|
HORNINY A JEJICH DĚLENÍ
V úvodu venkovní expozice se mimo jiné dozvíte, že hornina je heterogenní směs tvořená z minerálů, organických složek či případně vulkanického skla. Výjimku tvoří jen monominerální horniny, které jsou tvořeny pouze jedním minerálem (např. mramor). Horniny, kupř. žula, rula, vápenec, pískovec, jsou směsi horninotvorných nerostů, jež skládají jako samostatná tělesa zemskou kůru. Jejich složení je proměnlivé a nedá se vyjádřit chemickým vzorcem.
Horniny rozlišujeme na jednoduché a složené, přičemž jednoduché, které jsou tvořeny v podstatě jedinci téhož nerostného druhu (vápenec z krystalů kalcitu apod.). O proti tomu složené se skládají z několika nerostných druhů (mj. žula); složené horniny převládají, přičemž zemská kůra je tvořena velkým množstvím rozmanitých hornin.
Horniny můžeme dále dělit na:
 Magmatické (vyvřelé)
 Sedimentární (usazené)
 Metamorfované (přeměněné)
Jak jste si mohli všimnout, toto dělení využívá naše expozice, a tak jsou jednotlivé horniny jak na plánu, tak v terénu odlišeny barvami.
Magmatické (vyvřelé)
Původními horninami byly horniny vyvřelé, utuhlé, na povrchu kdysi žhavé Země. Vyvřelé horniny vznikly krystalizací nebo i sklovitým tuhnutím magmatu. Vznik struktury magmatické horniny závisí na posloupnosti krystalizace, která je spojena s postupným klesáním teploty taveniny.
Podle místa tuhnutí magmatitů dělíme vyvřelé horniny na hlubinné, žilné a výlevné.
Vyvřeliny hlubinné
Krystalizovaly v hlubinách zemské kůry. Magma se vlivem své vysoké viskozity není schopno pohybovat. To vede ke vzniku hlubinných těles několik kilometrů pod povrchem země. Vzniklá tělesa mohou dosahovat značných velikostí. Těleso v podzemí může krystalizovat až několik milionů let. Sloh hlubinných vyvřelin je zpravidla stejnoměrně zrnitý. Podle velikosti součástek ještě rozlišujeme jemně, středně a hrubě stejnoměrně zrnitý sloh.
Vyvřeliny žilné
Někdy označované jako podpovrchové. Představují tělesa o mocnosti od několika decimetrů po stovky metrů a s délkou až několik kilometrů. Žilné vyvřeliny jsou obrovskými tlaky vtlačovány do puklin, prasklin a elastických částí zemské kůry nedaleko povrchu, což zapříčiňuje rychlejší chladnutí taveniny a zjemňování struktury. Struktura žilné horniny je jemnozrnnější.
Vyvřeliny výlevné
Horniny, které jsou díky nízké viskozitě dobře pohyblivé a rychle dosáhnou zemského povrchu, kde se rozlévají v podobě lávy. Je pro ně typické rychlé chladnutí, způsobené okolním chladným prostředím (např. vzduch, voda, …). Horniny jsou jemnozrnné až sklovité struktury.
Vznik vyvřelých hornin
Magma, které proniklo do vyšších poloh zemské kůry nebo se rozlilo na povrchu Země, přicházelo do styku s chladnějšími horninami nebo s ovzduším, a tím ztrácelo teplo. Postupné chladnutí magmatu vyvolalo krystalizaci nerostů. Na povrchu lávových proudů při velmi rychlém chladnutí docházelo i ke sklovitému tuhnutí magmatu. Krystalizace probíhala v rozmezí teplot 600 °C až 1100 °C. Nejdříve se zpravidla vyloučily nerosty, které tvoří ve vyvřelých horninách jen malý podíl - jsou to zejména apatit, magnetit a pyrit.
Po nich krystalizovaly z magmatu hlavní nerosty, které jsou zastoupeny podstatným podílem. Jednu řadu tvoří tmavé nerosty (křemičitany hořčíku, vápníku a železa), druhou světlé nerosty (plagioklasy, křemičitany sodíku a vápníku). Ve společné řadě pak následovaly draselné živce, muskovit a křemen.
Pro posouzení upotřebitelnosti vyvřelých hornin jsou významné hustota, pevnost v tlaku, nasáklivost, odolnost vůči otluku a obrusnost, barva a leštitelnost.
V expozici najdete spilit, amfibol-biotitickou porfyrickou žulu, amfibolicko-biotitický granodiorit, olivínový nefelinit, syenit – táborský masiv.
Sedimentární (usazené)
První fází vzniku usazených hornin je zvětrávání starších vyvřelých, usazených a přeměněných hornin.
Podle účinku vnějších geologických činitelů rozlišujeme zvětrávání mechanické (horniny se drolí bez chemické změny vlivem vnějších geologických činitelů), chemické (hlavními činiteli jsou voda, vzdušný kyslík a oxid uhličitý) a biologické (při rozkladu nerostů spolupůsobí účinně i organismy – mechanicky rozrušují horniny např. rostliny svými kořeny, důležitými chemickými činidly jsou také látky, které vznikají rozkladem organických zbytků, kupř. oxid uhličitý, sirovodík, amoniak, kyseliny).
Zplodiny zvětrávání zpravidla nezůstávají na místě vzniku. Pevné látky se přemisťují gravitací, ledovci, tekoucí vodou a větrem. Tam, kde tento účinek slábne nebo zaniká, se zvětraliny usazují a tvoří vrstvy nových, druhotných hornin. Vrstvy usazených hornin vznikají také usazováním zbytků organismů nebo nerostů vyloučených z vodných roztoků.
