Proč si nemáme brát věci osobně? Vždyť nás to odmalička někdo učil. Od malička jsme byli vychováváni k tomu, aby jsme si budovali pocit osobní důležitosti, vše bylo postaveno na egu, odmala slýcháváme větu:"Musíš TO někam dotáhnout". Ovšem nikdo už neřekl co a kam, jediné co bylo jasné bylo to, že to bude namáhavé. Případně: "Musíš to dotáhnout co nejvejš". Ivan Vyskočil se této větě věnoval a zamyslel se, jak asi to TO vypadá a kam se to TO má táhnout. A tak si to představil tak, že na nejvyšší bod dáme kladku, na jeden konec přivážeme závaží, druhý konec uchopíme a táhneme. A jak táhneme, tak se bortíme dolů, až jsme úplně ve sračkách, ale to nevadí, protože jsme tam to TO dotáhli.
Pocit osobní důležitosti nás pak dohání k přesvědčení, že když nás někdo z něčeho nařkne, tak si to samozřejmě nesmíme nechat líbit. Někdo nás nařkne:"Ty jsi ale debil!". A jak mi zareagujeme? "Prosim tě já jsem debil? To ty jsi debil". No samozřejmě. Žijeme v systemu oko za oko, zub za zub. To si nesmíš nechat líbit. To mu musíš vrátit, případně musí přijít trest. Na světě je 7 miliard lidí, jedna osoba nám toto řekne, ostatní lidé z těch 7 miliard si to ani nemyslí, možná si to myslí o něm, ale naše ego tady teď vyloučí všechny ostatní lidi a soustředí se jen na toho jednoho. A přitom se ta věta týká jeho. Vždyť on to řekl. On to ze sebe vypustil. Je to jeho energie.
Buddhy se jednou na svých cestách ptali:"Prosim tě Buddho, jak to děláš? Oni jsou tady teď na tebe lidi zlí a ty jsi přesto laskavý a usmíváš se" a Buddha odpověděl:"Když Ti někdo dá dárek a ty ho nepřijmeš, čí bude dárek?"
No jo, ale my si to přece nemůžeme nechat líbit. Odmalička máme vštípeno, že si to přeci nesmíme nechat líbit. Když to někdo flusne na tebe, musíš to na něj flusnout zpátky. Flus,flus,flus,flus,flus. A ono taky jde o to, kdo to flusnul. Když je to náš nadřízený, tak tomuto přeci nemůžeme vrátit. To možná tak nějak oklikou. A tak to flusneme na svého podřízeného. Ten zase na jeho podřízeného. A ten žádného nemá, tak to flusne doma na manželku. Ta to flusne na nejstarší dítě. To to flusne na nejmladší dítě. Pak už tam nikdo není, tak to odnese pes nebo děda. A my si neuvědomujeme, že šíříme negativní energii dál a ta se šíří jako lavina a škodí dál. A často pak říkáme, že se nás to dotklo. Dotkne se to naší duše a zanechá to v nás ránu. A někdy si to pamatujeme třeba 5 let. Jakto? No protože naše tělo je plné těchto flusanců, které jsou plné jedu, který v nás zůstane a rána se zanítí. A když máte na sobě malý zanícený boláček, tak stačí pouhý dotek a pak vás bolí. Takto silně jsou citlivá naše emocionální těla. Vzniká to samozřejmě už v dětství, časem se na to nabalují další a další flusance. Toltéci tomu říkají "Systém šíření emocionálního jedu."
Tato druhá dohoda nás tedy učí to, aby jsme si věci nebrali osobně, protože když si budeme věci brát osobně, tak nám ty věci budou ubližovat a trápit nás. Pokud této negativní energii nedovolíme, aby naší mysl zaměstnala, nebudeme si brát věci osobně, energii nepřijmeme a nás negativně neovlivní.
Keš je součástí série keší Čtyři dohody. Nezapomeňte si opsat bonusové číslo na titulní straně log booku, budete ho potřebovat k nalezení bonusové keše Pátá dohoda.
Zde si můžete poslechnout divadelní představení Jaroslava Duška, ze kterého jsem čerpal a které vám úplně krásně všechny čtyři dohody vysvětlí a zároveň vás velmi pobaví: Čtyři dohody
Další keše v sérii:
Čtyři dohody: 1.Miřme slovy přesně
Čtyři dohody: 3.Nevytvářejme si falešné domněnky
Čtyři dohody: 4.Dělejme vše, jak nejlépe dovedeme