Z vlastní zkušenosti vím, že nezáživné popisy různých pamětihodností málokdo čte. Mým cílem tedy bylo napsat tento listing co nejpoutavěji, aby si jej přečetl každý rád - od začátku až do konce, a to i včetně nepovinných zastávek označených hvězdičkou. Chtěla bych vás provést Olomoucí tak, abyste si z procházky pokud možno i něco zapamatovali – třeba nějaké datum, název památky, významnou událost či alespoň některé jméno spojené s tímto krásným městem. Zjišťováním historických informací a souvislostí mezi nimi jsem strávila několik desítek hodin, takže věřím, že svým listingem poodhalím něco nového nejen kačerům turistům, ale i olomouckým rodákům. Snad mi prominete jeho délku a bude se vám líbit (možná si jej přečtěte nejdřív v klidu doma a teprve potom, už jen podle waypointů, se vydejte na procházku - trvá tak hodinku až hodinku a půl).
Pan Kačírek se jednoho podzimního večera vypravil do své oblíbené hospůdky kousek od Dómu. Popíjel a popíjel, až zjistil, že v ní zůstal jako poslední host docela sám. Vstal tedy, že už půjde domů, ale nějak se mu zamotala hlava a cítil, jak se s ním točí celý svět. Zavřel oči, a když to konečně přešlo, tak je otevřel. Hned je ale zase zavřel, protože to, co uviděl, bylo neskutečné. Nebyl totiž vůbec ve své hospůdce, stál na jakési cestě a asi 200 metrů před ním se tyčily nějaké hradby. Kolem něj zrovna procházel podivně oblečený člověk. „Prosím vás, pane, kde to jsem?“, ptá se pan Kačírek toho muže. „Wie bitte?“, nechápe on. „Tohle je přece hlavní cesta z Vídně do Olomouce!“ „Prosím?“ diví se pan Kačírek. „A kolikátého dnes je?“, ptá se ještě. „To jste spadl z višně?“, ťuká si muž na čelo. „Dnes je 9. listopadu léta páně 1794“, odvětí a raději se před divným cizincem klidí pryč. „Co se to se mnou stalo? Jak jsem se sem dostal? Musím zpátky do své hospůdky!“, lamentuje pan Kačírek a vydává se směrem k městu.
STAGE 1 - N49° 35.459 E017° 15.022
Cesta ho navádí přímo k nějaké bráně. „Jéje, vždyť to je naše Terezská brána!“, raduje se. „To jsem si nikdy nevšiml, jak má krásně zdobené průčelí. Já na ni koukal vždycky od tramvaje, a to je přitom její zadní část! A co je to na ní za nápis? Stojí tam: ????, M. THERESIA, D.G.R.I.G.H.B.R., ???? Aha, všechny ty otazníky dávají dohromady čtyřmístný letopočet A.“ Pan Kačírek si před tímto barokním skvostem uvědomí, jak si stavitelé dávali záležet i na vojenských pevnostech a jakou důležitost císařovna Olomouci přikládala.
Brána byla pojmenována právě po ní, u příležitosti její návštěvy města v roce 1754. Uprostřed brány vidí hlavní vjezd pro povozy a po stranách dva nižší průchody pro pěší, rozhodne se projít tím pravým z nich. Přitom si všimne topeniště pro stráže. “To je přece díky zasklení vidět i v současné době“, připomíná si a dojde k mostu přes Mlýnský potok. Pan Kačírek je jak u vytržení. Kde se tady vzala voda? Vždyť tudy přece vedou tramvajové koleje! Ještě se otočí a bránu si prohlíží.
"Donnerwetter! Dávejte přece pozor“, ozve se těsně za ním, když do něčeho vrazí. "Omlouvám se, pane, neviděl jsem Vás. Jen obdivuji tuhle stavbu", rdí se pan Kačírek, když vidí, že narazil do vystouplého břicha jakéhosi pána. "Zajímá Vás to? Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Josef Render, jestli chcete, rád Vás Olomoucí provedu", nabízí se tlouštík, a když vidí Kačírkův zájem, odvede ho kousek bokem a ukazuje mu nahoře na bráně schodiště, důmyslně skryté pohledu zvenčí. To by koukal, jak bude brána jednou vypadat – bude jí proražen podélný průchod coby součást chodníku od okresního soudu k tržnici a přilehlé hradby budou zbourány. Obě schodiště tu ale zůstanou. Pan Kačírek se svému společníkovi představí také a prozradí mu, je návštěvníkem z budoucnosti. „Ne! To není možné“, diví se nevěřícně pan Render. Když mu ale pan Kačírek ukáže svůj občanský průkaz, mobilní telefon, cigarety a zapalovač, pochopí, že je to pravda. Dokonce panu Kačírkovi zapůjčí svůj dlouhý plášť, aby zakryl jeho koženou bundu a rifle, které působí značně nedůvěryhodně. Poté se oba muži vydají přes most do města. To naproti nim jsou Vodní kasárny. Jednou z nich zůstanou zachovány pouze kasematy, které budou sloužit jako sídlo kaváren a restaurací. Kousek vlevo od nich je průchod, ke kterému zamíří.
