Modry sloup / Blaue Säulen Traditional Geocache

ČESKY

Modrý sloup – cedulkové království

Modrý sloup (německy Blaue Säulen, též Blaue Säule, Der blaue Saeule, blaue Säul´n) je hraniční přechod mezi Českou republikou a Německem určený pro pěší. Leží v západní části Šumavy, na samém jihu Plzeňského kraje, v závěru krásného Luzenského údolí, v sedle mezi bavorským Luzným a českým Špičníkem (resp. jeho spočinkem Hraniční horou/Malým Špičníkem), v nadmořské výšce 1197 metrů, 3 km jižně od fořtovny na Březníku. Pokud chcete ještě přesněji, leží v hraničním úseku č. X mezi kameny 30 a 29/12/0/1.

Je-li v současnosti zmíněn Modrý sloup, vzpomene si většina lidí v prvé řadě o dlouhodobý proces zpřístupnění tohoto hraničního přechodu. Přitom jde jen o drobnou kapitolku v dlouhé historii zdejšího kraje, která bude brzy vyřešena ke spokojenosti ohrožené populace tetřeva i zvědavého člověka. Zatím se ale vraťme o několik století zpět.

Středověké stezky

Cesta od Modrého sloupu ke Stangenfilz

Neprostupný hraniční hvozd, bažinatý prales oddělující v oblasti Šumavy Bavorsko a země Koruny české, protkávalo od středověku jen pár obchodních cest. Odjakživa směřovala do Čech sůl, koření, víno, drahé látky a jižní plody, opačným směrem se vyváželo obilí, med, sádlo, slad, chmel, pivo, vlna, vejce, ryby či se hnal dobytek. Nejstarší ze stezek byla cesta přes Strážný spojující Pasov a Prachatice zmiňovaná již z kraje 11. století. Na počátku 14. století jí konkurenci vytvořila stezka z Pasova přes Waldkirchen do Vimperka. Bohatství ze zlatých dolů v revíru dnešních Kašperských Hor přimělo císaře Karla IV. vybudovat poslední významnou trasu do Pasova. V těch dobách žádná z tras neměla přívlastek Zlatá, ten získaly na počátku 16. století pro značnou výnosnost obchodu. Dnes jsou známé jako Zlaté stezky – Prachatická (Dolní), Vimperská (Střední) a Kašperskohorská (Horní).

Kašperskohorská cesta do Pasova měla posílit význam Kašperských Hor (tehdy Bergreichenstein) a zlepšit jejich ekonomické postavení, protože touto dálkovou obchodní cestou by město bylo spojeno i se Salzburgem a Benátkami. Cesta měla umožňovat formanskou dopravu na kupeckých vozech a proto byla 2,5 metru široká a dlážděná.

Hledáním a vytyčením trasy byl pověřen královský úředník Heinzlin von Bader (uváděn též jako Heinczlinus Bader). Lze předpokládat, že Heinzlin se rozhodl překonat prales, rašeliniště a hraniční hory pokud možno přímým směrem. Jeho trasa vedla do údolí Losenice, přes Kozí Hřbety, strážní věž na Huťské hoře, Zhůřskou slať, Horskou Kvildu, dnešní Filipovu Huť, pozdější Vogelstainskou (Ptačí) nádrž, velkým stoupáním zdolávala východní svahy Malé a Velké Mokrůvky, Luznému se vyhýbala po jeho východních svazích, klesala do Waldhäuseru, první osady v Německu a pokračovala do St. Oswaldu a dále do Pasova. Jak vidíte, tato trasa se deštivému Luzenskému údolí o kousek vyhýbala. Ve stejné době vznikla i souběžná trasa, která se oddělovala v Horské Kvildě směrem na Kvildu, hranici překonávala v Bučině a mířila přes Freyung opět do Pasova.

