Keš se nachází na kopci Strážka, který se i přes svou nevelkou nadmořskou výšku (517 m.n.m.) poměrně vyjímá nad městysem Okříšky. Nachází se přímo na křižovatce železničních tratí. Z vrcholu kopce je nádherný výhled na celé Okříšky i jejich okolí. Od východu vede až na kopec pohodlná cesta, po které jsme na kopec došli i s kočárkem.
Samotná keš je umístěna těsně pod vrcholem kopce. Krabička je ukryta ve speciální schránce, v jejíž útrobách jí chrání důmyslný mechanismus. K jejímu vyjmutí není potřeba žádných nástrojů, ani násilí!
Přečti si "ptáčku" hint a pak bude vše jasné.
Jsi-li vzrůstu přízemního, jdi raději ve dvojici. Na zemi nic nehledej... ;-)
Při vracení krabičky zpět na místo opět nepoužívej ani malé násilí, ať nám keška dlouho vydrží.
Bohužel se mi nepodařilo nalézt žádné informace o kopci Strážka, tak připojuji alespoň něco informací z historie městyse Okříšky, který je ze Strážky jako na dlani.
Starší dějiny Okříšek a název obce
Okříšky leží v části Českomoravské vysočiny, kde osídlování původního pralesa probíhalo tzv. vnitřní kolonizací Slovanské obyvatelstvo přicházelo ze staršího sídelního území kolem soutoku Rokytné a Rokytky kolem poloviny 12. století, jak ukazují archeologické, toponymické a jiné studie.
Staré správní středisko v sousedních Přibyslavicích je písemnými prameny doloženo již ve 20. letech 13. století. Z ''přibyslavických listin'' se dovídáme o existenci okolních vesnic Číchova, Nové Vsi, Petrovic, Zašovic, Radonína, Brabsouz již k r. 1234, starší je zmínka o vesnici louckého kláštera v Pokojovicích k r. 1190. V roce 1256 existovaly také Heraltice - Radslav z Heraltic svědčil na listině Přemysla Otakara II.
První zmínka o Okříškách pochází až z r. 1371. V tomto roce vydal markrabě Jan Jindřich, bratr císaře Karla IV., testament, v němž rozdělil markraběcí majetek mezi své tři syny. Janu Soběslavovi mělo připadnout zboží rokštejnské - hrad s několika vesnicemi včetně ''Ockrziessicz''. Že se nejedná o Okřešice, které ostatně vždy patřily třebíčskému klášteru, svědčí příslušnost Okříšek k Rokštejnu v r. 1466. Noví majitelé Brtnice a Rokštejna Valdštejni se tehdy ohradili proti intabulaci Okříšek Mikuláši z Petrovic, z důvodu jejich dřívější náležitosti k hradu Rokštejnu. Ze zápisů zemskodeskových také vyplývá, že Petrovští měli k hradu osazovat službu, že byli pravděpodobně many majitelů rokštejnského panství.
Nejstarší dochovaný tvar jména obce vede k domněnce, že se původně jmenovala stejně jako nedaleké Okřešice (odvozeno od osobního jména Okřeša - od staročeského vzkřísiti) a zdrobněním a vnitřním dloužením vznikly Okříšky. Vzhledem k tvaru názvu k r. 1466 ''Osskrzieczky'' se spíše usuzuje na odvozeninu od osobního jména Oskora (od slova skor - rychlý). Nebo osada dostala jméno po dočasném zpustnutí a obnovení - vzkříšení?
V pramenech od 15. století se dále vyskytují Okříšky různě psané, od 18. století nastupuje moderní Okříško, po vzniku ČSR se důsledně používalo Okříšky. Ovšem s výjimkou období protektorátu. V oficiálním styku nařídil jihlavský landrát používat název Klein Warterberg (Okřešice se jmenovaly podle blízkého dvora Wartenberg).
R. 1466 nechal král Jiří z Poděbrad zapsat někdejší manské zboží v Petrovicích a Okříškách Mikuláši z Hrochova do dědičného vlastnictví.
Petrovští z Hrochova - vlastně z Rochova (v erbu měli starou šachovou figurku roch) - drželi Okříšky do r. 1540, kdy je vnučky Jana z Hrochova Apolena a Dorota z Janovic prodaly Milotovi Herynkovi ze Slupna. Za Petrovských došlo k přebudování tvrze na návrší nad Okříšským potokem v pozdně gotickém slohu. Při tvrzi se soustředilo panské hospodářství ve dvoře, svou nezanedbatelnou roli hrála jistě již v této době soustava rybníků.
