Mlýny byly součástí hospodářského města Domažlic od jeho počátků ve 13. století až do 1. poloviny 20. století. Mlynářská živnost bývala pro středověké město velice důležitá a nepostradatelná. Mlýny se jmenovaly pouze podle jména mlynáře, který jej momentálně vlastnil, proto jsou starší zprávy o mlýnech velice kusé. Pro období 17. – 19. století jsou informace již dohledatelné a v té době pracovalo v katastrálním území města celkem deset mlýnů.
Tato série má za úkol Vám princip a historii jednotlivých mlýnů přiblížit, aby se na ně nezapomnělo.
Vodní mlýn v kostce
Vodní mlýn je zařízení poháněné proudem vody. Energie proudící vody je přenášena na hřídel prostřednictvím vodního kola. Na naše území se mlýn dostal kolem 12. století z Orientu, kde byl znám již od 2. st. před n.l.
K základnímu dělení slouží místo přívodu vody na mlýnské kolo:
Horní náhon - voda dopadá na mlýnské kolo shora tak, aby "namočila" jen 1/2 kola. Jednotlivé lopatky mají tvar jakési vaničky, která drží vodu a jakmile se kolo otočí, vaničky klesají a vodu vylejou. Horní náhon je efektivnější ve využití energie vody, vyžaduje však mnohem větší převýšení. Lze říci, že stavitelé mlýnů preferovali horní náhon (pokud to bylo možné).
Dolní a střední náhon - proud vody teče pod osou kola, kde pohání lopatky
Hlavními parametry výkonnosti mlýna jsou:
- Průtok [m 3/s] - množství vody za vteřinu. Čím vyšší průtok, tím vyšší výkon.
- Převýšení[m] - čím vyšší je rozdíl výšek hladin mezi dodávkou vody a odtokem, tím vyšší je výkon stroje. V případě vodního mlýna bývá tento rozdíl zpravidla využit k vybudování většího kola s horním náhonem.
Mezi obvyklé příslušenství mlýnů patří zejména:
- Přívodní kanál (tzv.náhon)
- Odvodní kanál (tím voda odtéká od kola)
- Retenční rybník
- Stavidla
Protože vodní mlýn vyžaduje k efektivnímu fungování převýšení hladin, nelze jej postavit kdekoliv. Stavitelé mlýnů museli pečlivě volit jejich umístění, protože mnohdy i v místech, kde je dostupné relativně velké převýšení, jeho využití na mlýnském kole vyžaduje zbudování nákladných dlouhých přívodních a odpadních kanálů.
Provoz mlýna (vlastní mletí) vyžadoval určitý průtok, ten byl někdy větší, než mohla poskytnout daná malá vodoteč (potok, říčka). V takovém případě bylo nutno na vodoteči nad mlýnem zbudovat zádržnou nádrž. V ní se postupně shromáždila voda, která pak byla vypouštěna v čase mletí pro zajištění dostatečného průtoku. To samozřejmě ovlivňovalo provoz na řece a způsobovalo spory mezi mlynáři a například rybáři a voraři.
Další využití vodního kola
Vodní kola byla používaná k pohonu mnoha různých zařízení, nejčastěji:
- Hamr - středověká strojní kovárna, kde vodní kolo přes soustavu převodů zdvihalo obrovské kladivo (hamr), kovající rozměrné výkovky
- Pila - vodní kolo se často používalo k pohonu pil, zejména k podélnému řezání klád na prkna.
- Čerpání vody z dolů - vodní kolo se používalo ve středověkém hornictví k čerpání vody z dolů či k zdvihání rudy.
Zánik vodních mlýnů
Až do 19. století bylo na našem území vodní kolo jediným zdrojem mechanické energie (jinak byla pouze zvířata nebo lidé).
V průběhu 18. a zejména 19. století se na našem území začal rozšiřovat parní stroj. Ten potřeboval kromě paliva jen málo vody, takže bylo možno stavět továrny i daleko od řek. Navíc parní stroj nebyl závislý na mnohdy kolísavém průtoku ve vodoteči, proto nahradil původní vodní kola i v továrnách ležících na říčních březích (například v Krkonoších).
Tento proces byl dokončen v první polovině 20.století rozšířením elektřiny, která s konečnou platnosti vykázala vodní mlýny do historie. Zanikání vodních mlýnů bylo v Čechách rapidně urychleno odsunem sudetských Němců a znárodněním.
|
Staňkův mlýn
Ve srovnání s ostatními, především městskými mlýny v Domažlicích, selským dvorcem a svým rozsahem mu mohl konkurovat pouze sousední Fürtschův mlýn.
Stojí za městem nedaleko silnice směřující do Bořic. Mlýn je pravděpodobně zmiňován již roku 1384.
Dle soupisu duší z roku 1818 je zde připomínán Vilibald Ebenstreit se svojí druhou manželkou Barborou a čtyřmi dětmi.
V roce 1872 získal mlýn Max Ebenstreit. Roku 1893 dědí mlýn Maxův syn Jan Ebenstreit, ten v roce 1902 žádal purkmistrovský úřad v Domažlicích o zvýšení jednopatrové mlýnice, což mu bylo povoleno. V roce 1914 kupují Staňkův mlýn manželé František a Josefa Holubovi.
Mezi roky 1951–1953 byl mlýn zastaven. Zakrátko jej převzal tzv. zemědělský výkup – později Zemědělský zásobovací podnik Domažlice. Nový majitel instaloval do přízemí mlýnice šrotovací zařízení na krmivo pro dobytek. Ostatní zařízení bylo z mlýnice vystěhováno a z větší části zničeno. Zemědělský zásobovací podnik využíval mlýn až do roku 1975.
V současné době vlastní rozlehlý objekt Jiří a František Holubovi, kteří jsou potomky mlynářského rodu, jenž mlýn vlastnil od roku 1914. Staňkův mlýn je v tomto případě jediným z domažlických mlýnů, na němž do dnešních dnů žijí dědici původního mlynářského rodu.
Podobu rozlehlé venkovské usedlosti obklopené loukami a opevněné proti okolní civilizaci si mlýn udržel dodnes. Mlýnská budova stojí v jihozápadním nároží hospodářského areálu. Mlýnice obsahuje 4 pracovní podlaží. V nich se zachovaly různé zbytky mlýnského zařízení.
Hluboká prostorná lednice je dnes prázdná. Po její horní hraně vedly kryté dřevěné vantroky, z nichž proudila voda na turbinu Duplex osazenou sem v roce 1939.
Odkazy
Cache je ze série Domažlické mlýny:
Domazlicke mlyny: Stankuv mlyn
Domazlicke mlyny: Vodolenka
Domazlicke mlyny: Spaleny mlyn u Zubriny
Při psaní listingu jsem vycházel především z knihy "Domažlické mlýny, mlynáři a mlýnská strouha". Fotografie rovněž pocházejí z této publikace.