manželka. Tatce také zasáhla selská povstání v letech 1774 a 1775, přičemž při tom druhém byl vyrabován i Radimský zámek. A v roce 1799 sem přijeli v rámci Napoleonských válek vojáci ruské armády, utábořili se tu a svým chováním i vzhledem způsobili místním poměrně slušný kulturní šok. V roce 1747 tu bylo napočítáno 10 rodin sedláků, 2 chalupníků, panský dvůr s příslušenstvím, hostinec, ovčín, prostřední a dolní rybník. K roku 1778 se připomíná v celé vsi 35 domů. Co se školní docházky týče, z Tatec se chodilo hlavně do Skramníků a také s přestávkou mezi lety 1750 až 1795 do Milčické školy s vyučováním v němčině. Možné bylo i navštěvovat školu při Radimském zámku nebo v Pečkách. Po školské reformě v roce 1869 bylo rozhodnuto, že menší děti budou chodit do Skramníků nebo Radimi a větší do Peček. V roce 1848 pak zanikla šlechtická správa země a Tatce se po zrušení panství Radim staly samostatnou obcí. Roku 1862 koupili hostinec č.p.1 majitelé Milčického cukrovaru a statku, přikoupili k němu okolní domy s pozemky, přistavěli stáje, stodolu a po zcelení pozemků vznikl dvůr s výměrou 426 korců (od 1764 korec/strych = 2877,5 m2 = 0,5 vídeňského jitra). Pronajali si dokonce panský dvůr knížete z Lichtenštejna a v komplexu, ve kterém byla roku 1890 postavena i obecní váha pak byli ve velkém ubytováni za 50 krejcarů denně zaměstnanci jejich podniků. Tak to fungovalo až do roku 1901, kdy areál koupil akciový cukrovar v Sadské a rozprodal ho zájemcům po malých částech. Prusko-Rakouská válka z roku 1866 se sice obce mimo menších hospodářských obtíží příliš nedotkla, ale následná epidemie cholery napáchala v celé oblasti velké škody a v samotných Tatcích si vyžádala 3 mrtvé. A přestože už od roku 1845 byla asi 1,5 km severně od obce v provozu železnice Severní státní dráhy, na svého prvního mrtvého si Tatce počkaly až do roku 1878, kdy vlak přejel cihlářského mistra Rudolfa Radu. Roku 1886 byla postavena nová okresní silnice na trase Skramníky-Milčice v roce 1891 doplněná i trasou Tatce-Hořany, obojí včetně mostů. Na začátku 90. let 19. století pak dopravní napojení obce výrazně vylepšila nová železniční zastávka, tehdy ovšem ještě pod názvem sousedních Milčic. Jméno Tatce získala zastávka až roku 1946 ačkoli zdejší budovu, vystavěnou Milčickým cukrovarem v roce 1922 zakoupila obec už o 12 let dříve. Ke konci století byly zlikvidovány dříve běžné sady u domů a tehdy jediný les v místě zvaném Stachov (směr ke dráze). Od 1. poloviny 20. století pak funkci jediného lesa převzala tzv. Figura rostoucí podél tratě, v 60. letech rozšířená.