Renesanční tvář dostalo okříšské panské sídlo za dalšího majitele Jindřicha Rechemberka ze Želetic. Dodnes je pod padající omítkou zřetelná sgrafitová výzdoba. Když posledně jmenovaný pán prodával statek Okříšky Sibyle Slavatové v r. 1617, uvádí se v soupise příslušenství vsi a tvrze poplužní dvůr, pivovar, mlýn, rybníky, poddaní se svými poddanskými závazky včetně robot, které byly již v předbělohorském období pravidelné na malých panstvích.
V pobělohorském období drželi Okříšky krátce Březničtí z Náchoda, ale již v r. 1629 je kupuje Vít Jindřich Port z Arlesberka a v zemskodeskovém zápise je vedle tvrze poprvé zmíněn kostel, dále se vypočítavá v příslušenství: pivovar, vinopalna, dvůr s mlýnem, pole a další porostliny i poddaní s robotami a jinými závazky.
Sňatkem s vdovou Evou Rosinou Portovou přešlo zboží okříšské na vojenského komisaře jihlavského kraje Jana Jakuba z Levese. Jeho syn Jan Vilém s manželkou Annou Alžbětou (Elisabeth) z Horneka zřejmě nechali přestavět kostel - reliéf s jejich erby byl zazděn nad vchodem a při přestavbě kostela koncem minulého století nad novým vchodem. Reliéf nese letopočet 1673.
Za pánů z Levese se v r. 1679 konala na okříšském statku lánová vizitace, při níž byl sepisován poddanský majetek za účelem zdanění. Lánový rejstřík dokládá existenci 19 usedlostí, z nichž 9 patřilo menším sedlákům, zbytek byli chalupníci. Přes drancování kraje v průběhu třicetileté války byla vesnice tou z méně postižených. Dvě k r. 1656 evidované poustky do lánové vizitace již obsadili noví chalupníci.
Další pán Okříšek, Kryštof Pavel Věžník, druhý manžel Elišky z Levese, vlastnil také sousední Pokojovice a s nimi Okříšky sdílely další osudy. Ve prospěch zadlužených sirotků byly obě vsi r. 1706 prodány Norbertu Lvovi, šlechtici Hochovi. Ten nechal pro okříšský kostel ulít menší zvon, který dodnes slouží spolu s větším a starším zvonem.
Filip Ignát, rytíř Hoch, prodal Okříšky Karlovi Heřmanu z Heldenherzu a po jeho smrti je i s Pokojovicemi koupil majitel rozsáhlého brtnického dominia Tomáš Vincinguerra Collalto. Tvořily samostatný alodní statek a v bývalém zámku sídlila správa statku.
O životě vesnice v polovině 18. století vypovídá sumář tereziánského katastru: eviduje 11 sedláků, 10 chalupníků a 8 rodin podruhů s jejich majetkem i povinnosti včetně robot a naturálních dávek. Větší polovinu orné půdy zabírala panská pole, na nichž poddaní robotovali. Sedláci 4-6 dní, ostatní 1 den v týdnu. Z nájmů včetně mlýnů plynulo vrchnosti 350 zlatých, z naturálních dávek poddaných se uvádí příze, slepice a vejce. Panský dvůr vykazoval mimo běžné zisky polního hospodářství chov kaprů a výrobu piva.
Ve 40. letech 19. století, těsně před velkými revolučními změnami, se pracovalo na stabilní katastru. Vceňovací komise po sobě zanechali operáty, v nichž se vedle podrobné klasifikace půdy podrobně popisují veškeré poměry obcí. Podle vceňovacího operátu žilo v té době ve vsi v 72 domech 523 obyvatel. Ze 123 rodin se živilo 23 zemědělstvím, 11 řemeslem, 3 obojím, 3 různými ručními pracemi, 83 námezdními pracemi. Jmenováni jsou 2 mlynáři, 2 kováři, řezník, bednář, švec a kolář.