Oblast Modrého sloupu se Špičníkem a Velkým Roklanem

Budování stezky proběhlo pravděpodobně okolo roku 1356, neboť tehdy císař odměnil Heinzlina pozemky za práci na přípravě trasy. Vybudovat takovou 30 km dlouhou cestu v horském, neosídleném pralese není legrace, což dokládá desetiletá výstavba přeshraničního úseku. Kromě drobných úprav terénu a dláždění vozovky se musely vybudovat dřevěné mostky přes potoky či brody a hatě přes rašeliniště. Kácel se též porost okolo cesty, aby se zvýšila přehlednost a bezpečnost.

Soumaři se soumary na cestách

Na dokončené stezce kromě již zmíněných formanských vozů putovali soumaři (Säumer) se soumary. Slova soumař a soumar jsou odvozena z německého Saum znamenajícího náklad, přičemž soumar je zvíře nesoucí na hřbetě náklad, zatímco soumař je jeho majitel a přepravce. Soumary na šumavských stezkách byli koně nesoucí až 300 kg, soumaři byli obvykle sedláci, kteří přepravovali zboží za odměnu buď samostatně nebo pro velkoobchodníky. Protože cesta byla náročná a pro osamělého nebezpečná, sdružovali se soumaři do skupin okolo dvaceti lidí a cestou procházeli společně. Často je uváděn údaj z roku 1572, kdy každý týden prošlo Prachatickou stezkou až 1300 soumarů.

Podzimní Böhmerweg; autorka: Ilona Kloudová

Je překvapivé, že převoz zboží nebyl sezónní prací, provoz na stezce neustával ani v zimě. Dochovalo se mnoho záznamů o povozech a koních uvízlých ve sněhu i o jejich vyprošťování. Zajímavý je i záznam z roku 1593, kdy zemský správce z Bärnsteinu (bavorský hrad) nechal stezku prohrnout od sněhu. Práci tehdy provedla stovka poddaných a přes 40 koní.

Stezka přes Modrý sloup

Jak nyní víme, ve středověku zlatá stezka přes Modrý sloup nevedla. Kopcovitá trasa však nebyla vyhovující a proto byla v roce 1572 dokončena výstavba trasy Luzenským údolím. Od původní se nová trasa oddělila v místech zaniklé Ptačí nádrže, vedla k Pürstlingu (Březníku) a dále po úbočí Špičníku, nikoliv údolím podél Luzenského potoka, k Malému Špičníku na hranicích a po hranicích do míst dnešního Modrého sloupu, odkud vedla do Waldhäuseru. Této části stezky se říkalo Böhmweg, Böhmerweg neboli Česká cesta.

Cesta vznikla v příhodné době, neboť bavorští vévodové se tehdy rozhodli dodávat do Čech vlastní sůl a narušit tehdejší monopol pasovských biskupů. Konkurenční souboj dodavatelů ukončila až jejich vzájemná smlouva z roku 1608, která obnovila solní monopol Pasova. Bavorská sůl musela být podle smlouvy prodána Pasovu a odtud se teprve dodávala po Zlaté stezce do Čech.

Význam Zlaté stezky tím znatelně poklesl a v průběhu následující třicetileté války pokles pokračoval. Přesto je dochován doklad z roku 1628, kdy úřad zemského správce v Grafenau-Bärnstein provedl údržbu a obnovu stezky z Bavorska až k napajedlu na Březníku. Konec válek přinesl sice pokusy o obnovu přeshraniční přepravy, ale císař Leopold I. uvalil na dovoz bavorské soli vysoké daně a jeho syn císař Josef I. v roce 1706 zcela zakázal dovážet bavorskou sůl do Čech, aby podpořil prodej soli z vlastního mocnářství. Böhmerweg se stala cestou především pro pěší a pro pašeráky vyhýbající se mýtnému a clu.

Samoobsluha a mezinárodní šibenice

V lesích mezi Roklanem a Luzným směli v létě pást zemědělci svůj dobytek. Nedaleko dnešního Modrého sloupu, snad v místech pramene Luzenského potoka, stávala do začátku 20. století pastevecká chata Obere Waldhaus. U ní prý býval samoobslužný stánek s chlebem. Pekař z Grafenau sem každý týden přivezl chléb, aby se soumaři mohli při zdlouhavé cestě občerstvit. Za chléb však soumaři museli zaplatit do pokladničky, jinak by se snadno mohli dostat na nedalekou šibenici. Ale obchodníci byli poctiví a žádný z nich oběšen nebyl.