STAGE 2 - N49° 35.507 E017° 15.085
Projdou průchodem a pokračují kousek rovně. Po pravé straně mají rozlehlou budovu měšťanského pivovaru, za kterou pak zabočí doprava do Uhelné ulice. Pozornost pana Kačírka upoutají kamenné patníky podél celé budovy. K čemu asi slouží? Pan Render okamžitě vysvětluje, že kočárům a povozům, které tudy projíždějí, trčí z kol do boku osy, které by jinak způsobily rýhy na zdech. Takhle osa vždycky sklouzne po patníku a domy to neohrozí. Vpravo, podél budovy pivovaru, je těchto kamenů nespočet, po levé straně ulice jich je jenom B.
* N49° 35.486 E017° 15.119
Na ulici, kolmé k nim, je jakýsi zmatek. "Už jste to slyšeli? Slavný francouzský generál markýz de La Fayette včera utekl z Jezuitských kasáren! Vůbec jsme netušili, že je vězněn zrovna v našem městě! Za Šternberkem ho chytili a dnes ráno ho vsadili do cely tady v kasematách!“, šeptají si skupinky měšťanů mezi sebou. Podrobnosti útěku ale nikdo nezná, takže pan Kačírek potichu prozrazuje panu Renderovi informace, které zrovna nedávno četl v nějakém časopise „La Fayette byl v Olomouci vězněn tajně, jako státní zajatec číslo 2. Jistý německý lékař Erich Bollmann ho ale vypátral a poslal mu běžný pozdrav, ve kterém byl neviditelným inkoustem připsán plán útěku. Když se však La Fayettovi podařilo během zdravotní projížďky uprchnout na koni, jel rovně na Šternberk, místo aby zabočil do Dvorců, kde ho čekal povoz. Místo Bollmannova volání „Get to Hoff!“ (jeďte do Dvorců) totiž pravděpodobně špatně slyšel „Get Off!“ (jeďte přímo). Četl jsem, že La Fayetta přemístí zase zpátky do těch Jezuitských kasáren, musíte mi je ukázat, vůbec nevím, kde jsou. Tam mu podmínky věznění zpřísní, ale ne nadlouho, později za ním bude moct přijet manželka s dcerami a za tři roky je všechny propustí. Tahle ulice se bude jednou jmenovat Lafayettova.“
STAGE 3 - N49° 35.516 E017° 15.143
Naši noví přátelé se vydají doleva a dnešní Lafayettovou ulicí projdou na Unterring, hovorově zvaný Dolní náměstí. Hned na rohu vlevo se zastaví před hostincem U Černého orla (dnešním Hauenschildovým palácem s Hanáckou hospodou) a obdivují umělecký arkýř na rohu. Pan Render informuje, že sem na podzim roku C zavítal salzburský kapelník Leopold Mozart s manželkou, dcerou a synem - tehdy jedenáctiletým Wolfgangem Amadeem, když prchali z Vídně před epidemií černých neštovic. „No a ubytovali se zrovna v tomhle hostinci“, říká pan Render. “Zdejší hostinský měl ale volnou jen jednu světnici, zatuchlou, s navlhlými zdmi a čadícími kamny, takže přespali jen jednu noc a pan Mozart honem sháněl nějaké jiné ubytování. Obrátil se na svého známého, kapitulního děkana Leopolda Podstatského, ten neváhal a vzal je do svého sídla na Kapitulním děkanství. U malého Wolfíčka se už začaly projevovat příznaky neštovic, takže to bylo na poslední chvíli.“
* N49° 35.525 E017° 15.135
V průchodu vedlejšího domu pod vnějším dvojitým schodištěm se sloupkovým zábradlím (balustrádou) ukazuje pan Render obchodní centrum řezníků, takzvané Masné krámy. Volný střed lemuje na 40 kotců, kde se na hácích a stojanech prodává maso, v některých kotcích čeká dobytek na porážku. A přímo nad masnými krámy je divadlo! „Má sice vznešený název Královské městské lidové divadlo, ale vznešené moc není. Krámy pod jevištěm přitahují hmyz a šíří zápach, do lóží vede úzké dřevěné schodiště, říkáme mu „žebřík do kurníku“. Podlaha v lóžích je jen z latěk, takže dírami mezi nimi propadává prach a bláto na návštěvníky ve spodních lóžích“, popisuje pan Render a smutně dodává „Opravdu se není čím chlubit.“ „Nebojte“, uklidňuje ho pan Kačírek, „za pár desítek let budete mít na vedlejším náměstí divadlo nové.