|
Vrch Žďár u Rokycan je místo, které jistě nemusím geocacherům dlouze představovat. Je to vrch, jenž tvoří přírodní dominantu Rokycanska. Mnozí z Vás jste se již do jeho útrob vydali za keškami studánek, do arboreta či na výhledy. Touto keší bych Vám chtěl Žďár představit jako významné místo z hlediska Geologie a možná Vám ukázat i nová místa, o kterých jste zatím neměli tušení.
O Žďáru z pohledu geologického
Vývoj geologické stavby vrchu Žďár a jeho nejbližšího okolí lze sledovat v rámci středočeské oblasti hluboko do minulosti. Nejstarší horniny vznikly v mladším proterozoiku. Na Žďáře ani v jeho nejbližším okolí sice nevycházejí na povrch, ale tvoří podloží všech mladších hornin. Podle nejnovějších poznatků vznikaly v prostředí ostrovních oblouků. Koncem proterozoika (starohor) probíhal kadomský horotvorný proces. Došlo k ústupu moře, deformacím vrstev a různě intenzivním přeměnám hornin.
Ve starších prvohorách, na začátku kambria (asi před 540 mil. lety) vznikl v důsledku kadomských horotvorných procesů v oblasti dnešních Brd a na Příbramsku sedimentační prostor, tzv. příbramsko-jinecká pánev. Během spodního kambria byla tato deprese zaplňována hrubozrnným a středně zrnitým klastickým (úlomkovým) materiálem, z něhož vznikaly různé typy slepenců a pískovců. Vrstevní sled spodního kambria je rozdělen do pěti souvrství. Počátkem středního kambria proniklo do příbramsko-jinecké pánve moře. Ve vrstevním sledu jsou mořské sedimenty zahrnuty do jineckého souvrství, tvořeného především prachovci, jílovitými břidlicemi, pískovci a drobami s bohatou faunou. Vedle dominantních trilobitů se vyskytují ramenonožci, ostnokožci, hyoliti aj.
V nadloží mořských uloženin jineckého souvrství je vyvinuto tzv. ohrazenické souvrství, tvořené bělavými, velmi pevnými křemennými slepenci a hrubě zrnitými pískovci s křemitým tmelem. Velikost křemenných a buližníkových valounů se obvykle pohybuje mezi 20 až 50 mm. Tyto sedimenty představují především uloženiny říčních toků a aluviálních kuželů. Vzhledem k tomu, že leží v nadloží mořských uloženin, mohly být jejich bazální partie místy ovlivněny mořským prostředím. V období sedimentace ohrazenického souvrství, se příbramsko-jinecká pánev rozšířila k západu, takže v území mezi Holoubkovem, Rokycany a Strašicemi spočívají jeho uloženiny přímo na proterozoickém podkladu. Sedimenty ohrazenického souvrství představují nejstarší horniny, které se podílejí na geologické stavbě Žďáru. Budují jeho vrcholové partie, kde vytvářejí bizarní skalní útvary a mohutná suťová pole.
Koncem středního kambria došlo k výrazným paleogeografickým změnám a sedimentace v příbramsko-jinecké pánvi byla ukončena.
Svrchní kambrium je charakterizováno intenzivní vulkanickou činností, kdy suchozemskými výlevy vznikají dvě téměř paralelní vyvřelá pásma – strašické a křivoklátsko-rokycanské. Svrchnokambrické vulkanity (výlevné vyvřeliny) se rovněž výrazně podílejí na geologické stavbě Žďáru. Vyskytují se především v jeho západní části. Okrajově zasahují i na jihozápadní úpatí, kde je v opuštěném lomu odkryt jeden z jejich běžně se vyskytujících typů – ryolit.
