Břetislavuv pamatny dub
Legenda o Břetislavu
Byl 20. prosinec léta Páně 1100 večerní nebe zrudlo, jako by z okrajů nízkých mračen stékala krev. Neblahé znamení! Pukata, věrný sluha svého pána, se neklidně ohlédl po knížeti. Všiml si, že vzrušení celodenní divoké jízdy hlubokými lesy vyhladilo vrásky z Břetislavova čela. Kníže míval poslední dobou podivné předtuchy, včera při hostině se dokonce naklonil k Pukatovi a řekl polohlasem: „Někdo mi usiluje o život!“ „Kdo by se opováží, pane?“ vykřikl horkokrevný Pukata a pevně sevřel jílec meče. Kníže se hořce usmál: „Svému osudu nikdo z nás neujde. Prokleli mne…. Vídám je ve snu, ale nemohu spatřit jejich tváře. Zůstávají ve stínu. Už brzy se čas naplní.“
Sjížděli teď jeden za druhým k brodu přes potok. Na bocích soumarů visela vyvržená, mrazem ztuhlá těla několika laní a dokonce divokého kňoura. Lov byl úspěšný a všichni se těšili na pohár horkého vína u příjemně praskajícího krbu. Na protějším břehu jako by se míhal roj světlušek. Brzy bylo jisté, že jsou to pochodně, jejichž třaslavé světlo pronikalo houstnoucím šerem a mámivě jiskřilo na hlubokém sněhu. Ozvala se volání, psi se rozštěkali. „Chvála bohu,“ vydechl Pukata, „pacholci nám vyšli se světlem naproti…“ Kdo asi varoval obyvatele čečenského dvorce, že jejich pán je v ohrožení?
V ruchu, který nastal při setkání obou skupin, si v první chvíli nikdo ani nepovšiml podivného stínu, který se vynořil z vrbových houštin nad potokem. A pak se vše zběhlo v několika vteřinách. Pukata se prudce otočil zpátky, když zaslechl Břetislavův bolestný výkřik. Stačil už jen zahlédnout knížete, jak padá z koně a z břicha mu trčí lovecký oštěp. Propukl zmatek, někteří družiníci se shromáždili kolem svého pána a snažili se hluboko zaraženou zbraň vytáhnout z rány, jiní se zuřivými kletbami přitahovali otěže, točili se na místě a hledali útočníka. Zahlédli štíhlého mladíka, jak se vyšvihl na předem připraveného koně, kterého měl ukrytého v potoční rokli, a tryskem se žene pryč. Několik sluhů se pokusilo skočit mu do cesty, ale vzduchem se zaleskl vrahův tasený meč, kůň se vzepjal a pacholci se rozlétli na všechny strany, někteří se zkrvavenými hlavami.
Vrah nasadil zvířeti ostruhy a spěchal podél řeky Mže. Měl velký náskok před pronásledovateli a nezdálo se, že by ho ještě někdo mohl dohonit. Zapomněl však, že lesní bystřiny, ztékající dolů k řece, vymlely před svým ústím hluboké rokle, zaváté v tuto dobu listím a sněhem. Do jednoho takového výmolu se jezdec zřítil i s koněm a při pádu se nabodl na vlastní meč, který ještě pořád držel v ruce.
Po čase se na hraně srázu objevilo světlo. „Posviťte!“ přikazoval Pukata a opatrně slézal na dno rokle. Sklonil se nad umírajícím. „Lorek“ vydechl překvapeně. Vytáhl z pochvy meč a jediným švihem uťal vrohovi hlavu. Možná ho ani nenapadlo, že tím zkrátil jeho utrpení.
To kníže Břetislav musel prožít ještě den a noc v krutých bolestech, než mu milostivá smrt poskytl úlevu.
Chvatné zabití těžce zraněného vrahavšak vzbuzuje podezření, že ho chtěli umlčet dřív, než mohl prozradit, proč a na čí rozkaz svůj čin vykonal.
Kdo byl Lorek? Jméno zní spíš germánsky. Podle kronikářů patřil Lorek do rodinného klanu Veršovců, jejich vztah k Přemyslovcům se pohyboval v podivných peripetiích mezi službou a zradou.
Kosmas píše, že Břetislav požíval velké lásky u svého národa, a že při pohřbu plakali „kněží i lid, bohatí i chudí.“
Čerpáno z literatury Strážci posvátných cest Otomara Dvořáka
Dub zimni/Quercus petraea je mohutny strom casto s ruzne zprohybanym kmenem a protahlou, nepravidelne utvarenou, mene rozvetvenou, klenutou korunou. Dosahuje mensich dimenzi nez dub letni, vysky 30 až 40 metru a prumeru kmene do jednoho metru. Doziva se nekolika set let. Nema mohutnost dubu letniho, je spise stihlejsi. Borka je cernoseda, hrube rozbrazdena soustavou ryh a trhlin. Listy jsou stridave postavene, kratce rapikate, siroce obvejcite, dlouhe až 16 centimetru, siroké 10 centimetru. Na bazi jsou klinovite, na lici lyse, na kazde strane maji 5 až 9 nehlubokych laloku, jsou temer symetricke. Samci kvety jsou v previslych jehnedach, samici kvety temer přisedle a drobne. Plody zaludy jsou kratce stopkat ci prisedle s pyritou tenkostennou ciskou. Korenova soustava se nevyznacuje vyraznym kulovym korenem, presto je dobre vyvinuta a stromy odolavaji vyvratum. Jeho lidovy nazev je drnak.
