To vám to ale krásně utíká. Už to musí být opravdu jen malý kousek. Aspoň pro lidi teda.
O Panu Srnci a Panu Vlku
Tady v okolí bydlí jedna srnčí rodinka. Jsou to moc krásný a urostlý zvířátka, děti maj slušně vychovaný, vždycky pozdraví, když jdou kolem. Tak je prosím neplašte, když je uvidíte. Oni pocházej z moc urozenýho srnčího rodu. Povídá se, že jejich praprapraotec byl Pan Srnec z Horního Jelení. Ale ne z vašeho Horního Jelení, ale ze srnčího Horního Jelení, to je o kousek blíž. Ale lidi to neznaj.
Horní Jelení, to srnčí, je velkej kopcosráz s pastvinama tam někde na jihu. Všichni srnci odtamtud jsou vysocí, statní junáci s nóbl rodokmenem. Ale Pan Srnec, to byl takovej jejich král. Říká se, že jednou dokonce porazil ve veliké bitvě samotnýho velkýho Cézara, to byl zase vlk z Přestavlk, taky nóbl pán, šlechta mezi vlky.
Když tenkrát mezi sebou Vlčí Přestavlky a Horní srnčí Jelení válčily, boj se zdál být předem prohraný. Však co zmůžou srnčí kopýtka a parůžky proti vlčím tesákům a drápům. Jenže Pan Srnec byl děsnej koumák. Vypadalo to, že se svou armádou utíká a vlci se hnali za nimi. Ta srnčí armáda vycouvala úplně navrch Horního srnčího Jelení, takovou úzkou strmou skalní stezkou, co lehce zvládnou právě srnčí kopýtka, ale vlčí drápy se zde ztupí.
Nahoře udělali srnci čelem vzad a na povel Pana Srnce začali do tý skály hrabat a kopat, až jiskry lítaly. A nejen jiskry. Za chvíli se na udivenou vlčí armádu valila zvrchu mohutná halda kamínků a kamení, že se museli s ostudou rychle vytratit.
Pan Srnec nakonec s Panem Vlkem uzavřeli mír, vlk nechtěl riskovat další prohru a srnec další válku. Dokonce se prý tenkrát nakonec i spřátelili, ale to se jen tak říká.
No já jen, abyste věděli, jak nóbl je to rodina, kdybyste je potkali. A Pavel si rád věci schovává pod pařezy, to už asi víte. A tady i pod dřevěný odřezek, stačí nadzvednout :)