Narodil se
15. května 1773 v Koblenzu, porýnském městě na hranicích Francie a Německa. Jeho otec František zastával funkci tajného rady prince Klimenta Václava Saského, trevírského kurfiřta. Matkou byla Beatrice Antonie, která patřila mezi přítelkyně císařovny Marie Terezie. Metternich studoval ve Štrasburku a v Mohuči. Již jako mladík se projevoval jako člověk velice energický a vypočítavý, s mimořádným diplomatickým nadáním. Měl velkou vášeň pro ženy, zajímal se o politiku a po celý život věnoval značnou pozornost shromažďování majetku. Přestože vyrůstal v době rozmáhajícího se osvícenství, stal se z něho zarytý nepřítel demokratické společnosti, v níž maximálně podporoval zachování výsad společenských tříd. Významnou událostí, která je spojena s Metternichem, byl Vídeňský kongres (1814-15), kterému Klement Václav Lothar předsedal.
Roku 1795 se oženil s hraběnkou
Marií Eleonorou von Kaunitz-Rittberg (Eleonora Kounicová). Během třicetiletého manželství spolu měli sedm dětí. Po hraběnčině smrti se oženil s o 33 let mladší baronkou
Marií Antonií von Leykam, která mu porodila syna Richarda Klementa. Baronka však po dvou letech manželství umírá a Metternich se v roce 1831 žení s uherskou hraběnkou
Melánií Zichy-Feraris. Z jejich pěti dětí se dospělosti dožili dva synové a dcera. Dohromady měl Metternich 13 dětí, ne všechny se ale dožily dospělosti.
V době třicetileté války se větev Metternich-Winnerburg-Beilsteinů usadila také v Čechách. Bratři Metternichové koupili v roce 1630 Kynžvart, o něco málo později se stal jejich majetkem také Kynšperk nad Ohří, ale ten prodali. Za napoleonských válek se vyprázdnila státní pokladna a to přispělo k tomu, že
panství bývalého plaského kláštera včetně budov bylo v roce 1826 odprodáno tehdejší nejmocnější politické osobnosti Rakouska-Uherska
kancléři Klementu Václavu Lotharovi Nepomukovi Metternichovi.
Ten upravil bývalou klášterní prelaturu na zámek, některé budovy klášterního areálu ustoupily silnici k
železné huti (keš GC12G93) - byl zbourán kostel Panny Marie Růžencové v severní části areálu, který spojoval bývalou prelaturu s hospodářským dvorem. Materiál ze zbouraných staveb použil na výstavbu hutě, správních a obytných budov pro dělníky. V této době byla také
obnovena činnost pivovaru.
Hřbitovní
kostel sv. Václava byl přestaven z původní barokní podoby do podoby empírové. Z krypty kostela byly odstraněny pozůstatky mnichů a Metternich v kryptě zřídil rodovou hrobku, do které nechal roku 1828 převézt ostatky členů rodiny. Posledním členem metternichovské rodiny pohřbeným v kryptě, je Klementův syn –
Klement Václav Lothar Richard. Komunistická éra se na hrobce také podepsala, když nechali odstranit hlavní nápis s daty a jménem Metternicha na hlavním průčelí hrobky. Za čas však museli komunisté vše uvést do původního stavu. Rod Metternichů pobýval na svých panstvích v Plasích, Kynžvartu a Johannisbergu na Rýně. Kynžvart opouštěli v roce 1945, stejně jako Plasy.
Metternich měl být prvním starostou Plas. Poděkoval za důvěru, ale musel zrovna utéci do Anglie před hněvem rakouských národů. Právě jeho „metternichovský absolutismus“ byl příčinou revoluce 1848. Zemřel
11. června 1859 ve Vídni a jeho ostatky byly převezeny do rodinné hrobky v Plasích, kde jsou dodnes. (zpracoval Jakub)
O plaském pokladu (pověst)
Ozvalo se tlumené zaklepání na dveře klášterní knihovny. Opat
Celestýn Werner vzhlédl ze svého křesla a zavřel své staré vydání bible.
„Dál,“ pronesl ke dveřím. Vstoupil jeden z mladších bratrů. „Opate, Martin Sinkule i bratr Norbert jsou zde, jak sis přál.“ Opat Werner pomalu přikývl a pokynul rukou, aby muže uvedl dál.
„Věřím vám oběma, pánové,“ začal opat. „Prošli jsme si zde v Plaském klášteře již mnohými těžkostmi. Vždy jsme se opět postavili na nohy! Panovníci byli na naší straně. Jen tento, tento ne, pánové.“ Odmlčel se. „Tento není na naší straně. Nepodporuje nás, jen bere. I od nás, pánové, i od nás,“ dodal pochmurně.
Přítomní se zamračili. „I od nás?“ dotázal se opatrně Sinkule.
„Ano, pánové, náš klášter. Celý klášter i veškerý majetek. Ale mám plán. Shromažďovali jsme majetek po celá staletí a nevzdáme se ho. Najděte mi dva spolehlivé zedníky, kteří vyřknou přísahu, že neprozradí, co zde uvidí a co zde vykonají. Většinu našeho Pokladu schováme,“ odpověděl opat.
