Série byla inspirována básnickou sbírkou Karla Jaromíra Erbena Kytice. Sbírku tvoří 13 balad, které se zabývají otázkou lidských vztahů. Důležitý je především problém viny a trestu. Konflikty v lidském životě vznikají, podle Erbena, především narušením základních vztahů a zákonů mezi lidmi. Za každou vinu přichází, často nepřiměřený, trest. Člověk je v jeho pojetí bezmocný proti přírodním silám, jež ho obklopují.
Zkuste si balady přečíst, uvidíte, že to jsou mnohdy napínavé příběhy, někdy by se dalo říci přímo horory. A když se jedná o Kytici, je pestrá i série kešek. Najdete v ní pět různých typů kešek s různým způsobem luštění, s různým terénem a různou velikostí krabiček. Vše je završeno bonusovou keší. Waypointy doporučených parkovišť najdete v listingu bonusové keše. Přeji vám hodně zábavy při luštění i odlovu.
Jak na keš Holoubek
Poutníče, tam, kde místo z úvodu nachází se, holoubka zajisté nenajdeš. Ale zajdi tam a pokud sovu potkáš, možná poradí ti, kde holoubka hledat. Věz však, že sova soví řečí mluví, ale ty jí zajisté v brzké době porozumíš.
Hint od sovy od 3.10.2015 neplatí! Nový hint je v listingu!
Místo nám velmi zarostlo, ke keši se dostanete následovně: Odbočku z cesty získáte ze zjištěných finálních souřadnic N+090, E+125. Pokračujte na bod N+048, E+018 a odtud už je to ke keši kousek.
Holoubek
Okolo hřbitova
cesta úvozová;
šla tudy, plakala
mladá, hezká vdova.
Plakala, želela
pro svého manžela:
neb tudy naposled
jej doprovázela. -
Od bílého dvora
po zelené louce
jede pěkný panic,
péro na klobouce.
"Neplač, nenaříkej,
mladá, hezká vdovo,
škoda by tvých očí,
slyš rozumné slovo.
Neplač, nenaříkej,
vdovo, pěkná růže,
a když muž ti umřel,
vezmi mne za muže." -
Jeden den plakala,
druhý ticho minul,
třetího žel její
pomalu zahynul.
V témž dni umrlého
z mysli vypustila:
než měsíc uplynul,
k svatbě šaty šila. -
Okolo hřbitova
veselejší cesta:
jedou tudy, jedou
ženich a nevěsta.
Byla svatba, byla
hlučná a veselá:
nevěsta v objetí
nového manžela.
Byla svatba, byla,
hudba pěkně hrála:
on ji k sobě vinul,
ona jen se smála. -
Směj se, směj, nevěsto,
pěkně ti to sluší:
nebožtík pod zemí,
ten má hluché uši!
Objímej milého,
netřeba se báti:
rakev dosti těsná -
ten se neobrátí!
Líbej si je, líbej,
ty žádané líce:
komus namíchala,
neobživne více! -
Běží časy, běží,
všecko sebou mění:
co nebylo, přijde,
co bývalo, není.
Běží časy, běží,
rok jako hodina;
jedno však nezmizí:
pevně stojí vina.
Tři roky minuly,
co nebožtík leží;
na jeho pahorku
tráva roste svěží.
Na pahorku tráva,
u hlavy mu doubek,
na doubku sedává
běloučký holoubek.
Sedává, sedává,
přežalostně vrká:
každý, kdož uslyší,
srdce jemu puká.
Nepuká tak jiným,
jako jedné ženě:
s hlavy si rve vlasy,
volá uděšeně:
"Nehoukej, nevolej,
nehuč mi tak v uši:
tvá píseň ukrutná
probodá mi duši!
Nehoukej, nežaluj,
hlava se mi točí:
aneb mi zahoukej,
ať se mi rozskočí!" -
Teče voda, teče,
vlna vlnu stíhá
a mezi vlnami
bílý šat se míhá.
Tu vyplývá noha,
tam zas ruka bledá:
žena nešťastnice
hrobu sobě hledá! -
Vytáhli ji na břeh,
zahrabali skrytě,
kde cesty pěšiny
křižují se v žitě.
Nižádného hrobu
jí býti nemělo:
jen kámen veliký
tlačí její tělo.
Však nelze kamenu
tak těžko ležeti,
jako jí na jménu
spočívá prokletí!