O čertově dukátu
Byl už večer, když se krajánek blížil k Maxičkám, kde chtěl přespat. Na údolí pod ním již padlo šero a všichni poctiví lidé dávno šli domů na černou hodinku. Jen jeden chlapík, oděn do tmavého obleku s černým valachem zapřaženým do rádla, ještě oral. Krajánek si ho všiml a řekl si: „Co ty tady ještě vořeš v takový tmě, mezuláne, ty musíš bejt na hlavu padlej, žes nepádil dom.“
Hned k němu zamířil: „Vždyť už je tma, co tady ještě blázníš?“ Ale chlapík jen vzdychl se slovy: „Ech, co by.“ Hlas měl takový divný, jako by dutý. Avšak jak měl krajánek naváto, ani si toho nevšiml. Po chvíli zas krajánek nevydržel a popíchl ho: „A co že nejdeš domů, za ženou, dětma, zejtra máš taky den, vždyť pole počká.“ Ale chlápek zase jenom: „Ech, co by.“ Tu se krajánkovi zdálo, že chlapík nějak kulhá. Napadlo ho, jestli by si také nedal trochu kořalky na posilnění a hned mu nabídl. Ale chlapík povídá: „Vždyť mě ani neznáš, proč bys mi chtěl dát napít?“ Krajánek odvětil: „No dyť, lidi si musejí pomáhat, vždyť si jako my všichni, dřeš na poli, tak se napij, ať je veselo.“ „A i kdybych byl zlý muž, co již lhal, i kradl?“ Ptal se chlapík dále. „No co, asi zas takovej zlej nebudeš, dyž tady ořeš na póli, místo abys krad,“ nečekal krajánek s odpovědí. „A kdybych byl samotný pekelník, také bys mi napít dal?“ Zeptal se ještě jednou oráč. „To víš, že jo. Někdy je dobrý i s peklem bejt zadobře,“ na to krajánek.
Chlápek si tedy nahnul, ale ne jen tak obyčejně, avšak hned půl měchu. Ani se krajánek nenadál a už mu chlap vrací měch, k němuž mu ještě strká do ruky minci. Byla celá horká a páchla sírou. Chlápek povídá: „Když ten dukát necháš přes noc pod polštářem, budou ráno dva. Ale nikdy se nesmíš pomodlit, máš-li ho ruce!“ Strašlivě se rozesmál, jeho kůň mocně zaržál, rychle jako vítr doorali ten kus pole, načež se propadli do země a nezůstala po nich ani stopa.
Chudák vystrašený krajánek se ještě téhož večera vrátil domů, do Děčína a dukát před spaním uložil pod polštář, přesně jak mu radil onen tajemný muž. Hned po probuzení sáhnul pod polštář, kde našel ne jeden, ale dva dukáty. Inu, to bylo radosti! Už se těšil, jak si teď bude žít jako pán, zvelebí stavení i zahradu.
Nakonec mu ale dukáty kýžené štěstí nepřinesly. Do roka a do dne se z té radosti zpil pod obraz a k ránu zcepeněl. Zůstal však po něm velký majetek. Vždyť měl také každé ráno nový dukát!
. . . . .
Tenkrát na onom poli u lesa potkal krajánek samozřejmě čerta, a že mu krajánek pomohl, tak se mu také odvděčil. Ale jak se může čert člověku odvděčit? Skončí to stejně špatně, jako když se s peklem dáte do křížku.
Říká se, že tenkrát se o jeho jmění, které nemělo žádné dědice, hádalo sedm sousedních statkářů a právě při jejich hádkách se onen dukát nechtěně ztratil, když se ho jeden z nich pokoušel zcizit druhému. Mnohokrát se dukát pokoušeli hledat místní i přespolní, ale nenašli ani cestu, po které krajánek tehdy šel, ani pole u lesa...
. . . . .