Prase divoké
Prase divoké (Sus scrofa) je velký sudokopytník z čeledi prasatovití. Jeho domovinou je velká část Evropy a Asie, ale člověkem byl zavlečen i na jiné světové kontinenty.
Jedná se o typického všežravce, který k životu preferuje staré lesní porosty. Prase divoké bylo vždy významnou lovnou zvěří, díky čemuž se velmi často objevuje ve folkloru. Je také předkem prasete domácího, které se chová pro maso a tuk.
Popis
Prase divoké je poměrně velký sudokopytník. Dospělí samci dorůstají 120 - 180 cm a v kohoutku měří 55 - 100 cm. Jejich hmotnost je značně různorodá a v jednotlivých oblastech se viditelně liší, v průměru však činí 50 - 90 kg. Ve Francii byl v roce 1999 zastřelen samec vážící celých 277 kg, v Rumunsku a Rusku byli několikrát zaznamenáni i samci s hmotností téměř 300 kg.
Vzhledem k poměru těla má prase divoké nápadně velkou hlavu a relativně krátké končetiny. Jeho srst je tvořená hustými štětinami, které ho chrání před nepříznivými vlivy. Její zbarvení kolísá mezi tmavošedou přes hnědou až k černé. Během zimy je srst výrazněji hustší a tmavší. Selata jsou zpočátku hnědá a světle pruhovaná. V této fázi života se selata nazývají markazín.
Mezi další nápadné znaky prasete divokého patří jeho čtyři výrazné trojhranné špičáky, jež se při dorůstání zahýbají vzhůru. Slouží hlavně jako účinná zbraň při soubojích. U samců dorůstají obvykle 20 cm, ve výjimečných případech však mohou dorůst až do délky 30 cm. Spodní špičáky kňourů myslivci nazývají páráky a menší horní špičáky klektáky. U samic jsou viditelně menší a směřují směrem nahoru výrazně mírněji, navíc pouze u starších jedinců.
Prase divoké má skvěle vyvinutý čich a sluch, jeho nejhůře vyvinutým smyslem je zrak.
Rozšíření
Nejenže je prase divoké daleko nejrozšířenějším zástupcem celé své čeledi, ale navíc patří – a to díky zásahu člověka - i mezi nejrozšířenější pozemské savce. Jeho areál rozšíření se v průběhu staletí značně měnil a v mnoha oblastech, kde byl dříve běžný (Dánsko, Egypt, Irsko, Norsko), byl vyhuben, do některých byl naopak zavlečen a hojně se zde vyskytuje dodnes. Jeho domovinou je téměř celá Evropa s výjimkou velké části Skandinávie a Velké Británie, kde byl vyhuben a později reintrodukován zpět do volné přírody. Dnes však již obývá všechny světové kontinenty kromě Antarktidy.
Ačkoli je dnes jeho populační trend nejistý, na území mnoha států jeho početnost v posledních letech rapidně stoupla a v některých z nich je již považován za vážného škůdce. Výrazné navýšení početnosti prasat divokých bylo zaznamenáno i v České republice. Je zajímavé, že na našem území byla prasata divoká do 18. století ve volné přírodě prakticky vyhubena a chovala se pouze v oborách. Tento trend přetrval celé 19. a první polovinu 20. století. Teprve po druhé světové válce se v České republice objevila volně žijící divoká prasata, jednalo se o zvířata uprchlá ze zrušených obor i o migranty z území Bavorska a Polska. Divoká prasata se v naší přírodě dokázala výborně adaptovat. Přibližně od roku 1950 počet divokých prasat u nás rapidně vzrůstá a v současnosti je v mnoha oblastech již přemnoženým druhem. V optimálním prostředí přitom připadají zhruba 2-3 kusy/100 ha lesa. Předpokladem jejich šíření je vysoká plodnost, absence přirozených predátorů a schopnost využívat téměř jakékoli dostupné potravní zdroje.
Prase divoké ke svému životu preferuje zejména staré listnaté lesy s bohatým podrostem a s dostatkem příležitostí k bahenním "koupelím".
Etologie
Prase divoké je aktivní zejména v noci, den tráví většinou odpočinkem. Jedná se o skrytě žijící tvory, kteří se díky svým dokonale vyvinutým smyslům většinou velmi účinně vyhýbají přítomnosti člověka. Jejich přítomnost v lese však často můžeme zaznamenat díky jejich bahenním koupelím, ve kterých je bahno v loužích rozválené na velké ploše. Žijí obvykle ve skupinách, které průměrně čítají 20, vzácně až 50 jedinců. Výjimkou jsou pouze staří samci, kteří žijí samotářsky.
