Geologický vývoj Berounky zajistil v okolí řeky značné množství skalních výchozů s vyhlídkami, že se lidé diví, kolik jich vlastně je. Jednou z těch skromně malých je Židova skála mezi Nadrybami a Kostelcem. Snad proto, že je ukrytá za mladým, tmavým lesem, je skoro zapomenutá. Skalka leží na obvyklém výsepním břehu řeky, která v zákrutě pod ní stáčí svůj tok téměř o 180 stupňů.
Z vyhlídky uvidíte především líně tekoucí Starou řeku, jejíž hladina je vzedmutá nedalekým jezem u Darové. Na protějším břehu, v divočině na Poříčí, se zrcadlí obloha v malé bažinaté tůňce, drobném dokladu neustávajících změn podoby řeky. Vysoko nad ní prosvítají za stromy trávníky golfového hřiště u Darovanského dvora. Pohledu proti proudu řeky dominuje polesí na jejím pravém břehu, v místě zvaném Kříšské březí a podle vodopádu Nad Dírkou. Tyto lesy pokrývají příkré, více než 100 metrů vysoké svahy, které řeka tvarovala milióny let. V pozadí vystupuje ještě symetrická kupa zdejšího Chlumu.
Během vegetačního období roste na skalce a jejím okolí několik zajímavých rostlin a tak nám dovolte, abychom alespoň některým z vás rozšířili obzory o jeden keř – svídu krvavou – a dvě krásné, leč jedovaté rostliny: kokořík vonný a tolitu lékařskou.
Svída krvavá
Svída krvavá (Cornus sanguinea), lidově zvaná svíb či svíd, je opadavý keř střední velikosti nebo také malý strom dosahující výšky 4 až 5 metrů. Svída krvavá a dřín obecný jsou jediné původní dřínovité dřeviny České republiky, byť se u nás jako okrasné pěstují i svídy ze Severní Ameriky a Asie.
Velmi přizpůsobivá rostlina dokáže prosperovat na širokém spektru různých lokalit. Nejvíce jí vyhovují křovinaté slunné stráně v teplejších oblastech, jako např. vyhlídka na Židově skále, často roste jako podrost světlých listnatých lesů, na okrajích lesů, na březích řek, v potočních nivách a lze se s ní setkat i v lužních lesích. Blízko svídy krvavé často najdete šípkovou růži, ptačí zob či trnku. Svída roste na slabě kyselých až slabě zásaditých půdách, vyžaduje snad jen dostatek minerálů. Na Židově skále najdete její keřík nad uschlou borovicí.
Jako keř bývá svída hustě zavětvená, její větvě jsou přímé, vystoupavé či mírně převislé. Kůra chlupatých větví dala svídě přívlastek – mladé zelené větve se brzo zbarví do lesklé tmavočervené až červenohnědé barvy. Některé okrasné kultivary se pěstují právě pro barvu schopnou rozzářit zimní zahrádku. Kůra však nepatří mezi voňavé, spíše zapáchá.
Vstřícně postavené jednoduché listy s krátkým řapíkem jsou eliptické až vejčité, na vrcholu zašpičatělé. Živě zelená čepel nebývá delší jak 10 centimetrů. Na líci naleznete tu a tam chloupky, na světlejším rubu listu jsou odstálé chlupy častější. Postranní žilky jsou výrazné, na každé straně listu probíhá 3 až 5 obloukovitých žilek. Listy na podzim před opadem červenají až do nachové červené, svída je tehdy nejkrvavější.
Během května a června bíle kvete. Drobné, výrazně páchnoucí čtyřčetné květy jsou uspořádány v 3 až 6 centimetrů velkých okolících na koncích větví. Květy svídy jsou vyhledávané hmyzem pro svůj nektar a pyl. Plodem svídy jsou malé peckovičky velikosti hrachu v barvě modročerné až černé, s kulatou, rýhovanou, zeleně zbarvenou pecičkou. Chuť plodů svídy je výrazně hořká, označují se proto jako nepoživatelné (na rozdíl od dřínků dřínu obecného). V léčitelství se plody používaly proti průjmům, neboť obsažené látky mají svíravé účinky.
Kokořík vonný
Kokořík vonný (Polygonatum odoratum), též kokořík lékařský (Polygonatum officinale), je středně vysoká, vytrvalá rostlina. Roste typicky ve světlých lesích, na jejich okrajích, na křovinatých a kamenitých stráních, územně v teplých oblastech, od nížin do úrovně pahorkatin. Na vyhlídce kokoříky naleznete po levé straně, cudně schované pod větvemi listnáčů.
Kokořík patří mezi velmi atraktivní rostliny: z lysé, obloukovitě zakřivené lodyhy vyrůstají vzhůru střídavě holé, oválné listy. Pod lodyhou visí v řadě za sebou jednotlivé bílé květy. Válcové květy jsou dlouhé 15 až 22 milimetrů, na konci zakončené šesticí nazelenalých okvětních cípů, jemně voní. Kvetoucí kokoříky je možné vidět v květnu a červnu. Po odkvětu se vytvoří bobule, které jsou při zralosti černé.