Ke svrchnímu kambriu se přiřazují i sedimenty tzv. pavlovského souvrství (název podle nedaleké obce Pavlovsko), které vznikaly v plošně omezeném sedimentačním prostoru, sahajícím od Lhůty a Sedlce na západě k Těním na východě. V důsledku dalšího posunu sedimentačního prostoru k západu spočívají sedimenty pavlovského souvrství převážně na proterozoickém podloží a pouze jeho východní část má v podloží uloženiny spodního nebo středního kambria. Sedimentace pavlovského souvrství probíhala současně s intenzivní vulkanickou činností, takže ryolitové výlevy často tvoří polohy uvnitř sedimentů. Ve výjimečných případech, tvoří výlevy i podloží sedimentů. Pavlovské souvrství tvoří pestré polymiktní slepence s převahou buližníkových a ryolitových valounů. Méně časté jsou hrubozrnné droby a arkózovité pískovce. Ve složení sedimentů se výrazně uplatňuje i vulkanický materiál. Ten byl vyvrhován do sedimentačního prostoru, kde došlo k jeho nepatrnému opracování a uložení. Sedimenty pavlovského souvrství představují komplex aluviálních sedimentů a uloženin bahnotoků. Sedimenty pavlovského souvrství budují jižní a východní část Žďáru. Jsou odkryty společně s ryolity v opuštěném lomu na jihozápadním úpatí.
Na počátku ordoviku vznikl ve středních Čechách nový sedimentační prostor tzv. pražská pánev. Má charakter úzké lineární deprese riftového charakteru. Zbytky její horninové výplně sahají od Starého Plzence přes území Prahy až k Brandýsu nad Labem, kde se noří pod uloženiny křídy. Pražská pánev obsahuje úplný vrstevní sled od spodního ordoviku až do konce středního devonu. Sedimentaci doprovázela v určitých obdobích silná vulkanická činnost. Na rozdíl od starší příbramsko-jinecké pánve má zřetelně odlišné plošné rozšíření a její výplň je tvořena výhradně mořskými uloženinami. Transgrese spodnoordovického moře do středních Čech postupovala přes severní úpatí Železných hor a zasáhla až k Holoubkovu. Koncem spodního ordoviku se moře rozšířilo až ke Starému Plzenci (a pravděpodobně i dále k jihozápadu). Ordovické uloženiny budují severní a západní úpatí Žďáru. Tvoří je zelenošedé nebo červenohnědé jílovité břidlice, které náležejí tzv. klabavskému souvrství (třetí nejstarší souvrství ordoviku pražské pánve). Mladší sedimenty, které vyplňovaly pražskou pánev, byly v bezprostředním okolí Žďáru denudovány.
Od středního devonu se začínají projevovat účinky variského (hercynského) horotvorného procesu. Ve středních Čechách došlo k ukončení sedimentace v pražské pánvi a celá oblast se stala součástí vznikajícího variského horstva. Ve svrchním karbonu vznikaly mezi vyvrásněnými horskými hřbety intenzivně se zahlubující deprese tzv. mezihorské (intermontánní) pánve. V nich se ve značných mocnostech hromadil klastický (úlomkový) materiál, snesený z okolních svahů. Místy se vytvářela jezera a rašeliniště s bohatou uhlotvornou vegetací. Výplň pánví tvoří především pískovce, arkózy, prachovce, jílovce, slepence, sloje černého uhlí aj. Kromě velkých denudačních reliktů těchto pánví se zachovaly i menší izolované výskyty svrchnokarbonských uloženin, většinou jako tektonicky zakleslé kry. Jedna z takových ker je situována severovýchodně od Kamenného Újezdu a zasahuje na východní úpatí Žďáru. Je tvořena arkózovými slepenci a pískovci.
|
|
Reliéf Žďáru
Na rozdíl od předchozího textu, který se zaměřil na geologickou stavbu a popsal, kdy a jak vznikly horniny tvořící masiv Žďáru, tato část listingu se bude snažit vysvětlit, jakými procesy se z oněch hornin vytvořily povrchové tvary – všechny ty skalní stěny, suťová pole, nebo skalní věže. Reliéf je bezpochyby jednou ze zajímavostí, kvůli níž se na Žďár vyplatí vystoupat nejen geokačerům.
Celý vrch si můžeme v hrubých rysech představit jako relativně vyzdviženou slepencovou kru, ukloněnou mírně k jihu. Žďár má vzhled hřbetu protaženého od západu k východu o délce přibližně 2,5 km. V jeho tvaru se zřetelně projevuje geologická struktura – vysoká odolnost slepenců oproti okolním horninám i někdejší tektonické pohyby.
