V roce 1931 představil slavný zlínský architekt František Lydie Gahura protipovodňové řešení pro centrum Zlína – Kudlovskou přehradu. Mělo jít o obrovské vodní dílo světového významu, nicméně rozkradením materiálu a mizernou prací absolventů baťovské školy práce vzniklo něco, co dodnes připomíná lesní louži kříženou s Baťovým domácím bazénem bez filtrace. Gahurův věčný oponent a spolehlivý celoživotní nepřítel architekt Vladimír Karfík, si usmyslel, že si Zlín zaslouží lepší projekt, který v době povodní městu opravdu pomůže a nebude ho obtěžovat žabím kvákáním.
Pro svou přehradu si vybral oblast pod Jižními svahy, odkud povodeň sice nikdy nehrozila, ale zase tady bylo nejpevnější podloží pro ohromou masu vod, se kterou Karfík počítal. Krajinu tam tvarují dvě menší soutěsky, jejichž zatopením by získal plochu o rozloze dvaceti fotbalových hřišť nad sebou. Součástí projektu měla být také vodní elektrárna o výkonu 950 wattů. Ta měla pohánět obrovské ruské kolo situované v oblasti baťovského koupaliště. A architekt nezapomněl ani na rekreační využití nové přehrady – v okolí ulic Nivy měla vzniknout písečná pláž s lehátky, slunečníky a výrobním pásem na podešve.
Tomáš Baťa, známý megaloman, byl projektem přehrady nadšen a ještě týž den, kdy shlédl Karfíkovy plány, mu poslal 200 korun, aby mohl neprodleně začít s výstavbou. Tvrdil, že chce vidět výsledek ještě dřív, než spadne s letadlem. Karfík tedy začal s výstavbou ještě týž den večer. Vzhledem k tomu, že soutěskami neprotékal žádný potok, natož řeka, nebylo třeba vodu odklánět a mohli se zrovna povolat zedníci z blízké restaurace pro stavbu hráze. Vladimír Karfík si věřil. Nějakou dobu pobýval v Americe a seznámil se tam s plány Hooverovy přehrady tak podrobně, že by je mohl klidně nakreslit zpaměti na tácek od piva. Což taky udělal a předal ho zedníkům. Ti, mírně podnapilí a při mizerném osvětlení mžourající na miniaturní nákresek, začali pokládat první cihly.
Stavba hráze a vodní elektrárny trvala rekordně krátký čas. Dělníci poprvé kopli do země v červnu 1931 a poslední cihlu na svou skalku si odnesli už v dubnu 1932. Stavba to byla monumentální – výška hráze 13 metrů, obsah vody v kubických metrech – nula. Jak se ukázalo, nepřítomnost vodního toku sice pomohla se stavbou přehrady, nicméně v celkovém kontextu díla se ukázala jako fatální. Baťa s Karfíkem marně naháněli dělníky s kýbly vody, marně zaříkávali déšť a nepomohlo ani zřízení centrálních záchodků na břehu přehrady. Jak tenkrát trefně prohlásil Gahura – ta přehrada je prázdná jako Karfíkova hlava.
V tu dobu se kolem nové přehrady procházeli dva malí usmrkaní kluci, Hanzelka se Zikmundem. Neměli co dělat, cigarety došly, tak se vydali na svou první výpravu do okolí. Pod hrází uviděli nešťastného Karfíka, jak z blízké studny nosí vodu v kýblu a snaží se o nemožné. Zapátrali v paměti a vzpomněli si na nápad z jedné dobrodružné knihy, kde pomocí proutku našel chudý šejk ropu a stal se bohatým šejkem. Z vrby tedy vyrobili virguli a netrvalo dlouho a na jednom místě v přehradě označili místo, kde je pramen. Karfík tam nedůvěřivě vykopal třináct metrů hlubokou jámu a opravdu, narazil na vodu. Nová studánka měla kapacitu litr vody za hodinu, což už vypadalo veseleji a Karfík rychle běžel domů pro rybářský prut a podběrák.
Ovšem ani tento přítok nestačil a přehrada zela i nadále prázdnotou. Až do osudné noci 3. června 1932. Nad Zlín se přihnala obrovská mračna a spustil se prudký liják, který trval celý den a celou noc. Novou přehradu zaplnil do výše jednoho metru, což už nová cihlová hráz, postavená na kant, nevydržela a zhroutila se. Záplavová vlna z protržené přehrady se prohnala přes Sokolskou ulici, kde napáchala velké škody. Posunula dvě psí boudy (psi se naštěstí neprobudili), odnesla jedny hrábě a vytopila zahradní jezírko i se žábou. Když se vlna dostala až do Januštice, zvýšila její hladinu podle pamětníků o celé dva centimetry. Zajímavé také je, stihla vyrobit i několik wattů ve vodní elektrárně a pootočila ruské kolo u koupaliště o dvě kabinky dopředu.
Tomáš Baťa, naštvaný, že za měsíc má spadnout s letadlem a vlastní přehrady se nedožije, nařídil přísné vyšetřování katastrofy. Hlavními viníky byli označení tři náhodní zedníci a i přesto, že škoda na majetku nebyla nijak valná, byli tito pracovníci odsouzeni a poté zastřeleni nedaleko protržené hráze. Komunistický režim, který chtěl po roce 1948 jejich smrt interpretovat jako zločin proti dělnické třídě, postavil na památku tří zastřelených zedníků nedaleko místa exekuce jadernou střelnici. Tak neslavně tedy skončila druhá zlínská přehrada Dvě soutěsky.
Dnes je na místě bývalé přehrady zarostlé údolí kryté listnatými stromy rostoucími po úbočí bývalých břehů. Keška byla kvůli bezpečnosti přesunuta z objektu bývalé vodní elektrárny o kus dál, nedaleko vodního pramene objeveného Hanzelkou se Zikmundem. Původní umístění se nacházelo příliš blízko občasně využívané jaderné střelnice. I nadále proto platí, pokud uvidíte podezřelý záblesk, lehněte si nohama směrem k výbuchu a na hlavu si nasaďte igelitový pytlík. Nevalný signál GPS na lokalitě si pro jistotu pojistěte nápovědou. Krabička má víčko, které se šroubuje tak, jak je zvykem v této části spirálního ramene naší galaxie a to proti směru hodinových ručiček. Ulice Nivy IV je sice soukromá komunikace a při příchodu zespodu uvidíte ceduli ZÁKAZ VSTUPU. Nemusíte se bát, průchod je běžně používaný, jde spíš o to, aby se ulice nestala průjezdnou pro zkrácení cesty z Jižních Svahů na Vršavu.
Karfík plánuje demolici Gahurovy stavby
Baťovi dělníci nastupují směnu před restauračním zařízením
Čínská přehrada Tři soutěsky, volně inspirovaná Karfíkovými plány