“ Poté se pan Kačírek se zaujetím rozhlíží po náměstí. "Tady je ale krámků", obdivuje rozsáhlé tržiště. Pan Render mu ukazuje řadu domů na protější straně vlevo „V tom otevřeném podloubí jsou takzvané Bohaté krámy, sídlí tam ti nejmovitější kupci a řemeslníci.“ Na náměstí je všechno, co pan Kačírek zná ze své doby - Morový sloup Panny Marie i obě kašny, vlevo Neptunova a vpravo Jupiterova. Pan Render, sledujíc jeho pohled, sděluje „Kašny jsou zásobovány ze studny ve sklepení Masných krámů. Voda v kašnách je pouze užitková, pitné vody je málo, lidé ji berou ze svých soukromých studní. Neptunově kašně se ještě nedávno říkalo Želví, protože tam kromě těch čtyř koní byly ještě i čtyři želvy.“ Morový sloup, vyjadřující poděkování obyvatel města za odeznění strašné nemoci, která si v roce 1715 vyžádala v Olomouci asi 3.000 lidských životů, vypadá i teď stejně. To by se měšťané divili, kdyby věděli, že těmi oválnými oky budou jednou pověrčiví studenti nyní již existující univerzity prolézat vždy směrem ke své fakultě ve víře, že díky tomu zdárně ukončí své studium, usmívá se pan Kačírek. „Jupiterova kašna i Mariánský morový sloup pochází z dílny mého prastrýce, Václava Rendera!“, chlubí se pan Render. „Můj prastrýc byl privilegovaným císařským architektem, byl to velice významný olomoucký sochař a kamenický mistr. Zemřel ještě před mým narozením, nikdy jsem ho bohužel nepoznal. Ale celá naše rodina je na něj dodnes pyšná - navrhl a vybudoval celou řadu olomouckých památek, určitě kolem některých z nich půjdeme.“
STAGE 4 - N49° 35.562 E017° 15.316
Pan Render ukazuje směrem doleva k radnici a ptá se pana Kačírka, zda ví, co znamenají ty čtyři malé věžičky na její věži. „Nevíte? Tyhle věžičky upozorňují, že je ve městě uplatňováno útrpné právo. Do čtyř světových stran hlásají, aby si zloději, pobudové a tuláci dávali pozor. Náš kat je známý široko daleko!" To pana Kačírka zaujme a loudí další informace. Pan Render se nenechá dlouho pobízet a říká, že i když si každý spojuje kata hlavně s mučením a popravami odsouzených, je náplň jeho práce daleko rozsáhlejší. Je také městským rasem, takže chytá toulavé kočky a psy, zahrabává mršiny, čistí ulice či odstraňuje fekálie ze škol a nevěstinců. Katem a jeho rodinou všichni opovrhují, je to osoba nečistá a musí bydlet odděleně. Když chce kat navštívit hospodu, kde má svůj vlastní stůl, tak to musí předem oznámit. Díky svému řemeslu se ale vyzná v anatomii, takže léčí různé zlomeniny a jiná zranění. I když měšťané neprojevují katovi přízeň, nevadí jim kupovat si od něj například části provazů ze šibenice, vlasy, prsty anebo třeba i genitálie oběšenců, protože to považují za talismany pro štěstí. „To by chlapi v hospodě koukali, kdybych měl nějaký takový talisman“, projeví hned zájem pan Kačírek. „To by neměl být problém, ukážu Vám, kudy ke katovně, ale počkám Vás někde bokem, tam já nejdu!“ Společně tedy přejdou náměstí šikmo doprava směrem ke Kapucínskému klášteru s kostelem a zahnou vpravo, do dnešní Hrnčířské ulice. „Pospěšme, této uličce se říká Kurevní, protože tu jsou dva bor...,nevěstince. Mein Gott! Nemusí mě tu nikdo spatřit“, chvátá pan Render. Na křižovatce dalších ulic se pan Render zastaví a nechá již samotného pana Kačírka odbočit doprava směrem k dnešním Bezručovým sadům. Krve by se v něm nedořezal, jaký má strach. Přímo před sebou vidí zamřížovanou střílnu, v mříži je D svislých tyčí. Podle instrukcí zabočí těsně před ní doleva a rázem se ocitne v katovské uličce. Jeho kroky váznou, ale pevně odhodlán s mrazením v šíji dojde až na konec této, i dnes velice nevábné, uličky. Vlevo, v mírně stoupajícím svahu, stojí katovna, číslo popisné 141 (dnes je tu pouze oplocený pozemek).