V druhohorách a starších třetihorách byl reliéf celého kompaktního Českého masivu relativně plochý s nadmořskou výškou v řádu prvních stovek metrů. Na rozhraní starších a mladších třetihor (v období před asi 24 milióny let) začal Český masiv intenzivněji reagovat na horotvorné pohyby ve vznikajících Alpách a Karpatech. Reakce se projevila oživením starších geologických zlomů a pohyby podél nich. Mezi geology se běžně mluví o saxonských tektonických pohybech a pro zajímavost lze dodat, že s nimi byla spojena i vulkanická aktivita a vznik sopečného Českého středohoří a Doupovských hor. Z Brdské vrchoviny se v této době stalo kerné pohoří složené z mozaiky různě vyzdvižených a skloněných horninových bloků, samozřejmě současně i následně modelované tekoucí vodou a dalšími činiteli.
Na severním úpatí Žďáru a Trhoně probíhá geologický zlom, podél kterého je slepencová kra vyzdvihnuta a ukloněna. Poruchu zmapoval v těchto místech již zmíněný Cyril Purkyně. Znalec barrandienských geologických poměrů Vladimír Havlíček uvedl na zlomu, oddělujícím Rokycanskou kotlinu od Žďáru, velikost pohybu 300 až 400 m. Jeho vznik spadá do mladších prvohor. Oživení během saxonské tektoniky je velmi pravděpodobné, těžko však lze odhadnout velikost pohybů. O vzájemných pohybech a tření jednotlivých horninových bloků svědčí ohlazené skalní plochy - tektonická zrcadla, která si můžeme detailně prohlédnout na jižních stěnách Malého a Velkého Oltáře, Zmíníme se o nich v některém z následujících odstavců.
Vlastnosti místních slepenců
Jak bylo uvedeno v kapitole o geologických poměrech, hlavními horninami na Žďáru jsou kambrické křemenné slepence ohrazenických a pavlovských vrstev doplněné ryolity a v minimální míře ordovickými břidlicemi. Dominantní ohrazenické slepence jsou složené z křemenných valounků propojených křemitým tmelem. Strukturu hornin si můžeme prohlédnout na řadě skalních výchozů. Absolutní převaha křemene se projevuje vysokou odolností slepenců. Tvary reliéfů na skalních výchozech jsou převážně ostrohranné. Pouze sporadicky se ve slepencích objevují vložky porézních, méně kompaktních a proto ke zvětrání náchylnějších pískovců. V nich pak vznikají zaoblené drobné tvary, jako jsou dutiny, lišty a skalní hodiny.
V kontextu vývoje reliéfu v průběhu ledových dob za posledních 2,5 miliónu let, tj. během čtvrtohor, můžeme považovat za klíčovou vlastnost slepenců jejich nízkou pórovitost. Mrznoucí voda se nemohla rozpínat v pórech horniny, ale soustředila se v puklinách, kde působila vinou zvětšování svého objemu rozrušování skla. Při současném mírném a vlhkém klimatu ukazují vlastnosti slepenců na vysokou odolnost, Povrchové tvary, poznamenané mrazovou činností ze starších čtvrtohor, tak zůstávají zachovány.
Zvětrávání slepenců
Prvotní význam pro vznik povrchových tvarů má zvětrávání hornin, při kterém se hornina přizpůsobuje podmínkám převládajícím na zemském povrchu. Výsledným produktem jsou zvětraliny. Teprve jejich odnosem se vyvíjí destrukční tvary reliéfů a jejich akumulací vznikají akumulační tvary reliéfů. Intenzita zvětrávání je předurčena řadou faktorů – jak je teplé a vlhké klima, jakého charakteru je reliéf (rychlý odnos na prudkých svazích znemožňuje hluboké zvětrávání hornin), zda jsou horniny rozpukané a odolné a samozřejmě jak dlouho faktory působí. Můžeme rozlišit dva základní typy zvětrávání – chemické a fyzikální. O chemickém zvětrávání uveďme alespoň to, že se jedná o rozklad hornin a minerálů za pomoci chemických procesů. Důležitá je přítomnost rozpouštědla, v přírodě nejčastěji vody. Toto zvětrávání je typické pro vlhké a teplé podnebí. V křemenných slepencích Žďáru do značné míry rezistentních vůči chemickým vlivům, bylo chemické zvětrávání méně podstatné.
