Oblast, v níž je základna ARH, skutečně není klidná a bezpečná. Dějí zde tajuplné věci, při kterých běhá mráz po zádech. Mohl bych o tom vyprávět, leta v tomto prokletém kraji mám chatu, ale zatím se mým varováním každý jen smál….
Nejen že lesy se zde jen hemží divokou zvěří a vody jsou plné nenasytných dravých ryb, ale mohu potvrdit, že své rejdy zde provozují nejen špioni a záškodníci společně s pohádkovými bytostmi. Kromě nich se zde vyskytují a v nočních hodinách ožívají dávno zemřelí bojovníci a dokonce si tuto oblast vybrali k přistání i mimozemšťané. Nevěříte, že…
Tak jako mnoho jiných před vámi.
Můžete namítat, že toto vše jsou jen pohádky na strašení malých dětí. Vše se ale stupňuje – v poslední době se zde začaly ztrácet kachny, později i slepice a nyní dokonce i několik lidí. Naivní komisař Trachta to přisuzuje nárůstu kriminality a major Fousáč nasadil na pátrání všechny policejní síly, které má k dispozici – naivkové… Korunu všemu narazil podplukovník Lindbergh se svojí směšnou Akademií, do které láká další a další frekventanty, kteří chudáci netuší, že přihlášením na ARH jdou na smrt… Vím své.
Poslyšte mé vyprávění a klidně si myslete, že jsem blázen. Já jsem vás varoval a mám tedy čisté svědomí. Za vše, co se vám v tomhle prokletém kraji přihodí, si můžete sami.
Chatu u Velké zelené vody mám již spousty let a jezdím sem rád. Nemám sice pro strach uděláno, ale v poslední době po setmění nevycházím ven a vodě se zdaleka vyhýbám. Že není něco v pořádku, jsem začal tušit asi před pěti lety. Tehdy jsem byl na chatě sám a uklízel stromy vyvrácené vichřicí. Překvapilo mne, že kmeny neleží jedním směrem, jak by bylo logické, ale byly povyvraceny a polámány různými směry a hlavně na velice malém území. Uklízel jsem tehdy škody až do tmy a pak si sedl k ohni před chatou, když před půlnocí náhle začal foukat vítr, který se točil dokola a rozdmýchával oheň. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se ale oheň nezbarvil dozelena… Jak vítr přišel, tak zase ustal a současně oheň zhasl. Nad přehradou se pak nesly divné zvuky, něco jako mlaskání, které se pomalu vzdalovaly. Soused rybář mi tehdy říkal, že ty zvuky dělá sumec. Přibližně od té doby začala každoročně voda v přehradě v létě zelenat a pokrývat se hustým zeleným slizem. Rok od roku je to horší a prý je to vlivem růstu řas v důsledku ukládání fosfátů ve vodě. Pchááá… Rád jsem jezdíval za tmy na projížďky po přehradě na lodi, ale pak se mi několikrát stalo, že se loď v tom slizu zastavila a sotva jsem se dostal ke břehu. Pádlo kolikrát ani nešlo z vody vyndat a někdy jej neznámá síla táhla pod loď. Tehdy jsem to přisuzoval těm řasám a na vodu přestal vyjíždět. Ale – pak jsem začal tušit, že vše je trochu jinak…
Po čase jsem se setkal s majitelem asi kilometr vzdáleného vechtru, starým, dobře osmdesátiletým pánem. Při povídání u krbu jsem se zmínil o znečištěné vodě a podivných zvucích. Pán se chvíli usmíval a pak mne pochválil, že se vodě vyhýbám. A za chvíli se rozpovídal – měl velice podobné zkušenosti jako já a dokonce mi prozradil, že odhalil příčinu oněch divných jevů. Bylo to i na mne moc – prý asi před 40 lety v přehradním jezeře objevil podivnou bytost, kterou nazval Hrachorem. Tehdy se také voda pokrývala zeleným slizem, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost, nebylo to tolik, jako je tomu nyní. Jednoho večera líčil na sumce a po nahození udic použil i sumčí vábničku, která vydává zvuky podobné mlaskání. Měl štěstí, zanedlouho cítil, že má na udici velmi velkou rybu a začal ji vytahovat. V tom se nad vodou zdvihl silný vítr a točil vodní tříšť do vírů a ryba jakoby začala více vzdorovat. Muž ale nepolevil a brzy se nad vodou objevil úlovek. Nebylo to ale lesklé tělo sumce, ale zelená fosforeskující hmota se dvěma žlutě svítícími body, která kolem sebe šířila sliz pokrývající hladinu. Prý to byl děsivý pohled, a tak zahodil rybářské náčiní a utekl do chaty, kterou měl kus od vody. Ráno se šel na místo podívat, ale prut ani rybářské náčiní nenašel, jen na vodě bylo spousty zelené hmoty, která zasahovala i skalky na břehu, na nichž zasychala a strašně smrděla. Tehdy se rozhodl, že chatu prodá, a místo ní koupil vechtr v dostatečné vzdálenosti od vody.
Možná by býval prozradil i více, ale já hlupák jsem mu tehdy nevěřil a on, když viděl, že se usmívám, o záhadách přestal mluvit… Upřímně řečeno, tehdy jsem si myslel, že se jedná o bláboly příjemného, ale senilního dědečka.