Nesměle zabouchá na dveře a téměř okamžitě před ním stojí kat - samotný Ignác Wildner. „DDobrý den, pppprosím, nneměl byste na pprodej nnějaký ttalisman?“, ptá se pan Kačírek. „Něco bych tu měl, myslím ale, že jen nějaké Ohren, uši, může být?“ odpovídá mistr ostrého meče. Za chvilku už pan Kačírek svírá levé ucho nějakého nešťastníka a honem pádí pryč, za panem Renderem, který na něj čeká tam, kde se rozloučili. „Kolik za to chtěl?“, ptá se pan Render. „Dvě zlatky“, odvětí pan Kačírek, který je rád, že se mu české koruny v jeho peněžence automaticky proměnily ve zlatky a krejcary. „Hmm, to vás natáh, za to bych si raději koupil nové boty“, soudí pan Render. „Půjdeme dál? Ukážu Vám další zajímavosti.“
STAGE 5 - N49° 35.609 E017° 15.167
Po levé straně míjejí Dobytčí (dnes Kapucínskou) ulici a nahlédnou do úplně nejužší uličky, Kozí. „Jmenuje se podle toho, že se tudy přivádí na městské tržiště dobytek, čili i kozy“, vysvětluje pan Render. Projdou přes Žerotínovo náměstí s několika školami a vejdou do Školní ulice. Přibližně v polovině této uličky se jim naskytne krásný pohled na radniční věž. „To by chtělo fotku“, napadá pana Kačírka. „Prosím? Co je to fotku?", ptá se pan Render, ale na odpověď nečeká a pokračuje „Tahle ulička je obzvláště půvabná, hlavně díky těm prampouchům. To jsou ty zděné oblouky se stříškou nad Vámi, je jich tu celkem E.“ „Ó ano, prampouchy", přikyvuje radostně pan Kačírek. „Tady jsem si jich nikdy nevšiml, ale znám je z dnešní Švédské ulice. Jen jsem nevěděl, že mají takový legrační název.“
STAGE 6 - N49° 35.627 E017° 15.107
Muži scházejí na Oberring, neoficiálně zvaný Horní náměstí, a zamíří rovnou k městské radnici z roku 1378.
Celou její jižní stranu lemují krámky plné všelijakého zboží. Pan Render ukazuje unikátní a humornou výzdobu gotického arkýře s žebravým mnichem na jeho spodním okraji. „To je mistr kameník, který arkýř vytvořil, a ruku má nataženou proto, že měl původně smluvený jiný honorář, než jaký pak dostal od místního magistrátu. Proto sám sebe zobrazil jako žebravého mnicha a všechny tehdejší pány radní zvěčnil na římse v karikatuře“. Hned nad mnichem se na ně šklebí celkem F různých hlaviček, některé mají skutečné obličeje a některé jsou takzvaní frackové. „Kopie těchto hlaviček má spousta měšťanů vystavené doma na ozdobu“, dodává pan Render.