Pro vývoj povrchových tvarů na Žďáru mělo největší význam fyzikální (mechanické) zvětrávání, u kterého dochází k rozpadu hornin (v našem případě slepenců) především působením náhlých změn teplot, nebo změnami objemu vody. Fyzikální zvětrávání bylo typické pro klimatické podmínky panující u nás v ledových dobách (glaciálech) ve starších čtvrtohorách (pleistocénu). Věnujme se alespoň několika typům fyzikálního zvětrávání. Těm, které hrály na Žďáru nejdůležitější roli.
Fyzikální zvětrávání vlivem změn teplot. Protože hornina špatně předává teplo, dochází na prudce zahřátém (za letního slunečného poledne), nebo ochlazením skalního povrchu (noční mráz po předjarním dnu) ke vzniku napětí. Hornina se pnutí přizpůsobuje a puká. Prudkým zahřátím dochází k termickému pukání hornin, naopak prudkým ochlazením vzniká mrazové pukání skalních výchozů. Mrazové tříštění (gelivace). Mrazové tříštění je vyvoláno růstem ledových krystalů při mrznutí vody (jak známo, objem vody se po zámrzu zvyšuje přibližně o 9 %). Krystaly se v puklinách spojují v ledové klíny a žíly, které působí na okolí vysokým tlakem a horninu tříští. Někteří autoři uvádí maximálně možný tlak ledu v uzavřeném prostoru až 220 kPa při teplotě -22 °C. Makrogelivací vznikají bloky a úlomky hornin (hranáče), mikrogelivací se oddělují jednotlivá horninová zrna.
Fyzikální zvětrávání vlivem tlaku kořenů. Rostlinné kořeny při svém růstu vnikají do puklin a mechanicky je rozšiřují. Kořeny stromů mohou rozvolňovat celé skalní výchozy, nebo skalní bloky. Upínací vlákna (rhizoidy) mechů a lišejníků působí naproti tomu mezi zrny a krystaly v horninách.
Jak fungují geomorfologické procesy?
Alespoň krátce se zmíníme o nejdůležitějších současných i minulých geomorfologických procesech, které odnášely a akumulovaly zvětraliny slepenců a vytvořily tak vlastní reliéf našeho vrchu. Každý, kdo šel pěšky na Žďár, poznal, že svahy jsou zde nejrozšířenějším prvkem reliéfu. Svahy se vyvíjí působením svahových geomorfologických procesů, jejichž podstata spočívá v přemísťování materiálu ve směru gravitace. Zdrojem materiálu pro svahové procesy jsou především srážky a zvětraliny skalního podloží. K pohybům dochází tehdy, když svahové procesy překonají síly, které drží částice na svahu.
Vodní eroze. Eroze povrchovou vodou je prvním důležitým procesem, který odstraňuje zvětraliny ležící na svahu. Hlavním zdrojem vody jsou atmosférické srážky. Plošná nebo lineární eroze se na Žďáru v současné době příliš neuplatní, protože povrch je zpevněn vegetací a množství dostupné vody v průběhu roku vzhledem k velikosti zvětralinových úlomků příliš malé. To ovšem neznamená, že v minulosti tomu tak bylo také tak. V době tání během teplého léta v glaciálech mohly být vegetací nepokryté svahy Žďáru modelovány proudící vodou za vzniku erozních rýh.
Sufoze. Působením podpovrchové vody dochází k mechanickému odnosu drobných zvětralinových a půdních částic podpovrchovou vodou. Tento proces se nazývá sufoze a na svahu se projevuje pomalým sesedáním povrchu do uvolněného prostoru. Na Žďáru a v jeho blízkosti můžeme působení sufoze zaznamenat například u svahových pramenišť. Podpovrchová voda zde okolo pramenišť vytváří mělké prohloubeniny o průměru několika metrů – pramenné mísy. Instruktivním příkladem je pramenná mísa kolem prameniště pod východním svahem Hrádeckého vrchu nad studánkou při cestě na Pavlovsko.
Soliflukce. Při roztátí povrchové vrstvy permafrostu (trvale zmrzlé půdy) v teplém letním období během glaciálů se vodou nasycené zvětraliny pohybovaly ve směru sklonu svahu. Takto byl transportován převážně jemnozrnný materiál, ve kterém ovšem mohly ,,plavat“ větší slepencové úlomky. Soliflukce byla patrně příčinou skutečnosti, že ostrohranné slepencové balvany nacházíme na polích pod Žďárem ve značné vzdálenosti od zdrojové oblasti, kde v jejich podloží jsou již jílovité ordovické břidlice.