Zatímco plody svídy jsou jen nepříjemně hořké, kokořík k odporné chuti bobulek přidává i jedovatost celé rostliny. Rostlina pravděpodobně obsahuje podobné glykosidy jako blízce příbuzná konvalinka. Uvádějí se otravy u dětí, ale jelikož chuť není příjemná, je pro malé množství požitých plodů obvyklým projevem průjem a celková nevolnost.
Dříve se kokoříku užívalo v léčitelství, což odráží i jeden z názvů, dnes je považován za překonanou a vzhledem k nejasné toxicitě i za rizikovou léčivku. Vnitřní užití přípravků z kokoříku sledovalo vyšší tvorbu moči a uklidnění organismu, pozitivně na něj reaguje malá část diabetiků. Zevně se používal na záněty kůže, zhnisané rány a při revmatismu. Příznivý vliv měl též na sebevědomí žen, neboť se z oddenků kokoříku připravovalo líčidlo růžové barvy.
Nepřeberné lidové názvy rostliny jsou důkazem výrazného vzhledu rostliny. Známá byla či je jako bíser, ďáblík, ďáblův zub, divoká konvalinka, ferule, hlava sv. Jana, jarus, kocmoud, kohoutí peří, kokorík, kokorňák, kokořice, kokořičník, kokořín, kokořínek, kolínka, kolínko panny Marie, planá, psí a sibiřská konvalinka, koňský ocas, koukoříček, kukorík, kykyrík, lanuška, líčidlo, pečeť, pečeť Šalamounova, syrník, tolija, tvarožník, zázvorky a zázvorníček.
Tolita lékařská
Tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria) je vytrvalá, obvykle 50 až 120 centimetrů vysoká bylina. V našich podmínkách jde o teplomilnou rostlinu, která vyhledává slunečné, suché travnaté, křovinaté až skalnaté svahy, okraje lesů, světlé lesy a lesostepi. Setkáte se s ní v nížinách i v teplejších horských oblastech. Půdy preferuje zásadité až neutrální půdy, spíše suché a chudé na humus, přežije i na slabě kyselých půdách. Tolity si můžete prohlédnout na levé straně vyhlídky, pod větvemi stromů.
Tenký oddenek tolity nese přímé, oblé a ochlupené lodyhy, z nichž vyrůstají vstřícné listy. Jednoduché lysé listy tvaru kopinatého a vejčitého jsou celokrajné, krátce řapíkaté zakončené drobnou špičkou.
Tolita lékařská kvete od pozdního jara do konce prázdnin. Drobné bílé až žlutobílé až nazelenalé květy jsou uspořádány v květenství, stopkatém vrcholíku. Pětice kališních lístků je při bázi srostlá, stejně jako pětice korunních lístků tvořících drobnou trubku. Blizny květu jsou srostlé v útvar s pěti laloky, uvnitř květu tvoří jalové části prašníků pakorunku. Plodem tolity je překvapivě velká, okolo 6 centimetrů dlouhá tobolka obsahující semena s hedvábnými chloupky.
Jak naznačuje latinský název, patří tolita mezi jedovaté rostliny. Hlavní jedovatou látkou je glykosid vincetoxin, dále obsahuje různé alkaloidy a saponiny. Otravu tolitou provází především zvracení a průjem, někdy může dojít k ochrnutí dechových center nervové soustavy. Při dlouhodobém příjmu malých množství látek z tolity může dojít k chronické otravě ústící v zánět močových cest. Tolitou nikdy nekrmte ovce, je pro ně stejně jedovatá jako pro člověka.
České druhové jméno, lékařská, odkazuje především na užití tolity v lidovém léčitelství v minulosti. Z ní získané látky se používaly jako močopudné (diuretikum) a potopudné prostředky, pro průvodní projevy otravy se tolita používala pro vyvolání zvracení a jako projímadlo. Odpradávna byla považována za protijed při hadím uštknutí. Dnes se tolita v lékařství příliš nepoužívá, neboť jsou již známé stejně účinné látky, ale lépe přijímané lidským tělem. Používá se snad jen zevně na léčbu ekzémů a dlouhodobých vyrážek.
Kromě své medonosnosti byla tolita užitečná pro člověka ještě v jednom zajímavém směru: v západní Evropě se pěstovala jako náhražková přadná rostlina, neboť její stonek obsahuje dlouhá, jemná, ale pevná vlákna.
Nakonec její lidové názvy: bylina vlaštovčí, eskulapka tolitová, klejcha, klejicha, laštovičník, lesní dryák, luskáček, netója, netojka, toleta, tolija, tolita pospolitá, vlaštovičník, vlaštovník, zimoviz.
Kudy ke krabičce
Ze silnice spojující Nadryby a Kostelec je vjezd na přilehlé louky, na kraji lze zastavit (waypoint PA). Louku přejděte, nejlépe ve stopách předešlého návštěvníka, k blízkému lesu, do kterého se velmi pohodlně dostanete na waypointu T1. V těchto místech začíná cesta vedoucí téměř po vrstevnici krásným listnatým lesem, pozorujte krásně tvarovaný svah, do kterého se pod pramenem zařezává rokle potůčku. Na waypointu T2 z cesty odbočte vpravo na malou stezku vyšlapanou od zvěře. Přivede vás až nad kešku, kde opatrně sejděte k uschlé borovici.
Pro odlov kešky není potřeba chodit na okraj skály.
(kopie listingu)