STAGE 7 - N49° 35.633 E017° 15.029
Pánové teď zamíří vlevo za radnici k Čestnému sloupu Nejsvětější Trojice (pan Kačírek přitom ukazuje místo, kde jednou bude stát Ariónova kašna a vedle ní dětmi obdivovaná želva Arionka). Sloup vypadá jako nový, však byl dokončen teprve před 40 lety. „Je 35 metrů vysoký, 17 metrů široký, má třímetrové základy a výstavba trvala, představte si, celých 37 let!“, vypočítává pan Render a pokračuje s výkladem "Sloup je nejvýznamnějším dílem mého prastrýce, Václava Rendera, už jsem Vám o něm říkal na Unterringu. Když přišel s nápadem postavit v Olomouci sloup, jaký by neměl v žádném jiném městě obdoby, nikdo nevěřil, že to dokáže. Bohužel za svého života stačil postavit jen první podlaží s vnitřní kaplí, ve své závěti však odkázal veškerý svůj majetek na další výstavbu sloupu. Sloup byl dokončen roku 1754 a za účasti císařského páru Marie Terezie a Františka I. byl ve stejném roce i vysvěcen. V povědomí lidí je obecně rozšířeno, že sloup je morový, ale není to pravda - je totiž čestný, to znamená postavený na počest Boží. Opravdový morový sloup je na Unterringu, na ten jsme už koukali". Pan Render vyjmenovává některé svaté, jejichž sochy a reliéfy vidí. Panu Kačírkovi se líbí hlavně G figur andílků, které zdobí balustrády spodního patra sloupu po celém jeho obvodu. „Úplně tam nahoře, v té zeměkouli, je ukryta měděná schránka s nějakými dokumenty z roku 1754 o potravinách a úřednících.“, zaklání hlavu pan Render. „To já vím, to já vím“, chlubí se pan Kačírek svými vědomostmi. „Při rekonstrukci sloupu v roce 2000 ty listiny najdou, dají je do archivu, po opravě sloupu tam vloží jejich kopie a přidají i nějaké další poselství budoucím generacím.“ Pan Render pak vypráví, že když byla Olomouc v roce 1758 obléhána pruskou armádou, byl sloup Nejsvětější Trojice několikrát zasažen koulemi z pruských děl. Olomoučané se pak v procesí vydali žádat pruského generála, aby jeho vojáci na monument nestříleli. Generál jejich přání vyhověl a tak byl sloup dalších škod ušetřen. Brzy po válce byl opraven a do dříku (těla) sloupu byla zasazena pozlacená napodobenina dělové koule, která tuto událost připomíná. Pan Render ještě přidává k dobrému, že uvnitř památky je kaple, ve které se kvůli skvělé akustice konají mše. Během bohoslužeb stojí uvnitř pouze kněz, ale jeho hlas slyší celé náměstí. Výška místnosti je totiž přesně spočítaná podle velikosti náměstí a kupole nad kaplí sráží zvuk do otvorů, odkud se šíří ven, takže to má stejný efekt jako amplion. Další zajímavost se skrývá v základech sloupu - stavba totiž stojí na dřevěných pilotech. „Aha, tak proto Trojici každoročně kontrolují statici, spodní vody by mohly podemlít podloží“, domýšlí se pan Kačírek a dodává, že sloup je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Pan Render však vůbec netuší, co to UNESCO je, a tak se vydávají dál.
STAGE 8 - N49° 35.700 E017° 15.065
Muži přicházejí ke kostelu svatého Mořice. “Ještě před deseti lety tu všude kolem byl nejrozsáhlejší hřbitov ve městě“, říká pan Render a hned upozorňuje na skvost pozdní gotiky umístěný ve výklenku na jižní straně kostela, kterým je sousoší "Kristus na hoře Olivetské". Panu Kačírkovi jsou ty sochy docela povědomé. „No ano, vždyť ty jsou tady i v dnešní době“, vzpomíná si. “Tyhle ale vypadají trošku jinak, hned jsem je nepoznal, jsou totiž krásně barevné! Zajímavé je, že ještě jedny úplně stejné sochy jsou přímo v tomhle kostele, tam jsou ale seřazené přesně naopak.“ Sousoší se skládá z H samostatných soch – modlícího se Krista a spících apoštolů, je to nejcennější památka gotického sochařství v Olomouci.
