Houslařství je překrásné řemeslo, které má dlouholetou tradici v městečku Luby. Toto městečko na Chebsku bývalo kdysi známé pod názvem Schönbach. Za jeho začátky bychom se museli vypravit až do 16. století, kdy sem přicházeli horníci, ale také muzikanti, kteří si výrobou instrumentů přivydělávali. Později pak tahle práce řadu lidí začala živit. Po odsunu německých obyvatel po druhé světové válce chtěli místní i politici aby název Schönbach upadl v zapomnění. Dnes se k němu místní mistři houslaři velmi často vracejí. Výroba houslí je složitý proces. Jde více méně o řezbařinu. A než z nich vyloudíte první tón stojí to mnoho trpělivosti a úsilí. Houslař musí být manuálně velmi zručný a taky by měl mít hudební sluch. Vše začíná výběrem správného, kvalitního dřeva. A to několik let dopředu. Mistři houslaři, nakupují dřevo pro své vnuky, aby bylo správně vyschlé. I proto je rodinná tradice mezi houslaři tak rozšířená. Používají se osvědčené modely, které vymysleli italští mistři Stradivari a Guarneri. Rozdíl není na první pohled patrný, ale ono je to pochopitelné. Tyhle jsou prověřeny staletími a dodnes nikdo nedokázal vymyslet lepší a asi krásnější...
No posuďte sami…
Pokud vás zajímá něco málo z historie v knize od Alfreda Elberta „Schönbach in Böhmen - Stadt der Geigenmacher“ (Luby v Čechách - město houslařů), který popisuje Luby – Schönbach před rokem 1938 se dozvíte:
že schönbašský průmysl měl charakter domácího průmyslu s typicky specializovanou dělbou práce. U zhotovování houslí byla tato dělba nejrozsáhlejší,
rovněž tak u čel a bas. Byli tady: přiřezávači dřeva, výrobci spodních a vrchních desek, zhotovitelé krabic a korpusů, zhotovitelé krků, výrobci hmatníků
a struníků, výrobci kolíčků, výrobci kobylek a lakýrníci.
Menší specializaci vyžadovalo zhotovování citer, kytar, mandolín, louten a podobných nástrojů. Rezonační dřevo, které lze vybírat z kmenů určité síly, si obchodníci se dřevem většinou sami klínovitě přiřezávali.
Spodní deska je celá nebo půlená, vrchní deska jen půlená. Obzvláště pro zboží vysoké kvality musí předcházet důkladné sušení dřeva. Dřevo schne obvykle 1 až 2 roky, někdy až 10 let, přirozenou cestou. Pak se sklíží půlky spodní a vrchní desky. Ruční vypracování vrchní a spodní desky je vysoce obtížná a namáhavá práce, která se dnes u běžnějších houslí často provádí frézami. Pak se desky jen ručně dopracují. Věnec lubů se vyhotoví tím, že hotové plátky z javorového dřeva se ohýbají do tvaru desky železem, ohřátým v kamnech. U nejlepších houslí se používají vlastní formy, ve kterých se díly lubů sklíží. U běžných, lacinějších houslí, se používají ke klížení jen jednoduché svorky. Kobylky se vyřezávají z javorových prkének. Houslové krky jsou řezbářskou prací. Pro práci nahrubo existují frézy, takže pro domácí dělníky zbývá jen čistá řezbařina. Hmatníky jsou vyráběny pro celý průmysl v několika provozovnách, kde se používají speciální stroje (dříve částečně s parním pohonem). Hmatníky se zhotovují z ebenu, třešňového nebo javorového dřeva. Dříve se používalo i mořené olšové a smrkové dřevo, s hruškovou dýhou. Soustružníci kolíčků pracují jednotně s malými speciálními soustruhy, které se dnes pohánějí elektřinou. Postavení houslí z jednotlivých dílů obstarává houslař, rovněž lakování, postavení duše a natažení strun. U mistrovských houslí veškerou práci obstarává houslař sám. Tyto housle se pak vyznačují tvarem a charakterem práce jednotlivých mistrů. Lakování se ve větších provozech provádí převážně stříkáním, čímž je dáno rovnoměrnější zbarvení pro masovou produkci. Kvalitnější housle se ale dodnes lakují ručně, protože se tím dosahuje lepší trvanlivosti laku. Pro mistrovské nástroje se dokonce používá olejový lak, který lze srovnat v každém ohledu s lakem starých italských mistrů. U trsacích nástrojů, bas, atd., k tomu ještě přistupují „mechaniky“, což jsou zařízení na napínání strun, s pomocí šneku a ozubeného kolečka. Mechaniky se montují v párech nebo i větším počtu na kovové destičky. Ty jsou zhotovovány vlastními výrobci pomocí malých speciálních strojů. Stroje jsou většinou vlastní konstrukce každého výrobce.
