|
Chodníčky
Povím vám příběh o jedné tajné lásce.
Bylo to v dobách, kdy ještě na Vinicích nikdo nebydlel, ale Vysoké Mýto se již mohlo pyšnit svými majestátnými věžemi. Ta láska byla tak tajná, že ani oni si o ní nikdy neřekli. Bylo jim spolu tak dobře, trávili spolu každou volnou chvíli, mlčeli a nebo si povídali, plánovali a nebo toužili. Kdo už dnes ví …
Ale je jasné, že volného času měli až navečer, až na statku ustala práce a hospodář dal čeledínům volno. Tehdy začali chodit z Mýta na Vinice. Mohli tak odtud krásně pozorovat západ slunce za mýtskými věžemi.
Jednou je ale něco rozdělilo. Byla to společenská povinnost. Dnes už ani přesně nevíme, jestli to byla rozdílnost stavů nebo něco jiného. Co víme jistě ale je, že to bylo něco zvenčí a že to způsobilo rozlomení něčeho tak křehkého, čemu se láska říká.
Je také bezesporu jasné, že co navenek rozděleno bylo, uvnitř tiše vroucně sílilo. Zatímco jedno odlomené srdce odcestovat muselo, druhé odlomené srdce stále chodilo každý večer na západ slunce nad Mýtem se dívat.
Jednou se toto osamělé srdce rozhodlo svoji lásku navždy zachovat a tak podél vyšlapaného chodníčku vysázelo stromořadí.
Dnes už dávno, dávno tomu, co z Mýta na Vinice chodila naše srdce plná tajné nevyřčené touhy, je i velice dávno tomu, co si sem samotné srdce každý večer pěšinku procházelo. Ale stromy rostly a sílily a rostou a sílí do dnes.
Stejně tak jako jsme se s vámi podělily i o tuto tajnou lásku, podělíme se s vámi i o krásu statných stromů.
Prosím, kochejte se …
|