K roku 1890 měla ves na rozloze 4,24 km2 už 91 domů se 787 obyvateli vesměs české národnosti, z nichž bylo 428 v produktivním věku a 588 plně gramotných. Podle náboženství se dělili na 759 katolíků, 21 evangelíků a 7 židů. Podle zaměstnání tu byli mimo pracovníky v průmyslu a zemědělství 3 hostinští, 3 kupci, 1 kovář, 1 krejčí, 5 obuvníků, 2 řezníci, 2 truhláři a 1 pekař. Dělníci byli většinou zaměstnaní v Pečeckém cukrovaru, v Pečkách měly Tatce i poštu. Ve vsi stál allod dvůr (osvobozený od dávek) knížete z Lichtenštejna a byla tu i porodní bába. K roku 1897 se připomíná 9 koní, 172 kusů hovězího dobytka, 40 vepřů, 70 koz, 16 úlů a k roku 1900 i ložisko rašeliny. V roce 1908 byla pozdějším starostou, obchodníkem a kronikářem Františkem Kostřánkem založena úspěšná kampelička a v ten stejný rok i sbor dobrovolných hasičů. V roce 1904 a 1913 bylo ve vesnici za náhradu ubytováno. V roce 1914 ale vypukla První světová válka, v jejímž průběhu byli do zbraně povoláni muži od 17 do 50 let a obec prožívala válečné útrapy včetně vojenských rekvizicí, množství lidí z měst shánějících potraviny a španělské chřipky z roku 1917. Ještě v březnu roku 1918 byl místní kapličce Panny Marie zabaven pro válečné účely zvon. Pak přišel večer 28. října 1918 a Josef Hausner přinesl z Peček zprávu o vzniku samostatného Československa. Počet mrtvých v přímém důsledku války se vyšplhal na 28, ovšem tatečtí měli kromě 14 jiných zajatců i 10 členů Československých legií. Obětem války byl roku 1920 zhotoven na náklady obce památník a už o rok dříve byla slavnostně zasazena i Lípa svobody a zřízena obecní knihovna. V roce 1923 pak mimo skandálů s parcelací dvora knížete z Lichtenštejna v rámci pozemkové reformy vzbudila rozruch také těžká havárie letadla nedaleko železniční zastávky. Dva členové posádky ale nakonec vyvázli z trosek letadla živí. Roku 1926 byla za 2 000 Korun celá vesnice elektrifikována pražskou firmou Wes a následně bylo veškeré zařízení předáno Elektrickému Svazu Středolabskému se sídlem v Kolíně. O dva roky později pak proběhl jiný projekt a to vybudování vodovodu od Tateckého jezírka do Peček. V roce 1930 bylo na přídělové louce zřízeno hřiště a zároveň založen fotbalový klub, který jako Sokol Tatce působí dodnes.
Po roce 1929 zachvátila celý svět Velká hospodářská krize a její důsledky pociťovali formou nezaměstnanosti a poklesu životní úrovně až do roku 1935 i lidé v Tatcích (např. roku 1933 musely být až 60 rodinám dávány potravinové příděly). V roce 1936 se bratři Josef a Alois Crkalovi nesmířili s vývojem evropské politiky a odjeli bojovat ve Španělské občanské válce. Alois se již z expedice nevrátil a zemřel v bojích u Madridu. Během částečné mobilizace v květnu 1938 bylo povoláno 18 mužů a při úplné v září téhož roku bylo z Tatec na obranu republiky povoláno 67 mužů, kteří se po Mnichovské dohodě vraceli jen velmi pomalu, poslední až v prosinci. Poté následovala okupace a Druhá světová válka, díky které ztratila obec další 2 lidské životy. Na konci války se už 4. května odehrála 1. schůze revolučního výboru a o den později byly vyvěšeny státní vlajky. 9. května sice po železnici projížděl na Prahu německý obrněný vlak, který zuřivě střílel po všem co se hnulo, ale už druhý den do vsi vjeli příslušníci Rudé armády. Ti tu dodnes mají na návsi pomníček.
V poválečných letech se ještě roku 1947 stihla postavit Mateřská škola. 30. května 1948 si po komunistickém převratu občané takřka jednomyslně odhlasovali jednotnou kandidátku Národní fronty. Komunisté vyhráli v Tatcích volby poprvé už v roce 1935 a tak měli v obci slušnou voličskou základnu. To se mimo jiné projevilo na podzim roku 1949, kdy na zdejších polích zmizely meze a začalo se budovat JZD jako třetí v tehdy zbrusu novém českobrodském okrese. Bylo tu dočasně zřízeno také kino a v letech 1959-1961 dokonce zdravotní středisko, posléze odsunuté do Peček. Jako dokončení procesu napojení na vnitrostátní dopravu se stala obec roku 1961 zastávkou na autobusové lince na trase Praha-Poděbrady. Dnes jsou Tatce samostatnou obcí s katastrální rozlohou 4,43 km² (k 31.12. 2007) a také zastávkou č. 7 zajímavého regionálního projektu Tajuplná místa Podlipanska, který organizuje sdružení MAS Podlipansko, o.p.s.
Samotná cache:
Cache je krabička o objemu necelého litru. Lze ji sebrat z veřejně přístupné komunikace – leží na hranici mého pozemku, takže můžete v klidu logovat. V cache je umístěná tužka ale pro jistotu si vemte s sebou svoji kdyby ji někdo omylem zapomněl vrátit. O Cache sousedka od vedle ( levý barák ) ví, takže se nelekejte pokud vyjde. Ostatní sousedy zatím držím v nevědomosti. Časem napravím. Cache je vhodná na výměnu trackovatelných předmětů.