Řícení. Především na strmých svazích a na skalních stěnách dochází občas ke krátkodobému pohybu zvětráváním uvolněného materiálu, při kterém úlomky alespoň krátce volně padají. Tento proces byl významný při vzniku rozsáhlých suťových polí pod vrcholem Žďáru. Vzhledem k tomu, že slepencové hranáče jsou spíše větších rozměrů, ostrohranné a nepravidelného tvaru, nedocházelo na Žďáru k výraznému velikostnímu vytřídění kamenů během jejich pohybu po svahu.
Mrazové klouzání suti. Cirkulací chladného vzduchu volnými prostory sutí vznikají v zimě na slepencových hranáčích tenké ledové kůry. Led nepatrně vyzvedne úlomky a vytvoří mezi nimi kluzké plochy, po kterých se hranáče pomalu pohybují po svahu. V sutích se chladný vzduch a led udržuje velmi dlouhou dobu i mimo zimní období. Mrazové klouzání suti je odpovědné za to, že slepencové hranáče na Žďáru nenacházíme pouze pod skalními stěnami, ale i přemístěné i daleko po svahu.
Mrazové vzdouvání. Voda mrznoucí v zeminách na svahu vzdouvá povrch reliéfu. Úlomky jsou vyzdviženy kolmo k povrchu, ale při tání neklesnou na původní místo, nýbrž vlivem gravitace níže po svahu. Vymrzání kamenů je způsobené tvorbou ledové kůry na jejich spodní straně. Led úlomek nepatrně nadzvedne. Při opětovném tání je prostor pod kameny vyplněn roztátou zeminou a úlomek už neklesá do původní polohy.
Působení jehlovitého ledu. Tento proces si můžeme sami ověřit v zimě, například na svazích čerstvě vyhloubených výkopů. Z vodou nasycených zemin se odděluje led ve tvaru stébel a jehel, který vyzvedá drobné úlomky. Stébla ledu se při tání ohýbají a nesené kamínky jsou posunovány po svahu.
Čtvrtohory – období klíčové pro reliéf Žďáru
Na Žďáru se nejčastěji setkáme s tvary reliéfu, jejichž vznik časově spadá do nejmladší geologické éry - čtvrtohor (kvartéru) a především do jejich staršího útvaru – pleistocénu. Ačkoliv se jedná v rámci geologické minulosti o krátkou etapu, trvající přibližně 2,5 miliónu let, jde o velmi dynamické období podmíněné náhlými a častými změnami podnebí. Klimatické výkyvy, známé v nejhrubším měřítku jako ledové doby (glaciály) a meziledové doby (interglaciály), byly provázeny změnami v působení geomorfologických procesů.
Typické tvary reliéfu i zajímavosti
V následujícím textu si přiblížíme, jak vznikaly tvary reliéfu, se kterými se na Žďáru setkáváme. Nalezneme zde i některé tvary, které přímo učebnicově ilustrují způsob svého vzniku.
|
|
Skalní stěny
Mohutná 35 m vysoká Vyhlídková skála v severním svahu Žďáru je monumentální skalní stěnou, která patří k největším v kambrických slepencích Brdské vrchoviny. Z přítomnosti rozsáhlého suťového pole při jejím úpatí lze odhadovat její intenzivní modelaci fyzikálním zvětráváním a odnosem v průběhu kvartéru. Charakteristickým tvarem v horní části je velký trojúhelníkovitý převis, který je tvořen vrstevní plochou slepenců ukloněných pod úhlem 30°. Zajímavé jsou i mohutné skalní bloky odchylované gravitací od skalní stěny.