Pak se oba vydají do kostela podívat se na „Královnu moravských varhan“, jak se říká zdejším varhanám, druhým největším na světě, a na oltář svaté Pavlíny, patronky města Olomouce, jehož autorem není nikdo jiný než opět Václav Render. Ten je tu i pohřben dole v kryptě. Cestou z kostela se zaskočí podívat ještě na další jeho dílo, Merkurovu kašnu (u tramvajových kolejí na vzdálenějším rohu bývalého Prioru - Galerie Moritz), a pak se rozhodnou vystoupit na Mořickou věž. Jdou po unikátním dvojitém šnekovitém schodišti, jeden jde schválně po jednom a druhý po druhém, přitom na sebe stále vidí, povídají si a nahoře se proti sobě zase sejdou. Skvělý zážitek, dnes už to ale takhle nejde, pro turisty je přikázaný směr chůze. Nahoře na věži je nádherný výhled na město. Pan Render navrhuje, že by to teď mohli vzít přes Michalský kostel ke kostelu svatého Václava. „Ano, ano“, přikyvuje pan Kačírek, „Tam půjdu rád, tam je má hospůdka, do té se musím vrátit!“
* N49° 35.647 E017° 15.087
Sestoupí tedy z věže a jdou zpátky na Oberring, kde se ještě podívají na Herkulovu kašnu. Ta ještě před stavbou Nejsvětější Trojice stála původně na jejím místě. Nezapomenou samozřejmě ani na orloj z 15. století a figurkami andělů, svatého Václava, svatého Jiří na koni s drakem či Panny Marie s dítětem, jsou tu i tři králové na velbloudech. Orloj však jednou přebuduje v duchu socialistického realismu Karel Svolinský a bude vypadat úplně jinak. Muži se poté okolo Krajinské lékárny, nejstarší lékárny na Moravě, vydají k Soudní (dnes Caesarově) kašně. „Nádrž této kašny zhotovil opět můj prastrýc“, pyšní se pan Render. „Je to největší a výzdobou nejnáročnější olomoucká kašna. Před ní mají nárok být se ctí setnuti olomoučtí měšťané odsouzení k trestu smrti. Ostatní odsouzenci jsou popravováni za městskými hradbami na Šibeníku. Neženatý delikvent se může v poslední chvíli před popravou zachránit, pokud mu cestou na popraviště nějaká neprovdaná žena hodí na krk šátek. To znamená, že si chce vzít odsouzeného za manžela. Zpravidla jsou to ale prostitutky nebo staré panny, které se tak chtějí dostat pod čepec, a odsouzený mnohdy volí raději smrt na popravišti než manželství s dotyčnou.“
STAGE 9 - N49° 35.669 E017° 15.264
Za kašnou zabočí doleva a hned po pár metrech u domu U zlaté štiky vyjdou strmou Dominikánskou (dnes Michalskou) ulicí přímo ke klášteru Dominikánů s barokním kostelem svatého Michala. „Krásný zvenku i zevnitř“, rozplývá se pan Kačírek po prohlídce kostela, kaple, rajského dvora i křížové chodby s nádherným stropem. Pan Render ho vybízí k dalším krokům: „Teď půjdeme ke kapli Jana Sarkandera. Nevinný kněz Jan Sarkander byl v roce I označen za zrádce, byl vyslýchán a umučen tady, v bývalé městské věznici, kterou pak k jeho poctě přestavěli na tuhle kapli. V podzemí kaple je vystaven skřipec, na kterém ho mučili.“ „To je tam pořád“, říká pan Kačírek a dodává, že před kaplí teď stojí novodobá, 6,2 metrů vysoká, bronzová fontána. Voda je do ní přiváděna ze sklepení kaple, kde vyvěrá pramen, z něhož mučedník pil před svou smrtí. Tato fontána jako jediná z olomouckých kašen obsahuje pitnou vodu. Pan Render pak ještě pokračuje “Umučení kněze vyvolalo značné pobouření, lidé ho okamžitě začali uctívat jako mučedníka. Olomoučané si dokonce prosadili umístění jeho sochy na sloup Nejsvětější Trojice mezi sochy světců, zapomněl jsem Vám ji tam ukázat. To je rarita, vždyť není ani blahořečen!“, triumfuje pan Render. Pan Kačírek mu prozrazuje, že Jan Sarkander bude nejen blahořečen, ale dokonce i prohlášen za svatého. V roce 1995 tak učiní papež Jan Pavel II. při své návštěvě Olomouce.