Po revoluci 1848 přešla správa obce z vrchnostenského úřadu na obecní samosprávu s rozsáhlými veřejnými povinnostmi, na jejichž finanční krytí se těžko získávaly prostředky, nestačilo neustálé navyšování přirážek k přímým daním a drobné obecní podnikání, dluhy postupně narůstaly.
Robota a ostatní poddanské povinnosti byly po revoluci zrušeny, některé ovšem za náhradu, a bylo třeba je dlouhodobě splácet. Na panském dvoře nahradili robotníky deputátníci, sezónní dělníci a početnější čeleď. Zbytkový statek, cihelna a pila zůstaly Collaltům v Okříškách i po 1. pozemkové reformě konané poč. 20. let tohoto století. O celý majetek včetně lesů je připravila teprve konfiskace v r. 1946. Po ní založili deputátníci ve dvoře prosperující výrobní družstvo, jediné v Okrese Třebíč. Přeměna v JZD v 50. letech však neproběhla příliš šťastně.
Rozhodujícím způsobem zasáhla do dalšího rozvoje obce železnice. Přinesla trvalý nárůst počtu obyvatel a domů, rozvoj živností, obchodu, školství, kulturního a společenského života. První vlak zastavil na novém okříšském nádraží při zkušební jízdě na úseku Severozápadní dráhy z Jihlavy do Třebíče - Starče dne 26.3.1871. Dráha spojovala po úplném dokončení Vídeň s Prahou a dalšími městy v severních a severovýchodních Čechách, procházela Znojmem a Jihlavou. Chudou železniční síť Českomoravské vysočiny doplnil úsek transversální trati Brno - Okříšky, jejíž část, uhelná dráha Brno - Boží Požehnání, sloužila již od r. 1856.
Usek z Božího Požehnání (Zastávky u Brna) do Okříšek vystavěla Společnost státní dráhy během jednoho roku a zprovoznila 4.7.1886. Třebíčská kronika líčí uvítání slavnostního vlaku v Třebíči a banket uspořádaný pro představitele státní dráhy, města Třebíče a dráhy v okříšské drážní strojovně.
Vlastní nádražní budovy (starší je menší budova, v níž je dnes v přízemí bufet) stojí uprostřed kolejišť obou tratí. Ve směru od Brna patřila pravá část nádraží Společnosti státních drah, levá Severozápadní dráze. Kolem nádraží vyrostly další provozní budovy, kasárny a obydlí zaměstnanců, významný počet obyvatel získal na dráze zaměstnání, železničáři se organizovali v několika odborových skupinách, měli svůj vlastní konzum.
Obec se původně rozšiřovala od původní osady rozložené kolem rybníka pod zámkem ponejvíce směrem k nádraží a kolem silnice k Třebíči.V meziválečném období vyrostla sídliště na Skalce a na Tržišti. Ulice k nádraží se stávala obchodní tepnou s výstavnými domy. Proti nádraží vybudoval nádražní restauratér Josef Dvořáček v polovině 20. let hotel, vedle stál starší domek Klimentů, v domě poštmistrování Jana Klimenta sídlo poštovního úřadu (dnes budova obecního úřadu). Tato ulice byla před válkou jedinou pojmenovanou, od r. 1932 nesla jméno Tyršovo. Rozšiřoval se počet a druhy živností na několik desítek, v meziválečném období vedle sebe působilo i 5 hostinců, 7 řezníků, 3 pekaři, 3 holiči, 2 mlynáři, několik obchodníků, cukrářů, tesařů, strojníků, autodopravců, drogista, zahradník a majitelé dalších živností.
Z větších podniků se sluší jmenovat panský lihovar vybudovaný při panském dvoře v r. 1882, po první pozemkové reformě byl združstevněn pachtem. Na půdě velkostatku vybudoval v letech 1883 - 92 brněnský podnikatel František Engelmann velký pilařský podnik. Stával mezi rybníkem Ohradou a železniční tratí, a než r. 1934 vyhořel, vystřídalo se v něm několik nájemců, poslední firma Brož a Entler.
Nový dřevařský a pilařský závod vyrostl počátkem 40. let při cestě do Přibyslavic. Pila Jaroslava Ampapy byla po znárodnění postupně začleněna do různých národních podniků, po pádu komunismu se vrátila do rukou zakladatelovy rodiny.
