V oblasti Valašska a Beskyd bylo zbojnictví velmi rozšířeno od 17. až do konce 19. století. Mezi nejznámější moravské zbojníky patřil Ondráš také zvaný „Pán Lysé hory“ a kamarád Juraje Jánošíka. Ve Velkých Karlovicích byl pověstný zbojník Paseka, který měl chalupu na kraji Jezerného. V karlovských pověstech se také hovoří o zbojnících - sedmi bratrech Mateřánkových.
Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.
Zbojníci to však na moravské východní hranici neměli jednoduché, protože byla hlídaná sbory horských četníků (portášů) znalých poměrů a krajiny, o jejichž skutcích se na Valašsku vypráví dodnes. Tyto sbory založil císař Ferdinand III, kterého znepokojovali Turci v Uhrách a chtěl udělat přítrž násilí, které vypuklo při povstání vsetínských Valachů. Pověstnými se stali hlavně portáši Stavinoha z Velkých Karlovic a Malina z Hošťálkové. Ozbrojeni bývali „pluhákem“ nebo těšínkou, což byla lehká jednohlavňová lovecká puška malé ráže, obuškem, pistolí, později i šavlí a provazem na chytání a svazování zbojníků. Pojmenování portášů je odvozeno od latinského slova porta - brána. Portáši měli za úkol střežit průsmyky, které byly branami do země.
Makovský průsmyk a jeho nejbližší okolí byl častokrát svědkem honiček portášů se zbojníky. Aby nebyli lapeni se svou uloupenou kořistí, zbojníci ukrývali své poklady poblíž cesty, často se stávalo, že už zbojníci své úkryty znovu nenašli a vy tak máte možnost si je dohledat dnes.
O místních zbojnících se tradují legendy, byli opěvováni v písních a jsou i častým objektem malířů či sochařů. Snad nejznámější jsou krásné dřevoryty od grafika Jana Kobzáně v knize O zbojnících a pokladech. S laskavým svolením jeho dcery Jany Dočkalové - Kobzáňové je mohu uveřejnit i v listingu jednotlivých keší.
EN: In the 17th - 19th centuries, banditry was very widespread in the region of Wallachia and in the Beskydy Mountains. The most famous Moravian outlaw was Ondráš, also known as the "Lord of Lysá Mountain" In Velké Karlovice, there was the famous outlaw Paseka, in Velké Karlovice folk-tales there is also mention of the seven Mateřánek brothers. However, life was not easy for bandits on the Eastern Moravian border as it was guarded by troops of mountain gendarmes (border guards). It was the job of border guards to guard the mountain passes that were the gates into the country. The Makov Pass and its close vicinity often saw chases of border guards and bandits. Not to be caught with stolen loot, rebels often hid their treasures close to the path. It often transpired that rebels did not find their caches again, and so you can go and look for them even today...
Hanča, šverci a portáši
pověst z knížky O čem si vyprávjajú Karlovjané od Heleny Mičkalové
Už je to dávno, co védla cesta z Karlovic do Uher přes Pindulské sedlo. Pod Pindulským sedlem bývala hospoda a na hospodě gazdovala Hanča. Grýčná robka sa uměla otáčat. Ničeho sa nebála a se všeckým si poradila. Práce měla pořáď dosť. Kolem jezdili formani s tovarem a dycky sa zastavili, aby si koně odpočinúli a formani si též pohověli. Často sa hospoda otřásala smíchem, ticho bylo edem, když sa nekerému formanovi povédlo rozbít tovar - sklo, keré sa vozilo z karlovských hutích. Hanča si hleděla každého, hdo sa v hospodě zastavíl, každý večer rozsvěcovala laternu, aby nihdo nezablúdíl. Sem tam sa zastavili aj portáši, lebo šverci, keří nosili zboží z Uher, negdy sa zastavili aj zbojníci, kerým sa nedařilo zehnat službu. Hdyž chodili po jedném, tož bylo dobře. Štabarc býl, hdyš sa nechťa zešli. Jednúc v zimě sa zastavili dvá utrmázganí šverci. Hodili pytle s tabákem na zem a prosili, aby jim Hanka dala něco na posilnění. Hanča jedným okem hleděla z okén, esli eště nehdo nejde. Šverci chvilku poseděl, trochu sa zmátožili a že půjdú. Hanča sa optala, esli za sebú dobře zamétli chodník. Věděla hdo sú. Přestalo fučet a nedaj Bože, hdyby sa objavili portáši. Bylo by zle aj s Hančů. Naraz sa zjavili před hospodú dva portáši. Prohlédali stopy ve sněhu. Hanča rychlo zahnala šverce aj s měšisky do sklepa. Ukázala jím prázdné bečky a kázala, aby do ních vlézli aj se švercovaným. Prám to stihnúli. Portáši už byli ve dvéřoch. A hneď s ostrú: „Hančo, hde si schovala šverce? Idéme za ními hodnú chvílu!“ hanča, že o nikom takém neví. Byli tu dvá chlapi ale nenésli nic, a už odešli. Portáši sa dali prohlédať hospodu. V podlaze uviděli dvérka do sklepa. Aj sa tam chcéli podívať. Hanča jím musela donést svíčku a portáši už lézli po žebříku dólu. Prohlédli kolem beček a nic. Šverci ani nedýchali. Portáši nechali prohlédáňá a vrátili sa do šenktyša. Seděli a už sa zvečeřívalo a oni si měli pořád co vyprávjať. Hanča ani neslyšela, co. Byla jak na trňú. Co tí dvá dolu ve sklepě? Nedá sa nic dělať, musá počkať. Konečně sa portáši zdvihli, že už půjdú. Hanči odlehlo. Chvílu čekala, potom sa šla podívať, esli opravdu odešli a pustila ze sklepa šverce. Tí, celí pokrúcení a zmrzlí, vylézli z beček a děkovali za pomoc. Šverci sa vydáli do měsíčnéj noci. Portáši jím udělali chodník, tož sa šlo dobře. Ale byli opatrní. Brze málem portáše dohnali. Slyšeli jích, jak sa domlúvajú, že sa vráťá a šverce chyťá. Nemohli byť nihde jinde než v hospodě. Šverci, jak to uslyšeli, hýp do hory. Tento raz šlapy za sebú dobře zametli. Za malú chvilku viděli portáše fučeť do vrchu. Aj, to bylo k smíchu! Věděli, že budú zasej hledať a čekať. Jích už nechytá! Mockráť Hanča pomohla švercom. Ale všeckého do času! Portáši vymudrovali toto: jedného cizího portáša oděli tak jak šverca. Aj měch mu dali. Poslali ho k Hanči do hospody a hned sa brali za ním. Hanči to bylo divné. Nihdy chlapa neviděla. Potřeboval ale pomoc, tož s ním do sklepa! Byla to poslední pomoc od Hanče pod Pindulským sedlem. Potom musela z hospody jíť pryč. A ešče dobře zaplatiť. Bylo jí škoda. Takej už pod Pindulským sedlem nebylo.