Podzimní Böhmerweg II.; autorka: Ilona Kloudová

Popraviště se šibenicí stávalo přímo v místech dnešního Modrého sloupu, kde novější trasa Zlaté stezky překračovala zemskou hranici. Šibenici tvořily dva zděné (či kamenné) sloupy, mezi kterými bylo nataženo břevno. Jeden ze sloupů byl na českém území, druhý na bavorském, oběšenec se tedy houpával přímo nad hranicí. Šibenice byla spravovaná z Grafenau od 16. do 18. století, ale odsouzenci se na ni dostávali zcela jinak.

Při putování po Zlaté stezce byste tekrát narazili na smírčí ukazatel v podobě dřevěné ruky. Říkalo se mu „Handhab“ a znamelo v podstatě „ruka má právo“. Šlo o výstrahu, že vstupujete na území, kde platí právo svobodného území Králováků. Hrdelní právo se zde vykonávalo jinak – každý zloděj, lupič či vrah, kterým svým činem porušil smír na stezce a byl při činu dopadem, mohl být odveden na popraviště na hranicích. Aby byla zachována alespoň nějaká spravedlnost a právo nebylo zneužíváno, byl provinilec na hranicích souzen stanným soudem složeným z obchodníků, kteří po stezce právě putovali. Pokud byl přistižený hříšník odsouzen, jeho hrdlo propadlo na zdejší mezinárodní šibenici. Oběšenci byli prý zůstávali na šibenici tak dlouho, až kostra oklovaná dravci klapala ve větru.

Důvodem vlastního hrdelního práva byla značná odlehlost území a velká vzdálost k hrdelním soudům. Vždyť považte nutnost putovat se zločincem ponejprv do Pasova či Písku, od roku 1631 do Bärnsteinu či do Kašperských Hor. Horalé si proto zařídili vlastní právo a slušní lidé je respektovali.

Popraviště bylo podle dochovaných písemných dokladů opravováno v letech 1629, 1657 a 1670. V pozdějších dobách význam popraviště zmizel, neboť úřady mluví o opravách „prastarého hraničního značení“ a bývalou šibenici využívají jako hraniční mezník. Na popraviště se dochovala vzpomínka na německých mapách, které u Modrého sloupu uvádějí lokalitu „Auf dem Hochgericht“ či „Beim Hochgericht“, v překladu „Na Popravišti“ nebo „Na Spravedlnosti“. Je možné, že i křížek bezprostředně u přechodu souvisí se šibenicí.

Pouť na Svatou horu

autorka: Ilona Kloudová

Přes hraniční přechod přecházeli bavorští věřící při své pouti ze St. Oswaldu až na Svatou horu u Příbrami. Na pamět první pouti v roce 1872 postavili poutníci pamětní kříž (waypoint R1), který můžete potkat na Böhmerweg v úseku od parkoviště pod Luzným ke skleněné arše.

A Modrý sloup?

Název Modrý sloup je podstatně novější než cokoliv, o čem jste si dosud přečetli. Pochází z počátku 19. století, kdy se Bavorsko v roce 1806 stalo samostatným královstvím. Při vyznačování hranice mladého království byl na místě hraničního přechodu postaven sloup v tradiční bílomodré barvě. Německý název přechodu vychází z bavorského dialektu, který sloup označoval „blaue Säul´n“, což se později změnilo do množného čísla „blaue Säueln“ (Modré sloupy).

Cesta Luzenským údolím

Kdy vznikla přímá cesta vedoucí z Březníku na Modrý sloup údolím podél Luzenského potoka, není zcela jasné. Pokud v současné trase vedla nějaká lesní cesta, vznikla až v průběhu 19. století. Ví se, že v poslední třetině 19. století byla vybudována zpevněná cesta sjízdná i pro vozy.