Podobný osud měla továrna na výrobu knoflíků bratří Dosedlových. S výrobou začali v Okříškách po příchodu z Opatova v r. 1935. Počátkem 40. let koupili na Tržišti pozemek a na něm vybudovali továrnu a postupně ji vybavili nejmodernějšími stroji. Slibný poválečný rozvoj, umožňující také export na západní trhy, byl násilně přerušen zabráním budovy pro výrobu ponožek borovinskými Závody Gustava Klimenta počátkem r. 1951.
Parní cihelna při rozcestí silnic do Heraltic a Zašovic se rozšiřovala a modernizovala v průběhu 20. a 30. let a vzhledem k rozsáhlé výstavbě měla v samotných Okříškách dostatek odběratelů. Cihly se v závodě vyráběly až do 70. let, odkdy se budovy využívá jako skladu a prodejny stavebnin.
Kromě menších stavebních firem působila v Okříškách a okolí nejvýrazněji firma stavitele Roberta Skály, který mimo jiné provozoval, podobně jako Matějkovi, cementárnu. Robert Skála stavěl rodinné domky na Tržišti, realizoval v r. 1925 přístavbu školy, budoval hasičské skladiště a za velmi složitých finančních poměrů obce také obecní nájemní dům na Skalce. V r. 1939 - 40 pracoval na stavbě nové sokolovny.
Obecní hospodářství trpělo v meziválečném období citelným nedostatkem peněz.Provoz obecního kamenolomu na Skalce, neparné výnosy z nájmů pozemků, rybníka Ohrady, obecní váhy a hostince a nevysoké zisky z dobytčích trhů konaných od r. 1923 čtyřikrát a od r. 1926 šestkrát ročně, spolu s nejvyššími možnými přirážkami k přímým daním, nestačily na zabezpečení výdajů.
Po nákladné přístavbě školy a elektrizaci ve 20. letech přišla hospodářská krize a finančně vyčerpaná obec se musela vedle svých chudých postarat také o četné nezaměstnané, jichž bývalo až kolem stovky. Dluh obce vzrostl počátkem 30. let po výstavbě silnice k Loudilce, organizované na podporu zaměstnanosti. Věřitelem byla především Městská spořitelna Třebíč a Spořitelní a záloženský spolek v Okříškách.
Rostoucí obec potřebovala stále větší školu. Původní jednotřídka, zřízená r. 1864 ve staré radnici, brzy nestačila, nová budova školy vyrostla v letech 1890 - 91. V r. 1925 došlo při rozšíření školy na újezdní měšťanku k rekonstrukci a přístavbě školní budovy, k větším přístavbám se přistoupilo až po válce.
K významnějším zařízením působícím v Okříškách patří dále poštovní úřad, založený r. 1885. První zprávu o obsazení četnické stanice jsem našla k roku 1877. První státní zdravotní obvod po četných dřívějších intervencích získaly Okříšky r.1914, od r. 1923 zde působila též Péče o matky a děti a porodní asistentka.
V roce 1913 získala obec i samostatnou duchovní správu v osobě expozity Jana Kocmana, dosavadního kooperátora heraltické fary. Na plánovanou farní budovu se nedostávalo po dlouhá léta prostředků, a tak se z obecního rozpočtu alespoň platilo nájemné za ubytování duchovního správce v soukromém domě.
Od konce minulého století se bohatě rozvíjela spolková činnost. K nejstarším patří čtenářský spolek Palacký, který splynul r. 1912 se Sokolem. Sokolský odbor, od r. 1923 středisko VII.okrsku župy plk. Švece, horlivě působil na poli tělesné výchovy, kultury i politiky. Sokolové iniciovali r. 1918 vznik okříšského národního výboru, jehož členové zajišťovali pořádek v převratové době zejména kolem nádraží, aby zabránili rabování a odvozu českého majetku. R. 1923 otevřená dřevěná sokolovna na podzim 1938 vyhořela, do dvou let však byla nahrazena zděnou novostavbou. Pověstná a do současné doby přetrvávající je činnost sokolského divadelního souboru, od r. 1924 se v sokolovně provozuje kino.
Ještě starší tradici má okříšský hasičský sbor založený předními občany v čele se starostou v r. 1894. Také hasiči provozovali nesčetné kulturní podniky, aby získali prostředky na doplnění výstroje a výzbroje, k níž patřila od r. 1926 první motorová stříkačka :-)
-- Čerpáno z oficiálního webu městyse www.okrisky.cz--