Dnes už vím, že to byla chyba, ale ten pán už nikdy o Hrachorovi mluvit nechtěl. A přitom je to pravda – Hrachor na Hracholuské přehradě je a je možné, že je to ta nejhorší z podivných bytostí, kteří její okolí obývají. Mám pro toto tvrzení důkaz – dopis očitého svědka Hrachorova řádění, který jsem při plavbě na údržbu svých keší v okolí Butova našel plavat v přehradě v lahvi. Dopis není úplný a byl hodně poškozený, ale následující text se mi podařilo zrekonstruovat. Berte toto varování vážně a Hracholuskám se zdaleka vyhýbejte, neriskujte zbytečně. A pokud přeci jen zvítězí vaše touha po dobrodružství a odvaha a na noční vodní plochu vyplujete, buďte moc a moc opatrní. A kdybyste náhodou Hrachora našli a setkání s ním přežili, dejte mi vědět…
Co bylo psáno v lahvi (přepis zachovaného textu):
… v onen nešťastný den, kdy jsem přemluvil přítelkyni k výletu na kešky na Hracholuskou přehradu a její okolí, se můj život tragicky změnil. Sedím vysoko na skále nad přehradou v úplné tmě a nevím, zda je odtud úniku. Za svitu skomírající čelovky píšu tyto řádky a zprávu hodím v lahvi do přehrady jako varování před strašlivým nebezpečím, které v této oblasti číhá, pro případ, že bych se odsud nedostal živý…
Vše začalo naprosto nevinně, toulali jsme se s přítelkyní Magdou okolím přehrady a radostně odlovovali zdejší keše. Byly mezi nimi i složitější ARH mysterky, a tak jsme se trochu oproti původnímu plánu zdrželi a na přehradu jsme vypluli už za soumraku. Magda již na vodu nechtěla, měla strach z blížícího se večera, ale já jsem nepovolil. Zdejší vodní T5 a hlavně Zrychlený přesun byly neodolatelným lákadlem a obě jsou kousek od Butova, kde jsme měli půjčenou chatu od kamaráda. Již při vyplutí nás překvapilo, jak je zde voda zelená a pokrytá vrstvou řas, které občas dokázaly loď citelně zbrzdit. Opět jsme se dost zdrželi, jako hodně našich předchůdců jsme dlouho hledali jednu z indícií, ale nakonec se povedlo a již za tmy jsme vypluli směrem k finále Zrychleného přesunu. Pluli jsme středem přehrady a náhle voda začala zeleně fosforeskovat, domnívali jsme se, že jsou to ty řasy. Ač byl nádherný poklidný večer, najednou se zvedl silný vítr, který foukal směrem od předpokládaného finále keše, a ohromné vlny strhávaly naši loď zpět k opačnému břehu. Stejně rychle, jak vznikl, se vítr zase utišil, ale loď nebylo možno rozjet, voda se zdála být strašně hustá, skoro z ní nebylo možné vytáhnout pádlo. Nechtěli jsme to vzdát, ale sotva se povedlo loď trochu rozjet, byl zde vítr opět. Současně se před námi objevily tři bílé záblesky a napravo od nich několik zeleně fosforeskujících bodů. Vlny zmítaly lodí a my se zaťatými zuby bojovali s živlem, nechápali jsme, kde se ten vítr najednou vzal…
Vzápětí se voda začala točit a zeleně světélkovat, až vytvořila vodní vír, který ale směřoval z hladiny vzhůru a vtahoval loď ke své špičce kdesi směrem k obloze plné hvězd. Vypadl jsem z lodi a mlelo mne to jako v pračce, snažil jsem se udržet nad vodou a vůbec netuším, co se to vlastně dělo… Voda se táhla jako med, ale přesto se mi podařilo dostat se k téhle zatracené skále, ze které se dá dostat pryč jen přes tu děsivou vodu. Po Magdě ani lodi nikde ani památky, ačkoliv se hladina utišila stejně rychle, jako vznikl ten vír. Vlastně se úplně neutišila, hýbe se ve velkých vlnách a pulsuje, jakoby dýchala. Také začíná zase trochu fosforeskovat... Přibývá a jakoby se zvedá ke skále, na níž sedím. A najednou – PROBOHA, PROBOHA SVATÉHO….
Jak jste již jistě pochopili, na výchozích souřadnicích nic nenajdete, nanejvýš tak Hrachorův zelený sliz, ale to stejně až někdy tak v červenci…
Vaším úkolem bude zjistit, kde pátrání po Hrachorovi začít, vybavit se plavidlem a dalšími nezbytnostmi a pak už jen doufat, že mise bude úspěšná… Tahle keš je zřejmě pro průměrného vodáka brnkačka, ale přesto počítejte s nedobrovolnou koupelí, kterou ani nemusí způsobit Hrachor, a tak si nezapomeňte zajistit telefony a GPS proti namočení a respektujte základní
Bezpečnostní pravidla:
1. Tuto keš nelovte sami, ale nejméně ve dvou, nejen z důvodu pomoci při nečekaném pádu do vody, ale také odlov finále je nesrovnatelně snažší, když budete alespoň dva.
2. Neriskujte a na plavbu si řádně oblečte a upevněte plovací vesty, které po dohodě přes profil můžeme zapůjčit.
3. Zanechte někomu spolehlivému informaci, kam jdete a kdy se vrátíte (odlov od počátku stopování Hrachora - světlušky k Stage 1 - by neměl přesáhnout hodinu), nezapomeňte na uložení telefonů a dalších věcí nesnášejících vodu do vodotěšných obalů.
4. Keš nemusíte odlovit za každou cenu - má pro vás být zážitkem a ne plavbou po řece Styx.
Pro odlov je ideální stav hladiny přehrady zhruba v úrovni "zásobního prostoru"...