Kterak permoník o rusalku přišel

Kdysi dávno, za časů rozděleného města a zámeckých pánů, žili v pískovcových skalách vůkol řeky Labe horničtí trpaslíci, jinými slovy permoníci. Jeden takový obýval i nesčetná zákoutí u Maxiček. Bydlil tam docela sám (alespoň se tak povídá) a nebyl k zastižení snadno, jelikož v měkkém pískovci kutal svým nářadím a hloubil všelijaké díry a štoly. Hledal zlato a stříbro anebo drahé kameny, ostatně jak už to permoníci dělávají. Podle babek kořenářek, které sbírali vzácné byliny v těchto končinách, se jednalo o skřítka sobeckého a zlomyslného.

Tu a tam se vydával do města Děčína, kde ho díky drahým kamenům, které nalézal ve skalách, považovali za bohatého měšťana z Prahy či dokonce Vídně. Chodil oděn vždy v nejdražších látkách, botách z vzácných kůží a špičatém klobouku, jenž měl trochu skrývat jeho malou výšku. O své bohatství se nikdy s nikým nepodělil a zlaté dukáty a kameny utrácel vždy jen za sebe.

Jednou, když se opět vydal při soumraku do města pochlubit se svým bohatstvím, uslyšel tajemný zpěv nesoucí se lesní krajinou. Namísto města se tedy vydal cestou necestou za zpěvem. Po chvilce chůze zpozoroval vodní vílu, usazenou na pokraji svého jezírka. Rusalka si rozčesávala své dlouhé rusé vlasy, jejichž konečky byly namočeny ve vodě. Víte, ony rusalky musí mít vlasy neustále mokré, jinak zemřou.

Trpaslík byl natolik okouzlen její krásou, až si umanul, že ji musí získat a navždy ji mít jen pro sebe. Téhož večera do města již nedošel a vrátil se zpátky do svého podzemního království. Několik dlouhých dní kutal chodby a komůrky, které vyzdobil těmi nejkrásnějšími lesními materiály. Nikoliv však svými drahými kameny, ty měl ukryté hluboko uvnitř skály.

Následujícího týdne, shodou okolností byl toho dne úplněk, vyčkal permoník na okamžik, kdy rusalka ulehne na mech rostoucí na břehu jezírka a usne tvrdým spánkem. Jakmile se tak stalo, unesl ji do svých podzemních komnat. Jediná vstupní dvířka do svých chodeb uzamkl zaklínadlem, které umí ovládat jen permoníci, aby mu rusalka nemohla utéci.

Ráno, když se rusalka probudila na kamenné loži, rozplakala se a začala horníčka prosit, aby ji vrátil k jejímu jezírku, jinak že jí vyschnou vlasy a ona zemře. Ale permoníček nesmlouvavě odvětil, že ji nikdy nevrátí. Následujícího dne, našel permoník komůrku prázdnou. Jediné co po rusalce zůstalo, byly její bílé šaty a pramen na troud vyschlých rusých vlasů...

Tenkráte permoníček velmi litoval svého činu, že neuposlechnul proseb víly, která poté kvůli němu zemřela. V místech, kde se nacházelo její jezírko proseděl mnoho času a truchlil nad svým hříchem tak, až si prý všechny své vlasy vytrhal. Jeho naříkání se neslo krajinou a bylo dle místních snad slyšet i ve městě Děčíně.

Dle pověsti od té doby nevykopal už ani jeden drahý kámen či drahý kov. Celý svůj poklad vynesl z hory a ukryl nedaleko skály, ze které z žalu skočil, aby již nemusel poslouchat své svědomí. Dodnes je prý za jasných večerů možno vidět na skále pod stromem sedícího permoníka, jenž naslouchá zpěvu své milované rusalky...

Ke kešce

Při svých toulkách kolem Maxiček jsem jednou našel zbytky starého pergamenu, na němž byly permoníkovy poznámky ohledně značení jeho štol. Jeho písmo a poznámky byly skoro nečitelné, avšak po několika bezesných nocích jsem všechna slova rozluštil.

Podle zápisků při okraji zažloutlého listu pergamenu mě ona nápověda měla dovést k pokladu, který permoník nad skálou uschoval. Zda-li jsem poklad objevil či ne, to vám prozradit nemohu. Pokud se však vypravíte na úvodní souřadnice, můžete se zkusit rozhlédnout po okolní krajině a díky tomu zjistit místo, kde se onen poklad možná nachází... Zkusíte ho nalézt také?

A jak se dostanete k finálním souřadnicím? Nebojte, nebudete nic sčítat ani násobit, stačí přijít na úvodní souřadnice a podívat se po okolí.

Poklad hledejte a vyzvedávejte opatrně, ať vydrží i pro další nálezce. Vzhledem k tomu, že se krajina v průběhu let trochu proměnila, nemusíte spatřit to, co jsem před lety viděl z místa úvodních souřadnic já. Nicméně i přesto si myslím, že finálku snadno objevíte. :-)