Skalní věže
Řekne-li se skalní věž, každého návštěvníka Žďáru jistě napadne Velký a Malý Oltář v severním svahu vrch pod křižovatkou žluté a červené turistické stezky. Větší skalní věž má nepravidelný půdorys o rozměrech přibližně 20 x 15 m. Náhorní stěna s výškou 8 m je svislá až mírně převislá, údolní stěna má výšku 15 m a sklon 80 °. Menší skalní věž leží 20 m západně od předchozí. Má nepravidelný půdorys, maximální výšku 8 m, mírně převislou náhorní stěnu a údolní stěnu se sklonem 75°. Na jižních stěnách obou věží najdeme mírně převislá tektonická zrcadla se shodným směrem a s rozměry až 4 m v delším směru. Také na vrcholu Velkého Oltáře se nachází menší tektonická zrcadla ve vodorovné poloze., která věž částečně omezují shora. Hladká tektonická zrcadla přispívají k relativně vyšší odolnosti jižních stěn vůči mrazovému zvětrávání. Obě věže zůstaly zachovány jako předsunutý relikt původního skalního masivu, který ustoupil a je dnes reprezentován skalními výchozy ve svahu jižně od věží. Velký a Malý Oltář výborně dokazují ústup svahu v důsledku mrazového zvětrávání a následného odnosu zvětralin. Jiným příkladem je štíhlá skalní věž, známá pod jménem Kobylka. Najdeme ji ve skalnatém hřbetu, směřujícím k vrcholu Žďáru k jihovýchodu. Také tato věž vznikla mrazovým zvětráváním skalního výchozu a odnosem úlomků. Důležitou skutečností v tomto případě byla přítomnost několika puklin, které predisponovaly rozpad slepencových skal. Směr stěn věže zůstal rovnoběžný se směrem puklin.
Nekrasové jeskyně
Přes své malé rozměry mají význam, protože velmi dobře dokumentují procesy svého vzniku. Definice nekrasových jeskyní a jejich typizace je chápána různými autory odlišně. V našem případě se podržíme klasifikace geomorfologa Jana Vítka, který je charakterizuje jako ,,přírodní jeskyně a podzemní dutiny vytvořené v nekrasových horninách. Jejich rozměry a tvar jsou závislé na způsobu vzniku a vývoje a na typu hornin, v nichž se tvoří.“ Nekrasovými horninami se myslí běžně nerozpustné horniny, na rozdíl od krasových hornin s vápencem jako typickým příkladem. Puklinové jeskyně byly vytvořeny mrazovým tříštěním podél výrazné vertikální, nebo horizontální pukliny, případně puklinové zóny a následným odnosem uvolněných úlomků. Pukliny jsou místy, kudy snáze prosakuje voda, která se mrznutím v led stane účinným nástrojem destrukce hornin. Tímto způsobem vznikla svislá puklinová jeskyně, která se nachází východně od úpatí Vyhlídkové skály v severním svahu Žďáru. Dutina má na šířku 0,8 m, hloubku 1,9 m a výšku 0,9 m. Byla založena v místě puklinové zóny o směru 128°. Pravá stěna puklinové jeskyně je nápadně hladká a rovná. Odděluje prostory od pevných slepenců. Dno prostory je pokryto drobnými ostrohrannými úlomky. Jeskyně je díky prosakující vodě vždy vlhčí než okolí. Jiným typem nekrasové jeskyně, u které se kromě fyzikálního zvětrávání uplatnily i gravitační procesy, je rozsedlinová jeskyně, kterou najdeme v blízkosti skupiny mrazově přemodelovaných skalních výchozů v západním svahu Žďáru (zvláště mezi horolezci jsou tyto skály známé jako Zábavný koutek). Menší podzemní dutina tady vznikla pod skalním výchozem, který se rozpadl v jednotlivé kvádrové bloky. Největší kompaktní blok sjel pravděpodobně vlivem gravitace po menších blocích v podloží směrem po svahu a umožnil vzniknout podzemní prostoře. Maximální rozměry jeskyně představuje délka 4,2 m, šířka 2,8 m a výška 0,8 m.