20. a 21. století

Na počátku 20. století fungoval na Modrém sloupu hraniční přechod, přes který přecházela již zmíněná Böhmerweg. Po připojení velké části Šumavy k Německu v důsledku Mnichovské dohody došlo k nárůstu provozu, což vedlo k úpravě cesty do podoby silničky na začátku války. Ve válečných letech byla část původní stezky podél státní hranice zničena.

Po konci II. světové války se režim přechodu vrátil do prvorepublikového režimu, byť hranice střežily jednotky finanční stráže a několik rot SNB. Po únoru 1948 došlo k uzavření státní hranice Československa, v březnu 1950 bylo zřízeno hraniční pásmo a Luzenské údolí se stalo pro turisty na téměř 40 let nedostupné. V 80. letech 20. století došlo ke zpevnění většiny cest v údolí pro těžkou těžební techniku, přičemž kombinace nepropustných náspů a hlubokých odvodňovacích příkopů vedla k silnému narušení vodního režimu celého údolí.

Oficiální zrušení hraničního pásma v roce 1990 otevřelo Modrý sloup pro turisty, ale se vznikem Národního parku Šumava v roce 1991 byla oblast Luzenského údolí zařazena jako součást Modravských slatí mezi nejcennější, I. zóny s omezeným vstupem. Kromě vzácné mokřadní flóry, které by turisté na cestě jistě neuškodili, přetíná trasa na Modrý sloup území výskytu kriticky ohroženého tetřeva hlušce. Tento mohutný pták má pro dnešní dobu značně nepraktické chování – je extrémně citlivý na vyrušení, vadí mu pohyb i hluk lidí. Ještě před 70 lety byste tetřeva mohli potkat např. i v bezprostředním okolí Plzně, dnes jediná životaschopná populace tohoto impozantního ptáka žije v malé části Šumavy.

Zakázaná cesta

V roce 2009 a 2010 byl hraniční přechod sezónně uveden do provozu, cesta k němu vedla po svazích Špičníku a po hranicích. V roce 2012 se ředitelé českého i bavorského národního parku domluvili na zpřístupnění cesty Luzenským údolím pro pěší, v důsledku čehož měla být přímá trasa otevřena vždy od 15. července do 15. listopadu. Několik dní před plánovaným prvním otevřením v roce 2013 rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, že Správa NP a CHKO Šumava ve správním řízení otevření této trasy pochybila a rozhodnutí o otevření trasy bylo nezákonné. Jako nouzové řešení byla opět otevřena trasa přes Špičník, u které se mezitím zjistilo, že je pro populaci tetřeva ještě méně vhodná než cesta údolím.

Kudy ke krabičce a poděkování

Z české strany je možné na Modrý sloup aktuálně jít po náhradní trase, která vede vpravo od turistického odpočívadla pod Březníkem směrem na Pytlácký roh a pokračuje úbočím Špičníku směrem ke státní hranice, kde se u hraničního kamene 28/8 napojuje na hraniční chodník. Ten již směřuje jihovýchodně k Modrému sloupu. Vstup na trasu je možný výhradně jen pro pěší, vstup se psy, jízda na kole či koni je přísně zakázaná.

Z bavorské strany se na cestu k hranicím můžete vydat z některého parkoviště (waypointy PW a PL) nad německým Waldhäuserem. Stačí zamířit ke Skleněné arše, např. přes Martinsklause a krásné údolí Teufelsloch. Od Archy pokračujte po České cestě (Böhmerweg), která vás dovede k Modrému sloupu.

Rádi bychom poděkovali Hance Ovesleové za překlad do němčiny a panu Václavovi Sklenářovi, předsedovi občanského sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy, jehož články byly skvělým zdrojem informací o Modrém sloupu. Též připomínáme archivovanou keš Blaue Säulen, která byla na německé straně v letech 2011 a 2012.