* N49° 35.731 E017° 15.280
Sejdou od kaple ulicí U Nové brány (dnešní Univerzitní) a u domu U Zlatého beránka pan Render ukazuje místo, kde ještě před pár lety stála Nová brána, kterou se do města vstupovalo ze západu. Pak popojdou kousek doleva podívat se na kašnu Tritónů stojící ve vidlici tří ulic, dnešní Denisovy, Ztracené a Ostružnické, zvané Rybí trh. „Kašnu projektoval a nad celou stavbou dohlížel opět můj prastrýc, Václav Render. Je umělecky nejhodnotnější kašnou z celého souboru šesti olomouckých barokních kašen.“, prezentuje ji pan Render. Pan Kačírek je překvapený místem, kde se kašna nachází (později bude přemístěna na náměstí Republiky) a přitom obdivuje mistrovství Renderova prastrýce. Nechápe, proč o tomto muži, který se tak výrazným způsobem zapsal do tváře města, dosud nikdy neslyšel. „Kdyby po něm byla pojmenována třeba nějaká ulice nebo náměstí, to by se hned dostal do povědomí Olomoučanů...“, posteskne si. Muži se pak vracejí zase ten kousek zpátky a jdou již stále rovně, na Předhradí. Po levé straně míjejí ústav pro výchovu vojenských synků (kdysi dávno to byl útulek pro postižené leprou, pak špitál svatého Ducha a jednou to bude Muzeum umění) a po pravé straně kostel Panny Marie Sněžné. Hned za kostelem ukazuje pan Render Jezuitské kasárny (budoucí Vojenský správní archiv) a připomíná „Tady věznili toho generála La Fayetta.“ Projdou kolem kostela svaté Kláry po jejich levé ruce (dnešní Vlastivědné muzeum) a už jsou na Předhradním náměstí (dnešní náměstí Republiky). Před nimi se rozkládá gotický farní kostel Panny Marie na Předhradí (v místě dnešní Městské knihovny). Pan Kačírek je z toho úplně paf, protože okolo kostela je i hřbitov. Za malou chvíli už opět pokračují dál v cestě a téměř na dosah mají kostel svatého Václava.
STAGE 10 - N49° 35.881 E017° 15.725
Když se konečně ocitnou před kostelem svatého Václava, pan Kačírek nevěří svým očím. Tohle že je Dóm? Před nimi stojí sice velká, ale zvenku celkem obyčejná bazilika.
Pan Kačírek hned panu Renderovi popisuje, v jakou úžasnou gotickou katedrálu bude tato bazilika jednou přestavěna. Dóm svatého Václava se stane výraznou dominantou města Olomouce, hlavní chrámová věž s úctyhodnou výškou 100,65 metrů bude druhou nejvyšší kostelní věží v republice (po plzeňské věži svatého Bartoloměje). V těsném sousedství Dómu stojí kostel svaté Anny z roku J - tradiční místo volby olomouckých biskupů. Kolem se rozkládá rozsáhlá rezidence olomouckých kapitulních děkanů. Pan Render popisuje asi nejznámější historickou událost Olomouce „V Kapitulním děkanství byl roku 1306 zavražděn Václav III., poslední z rodu Přemyslovců. Šestnáctiletý Václav se koncem července, když shromažďoval vojsko proti Polsku, zastavil v Olomouci a dne 4. srpna ho tu někdo třikrát probodl dýkou. Dodnes se neví, kdo ho zabil a proč, je spousta verzí, jak se to tenkrát stalo. Prý se zrovna procházel po kolonádě umístěné na severní straně domu, když tam vstoupil neznámý muž a krále zabil. Muž se pak pokusil utéct a byl přitom zpozorován služebnictvem, které ho v prvotním rozrušení probodlo mečem. Jiné prameny tvrdí, že král v době vraždy odpočíval na loži uvnitř místnosti a že z paláce nevyběhl vrah, ale strážce, aby zalarmoval pomoc. Jak běžel, mával vražednou zbraní, kterou sebral jako corpus delicti a ozbrojenci to buď nepochopili, takže omylem zneškodnili nevinného, anebo to naopak chápali velmi dobře, protože šlo o předem připravené spiknutí, a zabili nepohodlného svědka vraždy. Ten zabitý muž se prý jmenoval Konrád z Mülhova (z Botenštejna), později ale bylo zjištěno, že muž tohoto jména vůbec zabit nebyl, stal se jen hrdinou smyšlené báchorky a ještě dlouho potom žil. Pravý vrah byl zřejmě najat některým z nepřátel Václava III. nebo možná i nespokojenými poddanými, to už se asi nikdy nedozvíme.“ Pan Kačírek se přiklání k první verzi, protože ví, že v dnešní době je na otevřené cihlové chodbě, viditelné ze Sadů Přemyslovců na druhé straně areálu, takzvané „Krvavé pavlači“, umístěna kamenná deska, která tuto událost připomíná. V letních měsících je tato pavlač přístupná v rámci prohlídky Arcidiecézního muzea. Pan Render pak ještě pokračuje ve výkladu „V Kapitulním děkanství pobýval Wolfgang Amadeus Mozart, to jsme si už říkali na Unterringu. Pan Podstatský obstaral nejlepšího lékaře, takže se budoucí génius světové hudby z těch neštovic poměrně rychle zotavil a mohl zase komponovat. Svou rekonvalescenci sice nezakončil veřejným vystoupením, jak si jeho otec původně přál, ale složil zde 6. symfonii F dur, zvanou Olomoucká. A to, že tu byl vyléčen, je na jeho pobytu asi to nejvýznamnější. Kdyby tomu tak nebylo, přišel by svět o celou jeho další tvorbu!“
FINAL - N49° 35.??? E017° 15.???