Jak lehce se hudební průmysl přizpůsobil technickému pokroku, ukazuje nárůst počtu motorových připojení na proud z elektrárny v Schönbachu: v roce 1900 jsou to
3 motory, v roce 1915 již 81 motorů.
Kromě houslí se v Schönbachu zhotovují veškeré další strunné nástroje a potvrzuje se výkonnost a přizpůsobivost potřebám trhu. Obzvláště v loutnách, kytarách a citerách se zde zhotovuje vysoce kvalitní zboží. Výroba dřevěných a dechových nástrojů se rovněž zaměřovala na vynikající kvalitu. Výroba smyčců a pouzder pro všechny strunné nástroje vykazuje v posledních letech prudký vzestup a je na vysoké úrovni. Jsou to dílny vybavené nejmodernějšími stroji a provozy, které se mohou nazvat vzorovými. Výroba ladiček a ladících píšťal, dusítek atp. dosáhla také velkého rozsahu a je prováděna továrním způsobem.
Pro nákup surovin k výrobě strunných nástrojů, jako je javorové, smrkové, bukové a jedlové dřevo, přichází v úvahu především oblast Šumavy a Karpat. Exotická dřeva, jako zimostráz, se dováží z Persie a Turecka, růžové dřevo a Cocobolo z Jižní Ameriky, divoký zimostráz ze západní Indie, tzv.hadí dřevo z Kuby, brasil-fernambuka mahagon z Indie a Surinamu.
Podle Köhlerovy kroniky bylo v Schönbachu v roce 1902 vyrobeno z hudebních nástrojů: 1 300 bas, 2 000 violoncell, 125 000 houslí, 16 750 kytar, citer a mandolín, 160 000 krků, vrchních a spodních desek, 95 000 korpusů, 5 870 smyčců, 85 000 tuctů kolíčků, 3 150 dřevěných a plechových dechových nástrojů.
Průmysl strunných hudebních nástrojů v Schönbachu se vzájemně propojuje s obdobným průmyslem v Sasku. Výrobky ze Schönbachu se často exportují
prostřednictvím saských obchodníků. Přímý export ze Schönbachu není ještě zdaleka rozvinut tak, jak by si zasloužil…
A pokud vás zajímá jak se dostat k samotné keši, tak je nutné sehnat si ještě pár čísel. Ale to už nechám na vás :-)
N 50° 15. ???
E 012° 24. ???
teď už stačí jenom doplnit :-)238,355
__________________________________________________________________________________________________________
Der Geigenbau ist ein wunderschönes Handwerk, das eine langjährige Tradition in kleiner Stadt Luby hat. Dieses Städtchen, das zum Landkreis Cheb gehört, war einst als Schönbach bekannt. Die Anfänge der Stadt sind schon in 16. Jahrhundert datiert, wann die Bergmänner und die Musiker hierher kamen. Zuerst war der Geigenbau für die Musiker nur ein Mittel des Zuverdientest, aber später fing diese Arbeit die Leute nähren an.
Nach der Aussiedlung der deutschen Einwohner nach dem Zweiten Weltkrieg wollten die Einheimischen, aber auch die Politiker, dass der Name Schönbach in Verlegenheit geriet. Aber heute ist er mit den Geigenbaumeistern wieder sehr oft benutzt.
Der Geigenbau ist ein komplizierter Prozess. Es geht praktisch über die Schnitzarbeit. Der Geigenbauer muss manuell geschickt sein und sollte auch musikalisches Gehör haben.
Alles beginnt mit der Auswahl des rechten, hochwertigen Holzes viele Jahre im Voraus. Die Geigenbaumeister kaufen das Holz für ihre Enkel ein, damit es genug ausgetrocknet wäre. Das ist auch einen Grund dafür, warum die Familientradition zwischen den Geigenbauer so erweitert ist.
Es gibt bewährte Modelle, die die italienische Meister Stradivari und Guarneri ausdachten und die bis heute benutzt werden. Ein Unterschied ist nicht auf den ersten Blick ersichtlich, aber das ist doch verständlich. Diese Modelle sind durch die Zeit geprüft und bis heute dachte niemand besser und schöner aus…
Na, beurteilen Sie selbst nach den Bildern…
Und wenn Sie sich dafür interessieren, wie Sie den Cache finden können, ist es nötig noch ein paar Zahlen zu beschaffen. Aber das ist schon Ihre Arbeit :)
N 50° 15. ???
E 012° 24. ???
238,355
fotografie použity z: http://www.violin-skala.cz/