Jsou schopni vyvinout rychlost 48 km/h.
Potrava
Prase divoké je typický všežravec. Požírá trávu, hlízy, ořechy, různé bobule, mršiny, kořeny, odpadky, hmyz, malé plazy. Často navštěvuje pole, zvláště kukuřičná, kde dokáže napáchat značné škody. Objevuje se také na smetištích a dokonce v obcích, kde si hledá potravu v okolí popelnic a kontejnerů. Byla pozorována divoká prasata, jak převracejí popelnice a valí je před sebou, aby z nich vysypala odpadky. Právě všežravost je jedním z hlavních předpokladů úspěšného šíření divokých prasat na našem území.
Predátoři
Pro dospělá prasata představuje největší nebezpečí zejména vlk nebo medvěd, selata se mohou zase stát relativně snadnou kořistí rysů, lišek, koček divokých nebo různých dravců, zejména výrů. Velký úbytek predátorů je ve většině oblastí hlavní příčinou jejich rychlého přemnožení.
Rozmnožování
Samice prasat divokých pohlavně dospívají v 8. až 10. měsíci života, samci přibližně ve věku 2 let. Doba páření je značně ovlivněna klimatickými podmínkami, ve střední Evropě však většinou probíhá v rozmezí od listopadu do ledna. Samice je březí 114 - 118 dnů. Ve střední Evropě vychází většina vrhů na období od března do května. Počet mláďat ve vrhu se pohybuje od 3 do 12. Těsně před vrhem se samice odpojuje od své skupiny a zpět se k ní připojuje až v době, kdy jsou již selata odrostlá. Selata neboli markazíni se vyznačují podélně podélně pruhovaným ochranným zbarvením, které ztrácejí koncem prvního roku života. Během péče je přitom velmi ostražitá a v případě bezprostředního ohrožení může potenciálního predátora napadnout.
Prase divoké a člověk
Prase divoké se v lidské kultuře objevuje již od pradávna, většinou jako významný zdroj potravy nebo symbol plodivé síly. Již na z pravěku dochovaných jeskyních malbách můžeme často pozorovat souboj kance s člověkem. Soubojem s nebezpečným kancem později prokázali svou sílu a statečnost i mnozí hrdinové starověkých eposů a pověstí. Většinou, jako například Héraklés, Meleagros, Théseus nebo Bivoj nad kancem zvítězili, někteří, jako například Adónis nebo Diarmuid však byli v souboji kancem usmrceni.
V mytologii kanec také často doprovází bohy, například galskou bohyni Arduinnu, římského Jupitera či řeckou Artemidu, vikinského boha Freye doprovází kanec Gullinbursti se zlatými štětinami, zatímco hinduistický Višnu na sebe v jednom ze svých vtělení vzal podobu kance Várahy. V kance se proměňoval také keltský hrdina Cian, byl však v této podobě zabit syny svého protivníka Tuireana.
Kanec nebo jeho hlava vždy byl i častým námětem erbů, jako symbol plodnosti, síly a statečnosti. Kančími kly zastrčenými v uších či nosních otvorech se odedávna zdobí papuánští bojovníci. Ve starověku figuroval na štítech Řeků i Římanů, korouhvích Galů či přílbách Anglosasů, později se stal součástí šlechtických erbů a v současnosti i znaků několika měst v Německu, Belgii a Itálii.
V keši není tužka, tak si nezapomeňte sebou vzít svojí oblíbenou. Při vyzvedávání keší buďte nenápadní ať vás nikdo nevidí a kešky nám zde dlouho vydrží. Na stezce si užijete dobrodružství. Čeká na vás terén 1,5 ale i 4. A velikost schránek od mikro až po jiná. Tak šťastnou cestu.
Případné reklamace nebo oznámení chybějících keší či popsaných logbooků prosím směřujte vždy přímo k uvedené keši a pomocí odpovídajícího logu (Needs Maintenance nebo alespoň Write note). Pouhé uvedení problému do Found It logu může zapadnout ve velkém množství ostatních logů a tím ho lehce přehlédnu. Zajistíte tak svému snažení maximální pozornost.