Suťová pole
Suťová pole jsou v geomorfologické literatuře charakterizována jako plošné akumulace horninových úlomků centimetrové až metrové velikosti, které jsou produktem rozpadu skalních výchozů a přemístěné do nižších poloh především gravitací. Vznikají na strmých svazích pod skalními masivy. Sklon přes 20° je pro suťová pole typický. Největší suťová pole v Brdské vrchovině nalezneme vedle Hřebence a Plešivce právě na Žďáru. Zvláštním názorným příkladem je akumulace slepencových hranáčů a bloků pod skalními výchozy, které na severovýchodě provází vrchol Žďár. Sklon suťovitého pole pod vrcholem je 32° a jeho délka po svahu kolísá mezi 30 a 80 m. Šířka ve vrstevnicovém směru dosahuje maximálně 300 m. Velikost horninových úlomků kolísá od několika decimetrů až po 2 m velké bloky. Čerstvé lomy na nich i na skalních výchozech dokazují současnou, i když patrně omezenou tvorbu hranáčů. Na převážné části suťového pole není díky nepravidelnému tvaru úlomků patrná vytříděnost kamenů. Suťová pole jsou na převážné ploše odkrytá, pouze spodní části polí zarůstají suťovými porosty, které se uchycují v mělkých půdách typu ranker. Tyto půdy vznikají humifikací organické hmoty spadlé na suť. Určité změny suťových polí na Žďáru způsobil i člověk, a to použitím kamenů při stavbě obranných valů opevněného sídliště z pozdní doby bronzové. Suťová pole pod vrcholem Žďáru jsou svými parametry vhodná k podchlazování. Základním principem tohoto procesu je, že zatímco povrch sutí může v průběhu dne vykazovat vysoké amplitudy teplot, vnitřní prostor sutí je takřka bez denních teplotních výkyvů. Denní cirkulace vzduchu v mezerách mezi kameny je velmi ztížena. Na jaře, po studené a zvláště na srážky bohaté zimě, pomalu stéká nahromaděný chladný vzduch k dolnímu okraji suťového pole. Studený vzduch může jen obtížně unikat, protože je zbrzděn kobercem půdy, mechů a jiné vegetace. Chladný vzduch přetrvává v suťovém poli po dlouhou část roku. Kamenné akumulace s tímto mikroklimatickým jevem jsou izolovány ostrůvky chladnomilných druhů (bezobratlých, mechů, lišejníků, kapra´dorostů), které mají jinak svůj přirozený areál výskytu v horách nebo v severní Evropě. Mocnost sutí na svazích Žďáru lze odhadnout velmi hrubě. Pískovna při lesní cestě v západním svahu vrchu ukazuje, že mocnost suťového pláště dosahuje minimálně 4 m. Různí autoři uvádějí v širším okolí Žďáru vysoké a geologickými vrty potvrzené mocnosti sutí. Například na východním svahu vrchu Pohodnice u Ejpovic byly navrtány suťové akumulace mocné 40 – 55 m. V každém případě tyto vysoké hodnoty ukazují na intenzivní změnu reliéfu v důsledku jeho čtvrtohorní modelace.
|
|
Otázky a úkoly:
Pro uznání svého logu splňte následující úkoly a správně a vlastními slovy odpovězte na následující otázky:
1) V blízkosti výchozích souřadnic se nachází informační cedule. Zde se mimo jiné dočtete, že Vrcholové hřbety jsou tvořeny slepenci s valouny křemene a .... doplňte.
2) Dále se půjdeme podívat na hřeben, kde si můžeme důkladně prohlédnout suťová pole. Pokračujte za ceduli po turistické trase doprava. Jakmile vystoupáte na hřeben, naskytne se Vám výhled na moře kamenů. Spočítejte je. Ne, samozřejmě ne, ale odhadněte sklon, pod jakým jsou kameny ve svahu zachyceny.
3) Po stezce pokračujeme dál až na N49°44.205 E13°39.635 až přijdeme ke skalní věži Kobylka. V nejvyšší části masivu můžete vidět, jak se vrstvy otočili o téměř 90°. Jako jsou tyto vrstvy široké?
4) Nyní se vraťte po žluté zpět a pokračujte směrem západním až na rozcestí žluté a červené turistické trasy. Záměrně neuvádím přesnou polohu, jelikož to bude Váš úkol - zaměřit přesnou polohu skalní stěny Velký oltář - viz. foto, který se nachází jen několik metrů od křižovatky stezek stále po žluté.
5) Odhadněte výšku velkého oltáře v nejvyšším místě.
6) Úkol: Vytvořte fotografie v místě výchozích souřadnic a na stage sebe (tak, aby Vás bylo možné jednoznačně identifikovat), nebo své GPS s čitelným nickem a tyto fotografie přiložte ke svému logu.
Vaše odpovědi můžete zasílat přes profil, ale budu raději, když využijete následující formulář:
ON-LINE FORMULÁŘ
Pokud budou Vaše odpovědi špatně - budu Vás kontaktovat. Pokud žádné odpovědi nezašlete, nebo Váš log nebude obsahovat fotografii / fotografie podle zadání - log nebude uznán a bude odstraněn.
|