A jak pravil, druhý den v ranních hodinách se setkal se dvěma mistry zedníky z nedalekých Nebřezin. Dal jim zavázat oči a dovedl je spletitými chodbami sklepení do prostorné místnosti. Na podlaze bylo rozestavěno několik objemných sudů, mnoho zlatých a stříbrných džbánů, talířů a jiných věcí. Uprostřed toho: dvanáct soch apoštolů z ryzího stříbra a mezi nimi Kristus z ryzího zlata.
„Zde je malta a náčiní. Dejte se do díla,“ pravil opat. Zedníci se tedy činili a za krátký čas byl poklad pečlivě zazděn ve sklepeních. Zedníkům byly opět zavázány oči a byli vyvedeni ven, poté složili přísahu mlčení.
Nedlouho poté dorazili císařští úředníci. Vyžádali si klíče od všech prostor kláštera a odvezli s sebou veškeré cenné věci. Klášter byl zrušen. Opat se odstěhoval do Nebřezin a Martin Sinkule do Plzně.
Roku 1829 zemřel poslední z řádových bratří Kornelius Stephan. Jako poslední, kdo znal tajemství pokladu, zůstal Martin Sinkule, toho času žijící v Plzni. Právě v tento čas Sinkule, již téměř osmdesátiletý, umíral ve svém domě. Když se mu již velmi přitížilo, nechal si zavolat ke své posteli dceru a vnučku. Vypověděl jim tajemství kláštera a nakreslil mapu sklepení. Ženy myslely, že blouzní a tak mapa ležela léta zakryta prachem a pavučinami. Nezapomněly na ni však a tak se Sinkulova vnučka rozhodla po pokladu pátrat. Získala od pánů povolení a směla si ponechat třetinu pokladu.
Cesty sklepením vedly přesně jako na plánku. Tehdy se nepohodla s vrchním plaského panství na rozdělení odměny za jeho pomoc a druhý den ji čekala nemilá zpráva, že její povolení bylo zrušeno.
Pověst o pokladu se u Sinkulových ujala a tak i jeho pravnučka žádala o povolení poklad hledat. Mluvila i se samotným císařem ve Vídni, který povolení nakonec udělil. Ve chvíli, kdy bylo hledání zahájeno, však Sinkulova pravnučka nebyla v konventu přítomna. A stalo se, jak předpovídala: nebude-li žádný ze Sinkulových potomků přítomný při pátrání po pokladu, konvent vyhoří.
Plaská Metternichovská knihovna
V roce 1826 Klement Václav Lothar z Metternichu zakoupil cisterciácký klášter a nechal ho přestavět na obytný zámek a kostel sv. Václava na hrobku svého rodu. Na počátku 20. století zámek obývala princezna
Pavlína Metternichová (zvaná Titi) s jejím manželem Maximiliánem Theodorem princem Thurn-Taxisem, který zastával post pruského důstojníka a komtura bavorského řádu sv. Jiří, a jejich dcerou Margaret.
V 18. století patřila knihovna plaského kláštera k jedné z nejrozsáhlejších v Čechách. Za doby císaře Josefa II. se však klášter zrušil a knihovna byla rozptýlena a s jejími pozůstatky se můžeme setkat v nejrůznějších sbírkách. Zmiňují se o tom např. Čeněk Zíbrt nebo Bohumil Lifka. Též v klášterních svozech Památníku národního písemnictví, v Kladrubech u Stříbra, v Universitní knihovně v Brně, v zámecké knihovně Křivoklát i jinde nalezneme knihy s heraldickým exlibris plaských opatů. Plaskou klášterní knihovnou prošla i před lety objevená kniha Johanna Marca Marci z Kronlandu. Pravděpodobně obsahovala majetnický vpis Jana Amose Komenského a zakoupila ji tehdejší Státní knihovna ČR (dnes národní knihovna v Praze).
Metternichovská zámecká knihovna v Plasích byla osobní sbírkou princezny Pavlíny. Nacházely se zde i knihy z knihovny její matky Melanie. Několik svazků pocházelo od manžela Maxmiliána Thurn-Taxise a jeho rodiny. Sbírka princezny Pavlíny byla nazvaná
Titi – princezny bibliofilských sklonů. Tak ji nazval Bohumír Lifka. Sbírka je tvořena knihami z 19. - 20. století. Výjimkou jsou dva anglické svazky z 18. století a jeden pařížský tisk z roku 1736. Princezna Pavlína své knihy označoval dvojitým T – což znamenalo Titi Thurn-Taxis. Dvojité T bylo sestavené z barevných proužků vlepených na předsádkách knih. Bohužel někdo v 50. letech vytrhal tyhle listy z několika desítek knih. Dnes jsou tyto předsádkové listy uloženy spolu s knihovnou.
Fond dochované plaské knihovny tvoří romány, německá a francouzská literatura, dále také anglická a italská literatura, memoáry, teatralia, publikace o výtvarném umění, historická literatura, sbírka hudebnin a německé překlady antických autorů. Moderní básníky reprezentuje
Rainer Maria Rilke, kterého princezna osobně znala. Dokladem toho je dílo „Prinzessin Titi Taxis, auf das herzlichsten Rilke“ v Rilkeho díle „Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge“. Princezně Pavlíně bylo i několik knih věnováno samotnými autory, např. díla Rudolfa Kasandra.
Na počátku padesátých let 20. století byla knihovna převezena na zámek v Hořovicích. Bohužel fond byl omylem rozptýlen a sepsán v několika katalozích jiných knihoven: Mníšek, Hříměždice, Vícky a Plasy.