Vrstva je deskovité až čočkovité těleso usazené horniny, které vzniká nepřerušeným ukládáním materiálu za stejných sedimentačních podmínek. Při změně podmínek se začne tvořit nová vrstva. Každá vrstva je ohraničena od podložní a nadložní vrstvy podložní a nadložní vrstevní plochou. Kolmá vzdálenost mezi oběma vrstevními plochami se nazývá mocnost vrstvy. Když se často střídaly odlišné podmínky, vzniklo mnohonásobné střídání vrstev. Při nepodstatné změně podmínek sedimentace se nad sebou vytvářely vrstvy přibližně stejného složení, např. pískovců, tomuto souboru vrstev říkáme souvrství. Vrstva odlišné horniny v souvrství se nazývá vložka.
Ze složení, slohu a stavby usazených hornin i ze zkamenělin lze vyčíst, kde se usazovaly, jaké bylo členění okolní krajiny, jaké bylo podnebí, jaké rostlinstvo a živočišstvo oživovalo okolí v době vzniku vrstvy nebo souvrství, i kdy se to vše událo. Proto poskytují usazené horniny nejcennější dokumentární materiál pro sestavování historického vývoje zemské kůry.
Usazené horniny dělíme na:
– úlomkovité (klasické) neboli mechanické usazeniny – vznikají přenesením a usazením pevných zvětralin, tj. úlomků hornin, a původních nebo druhotných nerostů
– chemické (chemogenní) usazeniny – vznikly vyloučením, usazením z minerální, mořské, jezerní a vzácně i říční vody
– usazené horniny ústrojného původu (sedimenty organogenní) – ty se skládají jednak z neústrojných částí živočichů a rostlin (schránky, kosti), jednak ze zplodin rozkladu organických látek rostlin a živočichů
V současné době skládají organogenní horniny několik procent povrchové části zemské kůry. Organogenní horniny patří k hospodářsky nejvýznamnějším horninám.
V naší expozici najdete silicit – buližník, slepenec a pískovec.
Metamorfované (přeměněné)
Ve starých, odnosem rozrušených pohořích, někdy i v sopečných oblastech se hojně nacházejí horniny, které vznikly v hlubinách zemské kůry přeměnou (překrystalizováním) usazených nebo vyvřelých hornin, aniž by se změnilo jejich skupenství. Příčinou přeměny jsou zvýšená teplota, zvýšený tlak nebo i přesun velkých hmot odjinud. Metamorfóza hornin probíhá v pevném stavu a v hornině vznikají nové, metamorfní minerály. Podle stupně intenzity metamorfózy rozlišujeme metamorfózu slabou, střední a silnou. Podle rozsahu se dělí na regionální (oblasti tisíce kilometrů a trvání miliony let) a lokální (menší území a kratší časová období).
Podle příčin přeměny rozlišujeme přeměnu:
– tlakovou (dynamickou)
– tepelnou čili dotykovou (kontaktní)
– oblastní (regionální)
V expozici najdete granulit, amfibolit, kordieriticko-biotitickou rulu, hadec, svor, krystalický vápenec, migmatitizovaná dvojslídná pararula, kvarcit.
BÝVALÝ LOM
Zvláštní pozornost je třeba věnovat také lomu, ve kterém se celá expozice nachází.
Lom Klokoty je založen na pravém břehu Lužnice ve strmém skalnatém svahu. Stěnový lom s jedním těžebním řezem se nachází těsně vedle místní asfaltové komunikace a má zhruba rozměry: 70 m délka, 30 m šířka, výška lomové stěny asi 25 m – 30 m. Dno lomu je několik metrů nad hladinou Lužnice. V horních 2/3 výšky je hladká lomová stěna porušena skalními výstupky z předchozího dobývání. V lomových stěnách podkovitého tvaru je zastižen čerstvý, středně zrnitý biotiticko-pyroxenový syenit ve svrchních partiích poněkud navětralý. Jedná se o hlubinnou vyvřelou horninu bez křemene, která je součástí středočeského žulového plutonu. Barva horniny je tmavě šedá. Skládá se hlavně z draselných živců, z tmavých součástek obsahuje hojně biotit a někdy amfibol. Křemen neobsahuje vůbec nebo jen nepatrné množství. Stavba horniny je všesměrně zrnitá.
Syenit je ve směru SV-JZ prostoupen několika žilami světlého pegmatitu o mocnosti v řádech decimetrů, skloněnými 60° k JV. Žíly jsou patrné v SZ rohu lomu a v západní boční stěně lomu. Přímo v čelní lomové stěně jsou zřejmé drobné, několik centimetrů mocné žilky aplitu světlé barvy. Čelní stěna lomu je skloněná pod úhlem 70° k JV. Na stěně jsou patrné ohlazy po pohybu bloků horniny při horotvorných procesech. Táborský masiv tvoří hlubinné jazykovité těleso západně od Tábora, které upadá k severovýchodu a vyplňuje brachysynklinálu (koryto) v pararulách moldanubika. Zaujímá plochu asi 70 km2. Patří k němu i izolovaná apofýza (výběžek) u Malšic. Horniny jsou pozdně variského stáří (320 – 300 milionů let). Při předchozím dobývání byla hornina využívána na silniční štěrk a štět.
|