Někdy kolem roku 1820 se začal asfalt používat na chodníky. První asfalt byl přirozeného původu, těžil se na Trinidadu, v Alpách a na řadě dalších míst. Hovoříme sice o „asfaltu“, ale ve skutečnosti se jedná o řadu vzájemně odlišných bitumenů různého složení a různého chování. Podobně rozmanitá byla technologie jeho zpracování.
Asfaltový chodník byl velký, s nadšením přijímaný vynález. Nejenom, že chodcům umožňoval pohodlnou chůzi, ale zároveň město izoloval od škodlivé podzemní vlhkosti. Tehdy se ještě věřilo, že nakažlivé nemoci mají svůj původ v parách, které stoupají ze země.
Cesta k asfaltové silnici trvala další dvě desetiletí. Asfalt se v létě rozehříval a byl hněten úzkými obručemi kočárů a drožek. Kolem roku 1850 byl asfalt již běžně k vidění v ulicích Berlína a dalších evropských měst. Konečně se mohli vést zamilované či hořké rozhovory přímo na ulicích, aniž by se kdo rozptyloval obavami, do které louže šlápne. O něco později asfalt vytvořil ulici jako dětské hřiště.
To dnes dávno není pravda, na ulici si již nikdo nehraje s míčem, nikdo zde nekreslí křídou a neskáče „panáka“. Asfalt dal, asfalt vzal.
V letech 1920–1930 vidíme na plakátech italského automobilového klubu nejenom auta, ale také asfalt. Obojí bylo znamením pokroku – moderní dopravní prostředek se přece musel pohybovat po hladkém, bezprašném povrchu. Navíc benzín a asfalt šly dobře dohromady. Asfalt již dávno nebyl těžen v dolech nebo dobýván z asfaltových jezer, ale vznikal jako odpadní produkt při zpracování ropy. Symbióza to byla téměř dokonalá. Určitě z pohledu muže za volantem, méně již z pohledu chodce.
Asfaltované plochy začínaly stále víc patřit autům, a chodec z nich byl vytlačován. V řadě měst automobily původně parkovaly vzadu na dvorku v modernizovaných koňských stájích, ale s tím, jak se automobil stával symbolem prestiže a bohatství, který bylo nutné ukazovat sousedům, přesouvala se parkoviště před budovy.
V 60. letech 20. století začal být asfalt vnímán jako nepřítel. Omezoval chodce, za horkých dní absorboval sluneční energii a v noci ji vyzařoval, takže z města vytvářel teplotní ostrov. Kde byl asfalt, tráva nerostla. Hladký povrch umožňoval větru nabrat větší rychlost a vířit prach a odpadky. Asfaltem pokryté plochy rychle odváděly vodu a zvyšovaly riziko povodní. Asfalt se stal náhražkou za luxusnější materiály, jako je kámen, a byl tak spojován s materiálem chudinských čtvrtí.
V posledních desetiletích asfalt považujeme za banální a spíš negativní materiál. Když však zvážíme, že asfalt tvoří plošně největší část moderní civilizace, že mu nelze uniknout a že to ani není žádoucí, protože je praktický, pružný a tlumí zvuky, pak je zřejmé, že člověk, který vymyslí nějaký nový asfalt, změní vizuální tvář města a celé civilizace. Asfalt má ještě jednu skvělou vlastnost – dá se jednoduše a dost účinně recyklovat. Bude to aktuální, až zdraží ropa a ropné produkty.
Asfaltový povrch může mít i něco z přírody a vsakovat srážky. Na měkčím podloží se špatně upravená vrstva asfaltu rozláme do podoby bahenních prasklin, kterými prorůstá tráva.
Je možné, že asfalt má to nejlepší ještě před sebou.
V textu jsou použity myšlenky a úryvky z knihy – Václav Cílek: Dýchat s ptáky, Dokořán 2008
Místo bývá velmi frekventované, při vyjímání a ukládání keše buďte obezřetní. Při logování prosím neprozraďte úkryt, ať mají i další kačeři radost z hledání.