Národní park Šumava

Keš je umístěna na území I. zóny Národního parku Šumava, v části omezeně přístupné veřejnosti z Národního parku Bavorský les. Respektujte ochranu nejcennějších území s přirozenými ekosystémy a neopouštějte vyznačené cesty. Choďte tak, aby příroda po vaší návštěvě zůstala stejná i pro další návštěvníky a generace. Při svém pobytu buďte k přírodě ohleduplní: chovejte se tiše, odnášejte si své odpadky, zapomeňte na rozdělávání ohně a v lesích vynechte i kouření. Květiny, stromy a živočichy nechte růst a žít, jsou tu doma a mnoho z nich patří mezi kriticky ohrožené.

DEUTSCH

„Blaue Säulen“ (Modrý sloup) ist der historische Grenzübergang zwischen Tschechien und Deutschland, der nur für Fußgänger bestimmt ist. Er liegt am Böhmerweg im Westen des Böhmerwaldes, im südlichsten Teil der Pilsner Region, am Ende des Lusentals und im Bergsattel zwischen dem bayrischen Lusen und dem tschechischen Großen Spitzberg (Špičník). Der Name „Blaue Säulen“ stammt erst vom Anfang des 19. Jh., wann das selbstständige Bayrische Königtum seine Grenze gekennzeichnet hat und an diesem Grenzpunkt die typische blau-weiße Säule aufgerichtet hat.

Blaue Säulen und Großen Spitzberg, Plattenhausenriegel und Grosser Rachel

Über Blaue Säulen führte seit 1572 der jüngere Weg des Bergreichensteiner Goldenen Steiges, über den Salz, Gewürz, Wein und andere Güter vom Süden nach Tschechien befördert wurden; in der Gegenrichtung fuhren dann Getreide, Honig, Speck, Eier, Fische und Vieh hinaus. Der Weg führte nicht im Tal am Bach vorbei, sondern am Abhang vom Großen Spitzberg bis zum Kleinen Spitzberg (Malý Špičník) und dann entlang der Grenze bis zu den Blauen Säulen. Den größten Aufschwung erlebte der Weg im 16. Jh., seit dem 17. Jh. ging seine Bedeutung langsam zurück. Der Weg wird dann nur zum Fußweg, der besonders häufig von Pascher ausgenutzt wurde.

In der Zeit der größten Berümtheit stand an der Stelle der Blauen Säule ein Galgen; zwei gemauerten Säulen mit einem Holzbalken verbunden, bestimmt für Verbrecher, die am Goldenen Steig ein Kapitalverbrechen verübt haben und direkt beim Tat ertappt wurden. Der Galgen diente später als Kennzeichnung der Grenze und wurde heute durch den Ortsnamen „Beim Hochgericht“ errinnert.

Weg durch das Lusental

Im Jahre 1948 wurde der Grenzübergang „Blaue Säulen“ aus Initiative der ehemaligen Tschechoslowakei geschlossen und wird gemeinsam mit dem ganzen Gebiet des Lusentals für die Jahrzehnte unzugänglich. In den Jahren 1990–1991 wurde er kurz wiedergeöffnet, nach der Erklärung des Gebietes zum Nationalpark Böhmerwald wurde aber das einzigartige Gebiet des Lusentales wieder unzugänglich. Seit 2009 ist der Grenzübergang erreichbar durch einen alternativen Weg.

ENGLISH

Blue Column and Spicnik mountain; autorka: Ilona Kloudová

Blue Column (Czech Modrý Sloup, German Blaue Säulen) is a border crossing between the Czech Republic and Germany, located in the Lusen vallye in the Bohemian Forest under the beautiful mountain Lusen. In earlier times a Golden Path from Passau to Kasperske Hory led over Blue Column. Border crossing functioned until the end of the Second World War, after the expulsion of Germans from the Czechoslovakia and the establishment of the Iron Curtain no longer be used. Border crossing was again opened on the 15th July 2009, but because Lusen valley is the strictly protected area of Western Capercaillie, trail lead from Breznik, through the hillside of Spicnik on the border line and to Blue Column.

(kopie listingu)