Pan Kačírek už je celý nervózní. Jsou přece u Dómu, což znamená v blízkosti hospůdky, ze které tak náhle zmizel. I když se mu dnešní výlet opravdu líbí, strašně moc touží vrátit se do budoucnosti. Správně tuší, že když najde svou hospůdku a vejde do ní, bude zase zpátky v současnosti. Ještě ho napadá, že by mu pan Render mohl na památku napsat nějaký vzkaz, ten by tu někde schoval a ve své době pak zase našel a ukázal chlapům v hospodě jako důkaz svých zážitků. Sednou si tedy na lavičku a pan Render mu věnuje malý zápisníček, do kterého vepíše pár slov. Pan Kačírek ho vloží do své oblíbené tabatěrky na cigarety a tu pak společně schovají nedaleko Dómu. Kousek od skrýše už pan Kačírek vidí svoji hospůdku. Vypadá sice trochu jinak, ale je to ona! Poprosí pana Rendera, aby mu skrýš s krabičkou a zápisníčkem dobře opatroval a předával tuto povinnost z generace na generaci, ať ji pak bez problémů zase najde. Rozloučí se s ním, za všechno mu poděkuje a vejde dovnitř. Okamžitě se mu roztočí hlava a opět raději zavře oči. „Pane Kačírku, pane Kačírku, už je načase jít domů“, lomcuje mu někdo ramenem. „No jó, vždyť už jdu“, zvedá se pan Kačírek. Sáhne do kapsy pro peněženku, aby zaplatil, a prsty přitom zavadí o svůj nový talisman. „Takže se mi to nezdálo!“, raduje se, a cestou z hospůdky se hned nedočkavě vydává hledat svou tabatěrku se zápisníčkem. Ani netuší, že se z něj rázem stal pan Kačer…
Všechna zjištěná čísla A-J jsou po ciferaci pouze jednočíselná; ciferace = sčítání cifer výsledku, dokud nevyjde jednociferné číslo, například ciferace čísla 69 je 6 (6 + 9 = 15 => 1 + 5 = 6).
N 49° 35. (F-B+C) (J-H) (D+G)
E 017° 15. (I-D+E) (A) (D-J)
Výsledná čísla v závorkách se mezi sebou nenásobí – znamenají jednotlivé pozice souřadnic
POZOR - ne všechny indicie zjištěné virtuálně odpovídají skutečnosti...
____________________________________________________________________________________
Zdroj informací:
- Gračka Vladimír, Lysická Helena, Zámečník Karel: Domovní znamení v Olomouci
- Mlčák Leoš, Dolejší Kateřina, Potůček Jakub: Průvodce Olomoucí
- Müller Willibald: Pověsti a události města Olomouce
- Nakladatelství Burian a Tichák (velice děkuji panu Tichákovi za odpovědi na mé všetečné otázky)
- Schindler Antonín: Tajemná Olomouc I. II. III., IV., V.
- Smetana Robert: Průvodce památkami v Olomouci
- Statutární město Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci: Olomouc - malé dějiny města
- Tichák Milan: Lexikon olomouckých ulic
____________________________________________________________________________________
Děkuji Chasseurovi za provedení betatestu a za všechny jeho nápady, cenné rady a připomínky
____________________________________________________________________________________
V KEŠI NENÍ TUŽKA
____________________________________________________________________________________
Mapka trasy – stages 1-9
Mapka trasy – stages 9-10
