"
Pokaždé, když míjím zdymadla na Střekově, uvědomím si, jaká je to povedená technická stavba. Díky ní se povedlo zbezpečnit a splavnit jedno z kdysi nejrizikovějších míst pro lodní dopravu na řece Labi.
Práce na ní začaly v roce 1923 a skončily rokem 1935. Vznikla tehdy jedna z nejmodernějších staveb tohoto druhu nejen v republice, ale i v Evropě. Navíc kombinována s vodní elektrárnou.
A víte, že by asi dnes vypadala jinak, nebýt jednoho kluka, kterému bylo tehdy jedenáct? Ne, nečekejte vyprávění, jak ji konstruoval či navrhl, příběh je daleko pestřejší a bohužel i typický pro minulé století.
Jeho maminka na něj volala Bedřichu a táta zas Frici, to kdysi v tomto kraji nebylo naprosto nic zvláštního. Češi i Němci zde žili do určité doby ve shodě, sdíleli spolu radosti i strasti, co přinášel život v pohraničí.
Bedřich Dědek se narodil v roce 1934 v Ustí nad Labem ve čtvrti Klíše. Otec byl německé národnosti a matka původem z Českých Budějovic zas české. Doma se hovořilo oběma jazyky, tak jak to bývalo vždy zvykem. Jeho rodiče přivedla do města právě stavba zdymadel, kde otec získal práci jako elektrikář.
Nastává rok 1938 a město se dostává do sféry německé říše. Otec jako nepostradatelný technik na zdymadlech, kde pracoval již od výstavby, je zproštěn vojenské služby a zabezpečuje strategickou vodní dopravu. To mu sice nejspíš zachrání život, ale není to žádný med. Jako bývalý člen Sociální demokracie a navíc s manželkou Češkou to nemá jednoduché. Takoví lidé jsou pod dozorem.
To se naplno projeví v roce 1944. Během spojeneckého náletu Bedřichova maminka posílá chlapce s jídlem ke skupině sovětských válečných zajatců, kteří byli poblíž nasazeni na práce. Těžce ji totiž šokovalo, jak zajatci z hladu jedí kůru ze stromů a žvýkají trávu. Zajatý voják Rudé armády neměl totiž, na rozdíl od jiných národností, v německém zajetí žádná práva.
Toto lidské gesto však nezůstane nepotrestáno, sousedi je ihned udají a Bedřich si prožije dost krušných chvil na úřadovně gestapa. Po nějaké době je propuštěn, ale potrestán je jeho otec, je odveden na nucené práce do Žatce.
Začátkem května je propuštěn. Tou dobou už je město vzhůru nohama. Je přecpáno uprchlíky, válečnými zajatci i vězni a do toho všeho se od Děčína blíží Rudá armáda. Ke zdymadlům přijíždí nákladní auto, osádkou jsou vojáci SS s jednoznačným úkolem: zničit zdymadla, zaplavit vodou přístup do Ústí. Za jakoukoliv cenu, včetně obětí na civilním obyvatelstvu.
Starousedlíci začnou vyjednávat, už to je řádná odvaha. Nálože jsou totiž již umístěny na místa a plně funkční. Během dohadování řekne Bedřichovi jeho otec, aby vzal štípačky a přestřihl drát k náložím tak, aby ho přitom nebylo vidět.
Během bouřlivé diskuze otce s SSmany se to Bedřichovi povede, jedenáctiletého „smrkáče“ si SSmani nevšímají. Zdymadla jsou zachráněna a s nimi i stovky lidských životů.
Je po válce, ale mír a klid nenastávají. Alespoň ne pro Bedřichovu rodinu. Otec je krajně podezřelý jako Němec a dost dlouho trvá, než je mu přidělen oprávněný status antifašisty. Babička skončí v divokém odsunu. Celá rodina z neznalosti situace prožívá od nově příchozích řadu ústrků a křivd. Otec přijde i o práci na zdymadlech. Stačí málo, nemluví plynně česky.
Bedřich to snáší dost trpce, také nemluví plynně česky, ale tak jak hovoří sudeťáci (starší generace jistě pamatuje). Není to úmysl, neměl se kde naučit čisté hovorové češtině. Navíc otec Němec, to je krajně podezřelé. Ve škole si vytrpí od učitelů a nově příchozích spolužáků své.
Jednou je ve škole zadána slohová úloha, kde mají žáci popsat svůj největší zážitek. Bedřich popíše, jak s otcem zachránili zdymadla. Učitel mu vmete do tváře, že miluje Němce a on na jeho místě by je nechal utopit. Marně argumentuje Bedřich, že město bylo plné nejenom Němců, pro učitele je prostě podřadný.
Aby ho ponížil ještě víc, nechá slohovou práci kolovat po třídě. Ne proto, aby ji ostatní mohli číst, ale aby se mu vysmáli. Bedřich totiž ještě zcela neovládá český pravopis. Papír se prostě červená zatrženými hrubkami. Nikoho přitom nenapadne, že za války je nejbližší česká škola až v Bohušovicích v protektorátu.
To je naposled, kdy se příběh o zdymadlech dostane mimo rodinu. Teprve až v roce 2007 se veřejnost dozví o jejich činu.
Bedřich Dědek se vyučí elektrikářem a přestěhuje se do Velvět, kde získal práci v chemičce. Zemřel v roce 2008.