Toulky pana F
Šitboř
Zdravím vás přátelé,
ani nevím, jestli jsem se vám minule svěřil s tím, jak moc rád se toulám po starých zříceninách. Mají všechny svoje kouzlo, padá na mě zvláštní melancholie, když chodím po cestičkách, po kterých lidé chodí už stovky let každý svým životem.
S rodiči jsme si často vymýšleli fiktivní rodinu, jako byla ta naše, v různých stoletích. Cesta nám vyprávěním rychle utíkala a bylo to velmi nenásilné získávání informací, tomu věřte. A tady v podhůří Českého lesa jsou hvozdy plné zajímavých a krásných míst.
Při obědě v Újezdě jsem se dal do řeči s jedním rodákem a došlo i na moji cestu.
„Poběžovice,“ rukou si promnul bradu a zadíval se směrem ke Kozinovu pomníku „To se určitě zastavte v Šitboři, je tam starý kostel, je vidět ze silnice, ale těsně před Poběžovicemi se dáte nalevo. To nemůžete minout.“
Dnes v době moderních technologií, jsem se rychle podíval v telefonu, kde to asi tak je a do gps si zadal bod zájmu. Pak jsem směle vyrazil k Trhanovu a na kostel téměř zapomněl. Po pár dnech jsem kontroloval trasy a zapisoval si, kde jsem kdy byl. Vybafl na mě modrý bod. Co to? Přibližuji mapu a vidím Šitboř.
Na doporučení náhodného známého se přibližuji k jedné z nejstarších obcí v širokém okolí. Kilometry mizí pod koly, nohy začínají volat po odpočinku a už stojím před bývalým farním kostelem sv. Mikuláše.
Je nejstarší stavbou ve vsi, gotická věž se ještě dnes hrdě tyčí nad ruinami kostelního zdiva. První písemné zmínky o něm pocházejí z roku 1359 a ještě v roce 1630 patřilo ke zdejší farnosti mnoho lokalit z okolí.
Jedná se o jednolodní stavbu, ranně gotickou, ze 14. Století pak pochází prodloužení lodě k západu a nová jižní zeď lodi na východní ploše polygonální zakončení presbytariáře. Ze stejné doby je i sakristie nad níž byla postavena kolem roku 1710 kostelní věž jako osmiboká s cibulovou střechou, identická s věží blízkého kostela v Pivoni.
Další drobné úpravy se realizovaly v 19.století. Již brzy po druhé světové válce kostel zpustl, pak se koncem 70.let 20. století propadly stropy a klenby a kostel byl určen k odstřelu…
Doplňuji si informace z telefonu.
Co by tomu asi řekl místní rodák Jan ze Šitboře ( znám spíš jako Jan ze Žatce). Nejspíš by zaplakal. Jsou tu znát i zásahy lidí dobré vůle, ovšem ta bez peněz dnes nezmůže téměř nic.
Na malou chvilku posedím blízko moruším na návsi. Lámu si hlavu, jestli jsem tyhle stromy už vůbec někde viděl.
S foťákem v ruce si to namířím ke zřícenině, ohýnek malého kluka v mém srdci plane a já už vidím vesničku 15. Století. Malého umouněného klučíka, který s klackem v ruce honí hejno hus sem a tam po návsi, tu houkne na Manku tu na Dodlu. Holky se smějí a ženou své opeřence před sebou.
Obíháme s nimi faru, pan farář na nás hrozí a my s pošklebkem běžíme další kolo. Ale to už si farář volá staršího kluka na pomoc. Necháváme husy husami a ženeme do kopce, mrštný klučina za námi.
Utíkáme na pastvu a přes pastvu do lesa, s vidinou výprasku za námi.
Jenže se mi noha smekla o vystouplý kámen.
Žuch.
A už jsem zase zpět a směji se sám sobě. V představách, skoro jako v mdlobách, jsem zakopl a plácl s sebou jak široký tak dlouhý.
Ani jsem se nezvedal, ve svém věku už raději chvilku posedím, abych si srovnal, jestli všechny kosti drží.
Přísně jsem se podíval viníka toho pádu. Větší kámen, který jsem skoro vykopl ze země svou vehemencí.
„Tak pojď brachu, ještě si tu pěknou dobu poležíš,“ sahám na kámen, že ho vrátím na jeho místo. Ozval se ale dutý zvuk. Ne obvyklé žuchnutí, když hodíte něco těžkého na měkkou zem. Už na kolenou zkoumám kámen lépe, znovu ho odvolím…nic zvláštního. Zem. Hustě prorostlá kořínky trávy. Krčím rameny a znovu vracím kámen zpět a zase ten dutý protivný zvuk.
„Hergot,“ s větší razancí odvracím kámen. Tentokrát se pohnula i půda a skoro to vypadalo jakoby sklouzávala. Sahám na ní rukou a opravdu…
Země se dá zlehka odtrhnout. Ruka se mi téměř chvěje. Srdce skáče až do krku. Vidím kus dřeva. Staré zkřehlé, ale stále drží. Prsty nedočkavě začínám odhrabávat to své cosi.
Ryji v zemi. V hlavě plno myšlenek a hlavně víra v to, že se na mě nikdo nedívá. Na světlo už se pomalu začala klubat malá truhlička. Když už se mi ji podařilo vyndat, raději jsem s ní popošel dál mezi stromy, pro jistotu.
Celý natěšený a nedočkavý v hlavě už s celým fantasy scénářem, jsem se snažil trochu uklidnit. Špičkami prstů jsem nahmatal škvírku mezi víkem a spodkem truhličky. A pomalu otevíral.
Zajímalo by vás, co bylo uvnitř?
Inu, už minule jste se výborně osvědčili , proto jsem se rozhodl, že i tentokrát se s vámi podělím. Louskněte tuto malou šifru a zažijte pocity jaké jsem zažíval já ( snad jen bez toho zakopnutí ).
Vyrážím dál a malé tajemství vám nechávám v rukách, doufám, že se zase brzy setkáme.
Váš Leo Fiškus